Program
O NoDu
#divadlo #hudba #galerie #kavárna #vernisáž #přednášky #ostatní #free mondays

Juliana Höschlová & Marta Antoniak: Bulimia Cocktail Party

V Praze a Krakově, 7. srpna 2017 „Chodili jsme na základku, když byly hračky z kindervajíček od Mikuláše vzácností a do mekáče se chodilo jenom za vysvědčení. Barevný artefakty začínajícího kapitalismu, jehož definici jsme začali chápat až tak o dekádu později, v nás vyvolávaly stavy excitovanýho vytržení. Sbírali jsme kelímky od jogurtů, tetovačky ze zvýkaček a pogy. A dneska? Dneska máme kocovinu. Hltáme věci, informace, emoce, požíráme data a polykáme vše, co nám přijde pod nos, s obalem i bez… A nestíháme trávit. Jako generace ,bulimiků z donucení‘ neustále intuitivně filtrujeme, abychom se neztratili pod nánosem odpadu. V hlavě nám tepe ten špatný typ kocoviny, který přináší světabol a nostalgii, jako po velkým večírku plným koktejlů a barevných paraplíček.“ ------- Výstava Bulimia Cocktail Party poprvé představí uměleckou spolupráci dvou umělkyň z nastupující generace polské a české umělecké scény, které sbližuje podobné kulturně-společenského zázemí: Julianu Höschlovou (CZ) a Martu Antoniak (PL). Juliana Höschlová (*1987), absolventka pražské AVU, je v českém prostředí známa díky svým intenzivním performancím a angažovanou konceptuální kresbou a videoartem, ve kterých se v posledních letech zabývá převážně kritikou masové kultury, mechanismů konzumní společnosti a obrazovou manipulací. V rámci příprav výstavy Bulimia Cocktail Party uspořádala Juliana sbírku igelitových tašek, jejichž spojením a smytím reklamních ploch vytvořila monumentální abstraktní malbu. Sbírka igelitek byla ztížena tím, že probíhala v Juliany přechodném působišti v „deplastujícím“ se Rakousku a většina tašek tak připutovala z Čech. Výstavu doplňuje také příběh z dystopického světa – z tzv. Whitelandu, kde teče černá ropná řeka a všichni lidé se prohýbají pod tíhou vlastních břich. Juliana Höschlová zprostředkovává příběh pomocí jednoduchých ilustrací promítaných v galerii skrze meotary. Marta Antoniak (*1986) je malířka, svůj doktorský titul získala nedávno na Krakovské Akademii výtvarných umění. Prezentovaná díla představují Martu jako umělkyni pečlivě zkoumající své médium, které získalo v posledních letech podobu jedinečného reliéfu. Pomocí roztavených plastových hraček, žvýkačkových tetování vytváří líbivé a přesto znepokojivé asambláže pohybující se na hranici kýče. Její malby-reliéfy často zobrazují parazity, které se šíří pod lidskou kůží a při pozorování probouzejí brnivý tělesný pocit: svádí ke zkoumání dotekem. Společná výstava aktuální tvorby Juliany a Marty vzniká se s přesvědčením, že jejich formální projevy dokáží ve vzájemném propojení vytvořit silný vizuální zážitek. Ve druhé rovině výstava reflektuje nostalgický pocit generace prožívající dětství v devadesátých letech v postkomunistické zemi, kdy byly nástrahy spotřební kultury v nedohlednu stejně jako svět dospělých, a aktuální rozšířený pocit hypersaturace i obavu z jeho ekologických důsledků. Pozn.: Juliana Höschlová sesbírala 246 plastových igelitek. Ze jejich zaslání děkujeme: Zuzana Belasová, Papaa Bermansu, Martin Bláha, Robert Čep, Hedvika Čepová, Jan Dytrych, Kristýna Dytrych Šormová,  Daniel Fabry, Veronika Hauer, Andreas Heller, Zuzana Kolouchová, Ivana Kremláčková, Anika Kronberger, Veronika Maděrová, Ingeborg Pock, Jakob Pock, Renáta Počinková, Veronika Quinn Novotná,  Eva Riebová, Petr Studnička, Šárka Studničková, Iva Škaloudová, Lucie Šplíchalová

