Jan Pfeiffer: Dvojí pravidlo pro jednu věc

Galerie NoD
Jan Pfeiffer: Dvojí pravidlo pro jednu věc
Kurátor: Pavel Kubesa

Jan Pfeiffer se etabloval jako umělec pracující s rozlišnými formáty vytváření komplexních znakových situací, které tematizují různé významové kontexty. Jeho práce jsou naplněny historickými, mytologickými, náboženskými či kulturními konotacemi jak konkrétních míst, tak ryze abstraktních, až antropologických, archetypálních motivů. Pfeifferovo vizuální tvarosloví rozpracovává významotvorné možnosti sad základních geometrických tvarů a rozvíjí je směrem k jejich širšímu interpretačnímu potenciálu a dramatizaci symbolických narativů. Společným jmenovatelem Pfeifferových prací je určitá sdílená, charakteristická nálada, zvnějšněná osobní citlivost, která determinuje povahu a jazyk zpracování jednotlivých témat. Pfeifferovy příběhy tak navozují pocit jakoby jemného a zároveň pevného stisku ruky, doteku hraničícího s pohlazením a hnětením (sochařské či divácké) hmoty zároveň.

Projekt Dvojí pravidlo pro jednu věc rozehrává v typicky pfeifferovských intencích vztah vůle, objektu, tvaru a omezení jeho užívání. V rozvinutém prostorovém vyprávění se základním komunikačním instrumentem stává repetitivně se opakující motiv sinusové křivky. Jeho variující se užívání pomáhá artikulovat spletitou síť úvah utvářejících metaforu lidského rozhodovaní.

Jádrem Pfeifferovy situace je chápání člověka jako bytosti jednající, která je konfrontována s vnějšími či vnitřními pravidly, stejně tak jako se svými touhami a možnostmi pravidla – za účelem uchopování věcí – i přímo utvářet. Modelem takovéto situace je pro Pfeiffera vstupování do krajiny a její rozvrhování prostřednictvím individuální či kolektivní choreografie lidského pohybu. Téma pohybu chápe jak v rovině vnitřního pohybu (tj. rozhodování, volby a jednání), tak jako skutečná prostorová určení směru či omezení. Různé strategie a různé instituce konstruují krajinu prostřednictvím rozličných prostředků mobility. Povrch krajiny-věci, skrývající usazené vrstvy hornin a půdy, překrývají sedimenty vůle a moci v podobě příkazů, zákazů, kontroly. Prostor pro manifestaci (převážně fyzického) pohybu se zužuje: pravidla utvářejí jednosměrné koridory jednání. V jak úzkých koridorech rozvrhujeme své jednání záleží na volbě hry, kterou jsme se odhodlali hrát, nebo: která nám byla dána hrát.

Pfeiffer však inscenačním a scénografickým řešením privileguje otázku individuálního, vnitřního jednání a to prostřednictvím animování pohybu diváka fyzickým prostorem galerie. Direktivní opakování křivky (tj. pravidla) v podobě krajinných skic morfologie kopcovitých reliéfů na černobílých tušových kresbách (variujících toto tvarové omezení různým obsahem) v první části galerie staví diváka před potřebu vykonat určité rozhodnutí: prostoupit dál tímto tvarem v podobě rozměrného objektu vklíněněného mezi okrajové stěny galerie či nikoli? Naznačení takovéto formální otevřenosti, potřeby vstoupit fyzicky do díla, napomáhá Pfeifferovi rozehrát jakýsi simulační akt procesu rozhodování, vůle a vykročení. S přispěním fyzické zkušenosti sklonění, potřebné k prostoupení objektem, vizualizuje tak jakousi metaforu pokory před tímto „přechodových rituálem prožití pravidla“.

V druhé části se pak divákovi otevírá volnější kompozice různých variací a plurality, spolubytí různých pravidel (formálních či obsahových) aplikovaných na jednu věc. Zajímavou roli hraje dvojice fotografií rukou, které coby metafory „uchopování“ poukazují na kognitivní skutečnost, že samotný tvar může být nápomocen v rozhodování, nabízí se sám jakožto „vnímaná možnost“, ukazuje cestu. Podobně tak i původně zpola nepřístupná krajina je poprvé viděna i z druhé strany jako traktovaná zcela jiným způsobem. V závěrečné místnosti je původní věc rozdělena, odpoutána od pravidla tvaru, převrácena naruby, její odvrácené strany nyní spoluutváří nový krajinný útvar: koridor, soutěsku, která na svém konci rozpohybovává hru pravidel dialogickým způsobem prostřednictvím krátkého, šestiminutového filmu rekonstruujícího pohyb a neuskutečněný rozhovor dvou aktérů stojících na „témže“ místě, kteří se však nikdy nepotkají. Může se zdát, že ústí instalace tak naznačuje představu sjednoceného, vespolného užití téhož prostoru, touhu jednoty, která však není prozatím možná.