Linda Dušková & kolektiv: Sandman

Jak se vám v noci spí? Zdají se vám sny? Trpíte nočními můrami? Nemůžete se ráno probudit nebo raději nesp…

Aleš Zapletal: Permakultura

Permakultura, filosofie dlouhodobě udržitelného přírodního hospodaření, byla široce popularizována od sedmdesá…

Milan Mazúr: Kapitola ÓCUKA - Epilog

Projekt Ócuka je časově sběrným projektem, jehož různé podoby budou vznikat v průběhu roku 2018. Jednotlivé části na sebe…

Kasha Jandáčková: K smrti štastní

Naučili nás věřit v to, že všechno dobře dopadne, že dobro zvítězí nad zlem a že za naše problémy vždy může…

Tvůrčí skupina Díra na trhu: Plešatá zpěvačka (Ionesco, Jánová, Valerián)

Inscenace Plešatá zpěvačka 2015 vychází z původního dramatu od Eugèna Ionesca z roku 1950. Autor se…

NoD / Kviiiz

Další vydání vědomostního zápolení na vlnách vašich mozkových závitů. Postavte si…

Díra na trhu: Interdimenzionální čočka

Planeta Země. Daleká budoucnost. Lidstvo je na vrcholu evolučního vývoje. Průměrná lidská bytost využívá 85-95…

Timbre Timbre (CAN), supprt: Chris Cundy (UK)

Od posledního a zároveň prvního pražského koncertu uplynuly tři roky. Letos se kanadská parta vrací, aby 26. zá…

Tereza Zelenková: Had, který zmizel v díře ve stěně

Londýnská fotografka českého původu Tereza Zelenková se v britském prostředí díky vítězství v…

Kasha Jandáčková, kolektiv & NoD: Ve dne v noci

Jak se může v jediném okamžiku změnit celý váš život? Jaké důsledky může mít každé sebemenší…

THE IMPRO BIG BAND (Omar Argentino Galvan feat. IMPROvariace)

„Sound painting“ je znakový jazyk, který se využívá k vytváření zcela improvizovaných sc…

Díra na trhu: Interdimenzionální čočka

Planeta Země. Daleká budoucnost. Lidstvo je na vrcholu evolučního vývoje. Průměrná lidská bytost využívá 85-95…

BE25 | μSputnik

μSputnik je první inscenace uvedená v μMikro. Společně se Sputnikem, první umělou družicí Země, cestujeme vesmírem a…

BE25 | μSputnik

μSputnik je první inscenace uvedená v μMikro. Společně se Sputnikem, první umělou družicí Země, cestujeme vesmírem a…

BE25 | Loutky a cigára

České loutkářství se dostalo 1.12.2016 na seznam UNESCO. Od té doby se s čeští loutkáři rozutekli po světě a…

BE25 | Prokletí rodu Gordonů

Prokletí rodu Gordonů je interaktivní detektivní příběh, ve kterém se hlavní hrdina – potomek starobylé…

BE25 | GOON: Krvavá pomsta

Unikátní loutkové představení vzniklo jako magisterský projekt na Katedře alternativního a loutkového divadla…

BE25 | VINNETOU

Příběh pro děti, kterým by se měli inspirovat i dospělí a humor pro dospělé, který pochopí i děti. Inscenace je volně…

BE25 | SANDMAN

Jak se vám v noci spí? Zdají se vám sny? Trpíte nočními můrami? Nemůžete se ráno probudit nebo raději nesp…

Maso krůtí: Cirkusvobody

MASO KRŮTÍ přijíždí se svým Cirkusem do místa a doby, kdy se svoboda stala nadužívaným pojmem. Pod &scaron…

And So I Watch You From Afar (NIR, Sargent House)

Severoirští And So I Watch You From Afar se 7.11.2017 po dvou letech vrací do Prahy! Opět zahrají v Experimentáln…

Michael Malarkey (US) - PŘESUNUTO

Koncert Michaela Malarkeyho se pro velký zájem přesouvá z NoD do většího prostoru klubu Roxy v Praze. Datum koncertu zůst…

en

Jan Pfeiffer: Dvojí pravidlo pro jednu věc

Galerie NoD
Jan Pfeiffer: Dvojí pravidlo pro jednu věc

Kurátor: Pavel Kubesa

Jan Pfeiffer se etabloval jako umělec pracující s rozlišnými formáty vytváření komplexních znakových situací, které tematizují různé významové kontexty. Jeho práce jsou naplněny historickými, mytologickými, náboženskými či kulturními konotacemi jak konkrétních míst, tak ryze abstraktních, až antropologických, archetypálních motivů. Pfeifferovo vizuální tvarosloví rozpracovává významotvorné možnosti sad základních geometrických tvarů a rozvíjí je směrem k jejich širšímu interpretačnímu potenciálu a dramatizaci symbolických narativů. Společným jmenovatelem Pfeifferových prací je určitá sdílená, charakteristická nálada, zvnějšněná osobní citlivost, která determinuje povahu a jazyk zpracování jednotlivých témat. Pfeifferovy příběhy tak navozují pocit jakoby jemného a zároveň pevného stisku ruky, doteku hraničícího s pohlazením a hnětením (sochařské či divácké) hmoty zároveň.

Projekt Dvojí pravidlo pro jednu věc rozehrává v typicky pfeifferovských intencích vztah vůle, objektu, tvaru a omezení jeho užívání. V rozvinutém prostorovém vyprávění se základním komunikačním instrumentem stává repetitivně se opakující motiv sinusové křivky. Jeho variující se užívání pomáhá artikulovat spletitou síť úvah utvářejících metaforu lidského rozhodovaní.

Jádrem Pfeifferovy situace je chápání člověka jako bytosti jednající, která je konfrontována s vnějšími či vnitřními pravidly, stejně tak jako se svými touhami a možnostmi pravidla – za účelem uchopování věcí – i přímo utvářet. Modelem takovéto situace je pro Pfeiffera vstupování do krajiny a její rozvrhování prostřednictvím individuální či kolektivní choreografie lidského pohybu. Téma pohybu chápe jak v rovině vnitřního pohybu (tj. rozhodování, volby a jednání), tak jako skutečná prostorová určení směru či omezení. Různé strategie a různé instituce konstruují krajinu prostřednictvím rozličných prostředků mobility. Povrch krajiny-věci, skrývající usazené vrstvy hornin a půdy, překrývají sedimenty vůle a moci v podobě příkazů, zákazů, kontroly. Prostor pro manifestaci (převážně fyzického) pohybu se zužuje: pravidla utvářejí jednosměrné koridory jednání. V jak úzkých koridorech rozvrhujeme své jednání záleží na volbě hry, kterou jsme se odhodlali hrát, nebo: která nám byla dána hrát.

Pfeiffer však inscenačním a scénografickým řešením privileguje otázku individuálního, vnitřního jednání a to prostřednictvím animování pohybu diváka fyzickým prostorem galerie. Direktivní opakování křivky (tj. pravidla) v podobě krajinných skic morfologie kopcovitých reliéfů na černobílých tušových kresbách (variujících toto tvarové omezení různým obsahem) v první části galerie staví diváka před potřebu vykonat určité rozhodnutí: prostoupit dál tímto tvarem v podobě rozměrného objektu vklíněněného mezi okrajové stěny galerie či nikoli? Naznačení takovéto formální otevřenosti, potřeby vstoupit fyzicky do díla, napomáhá Pfeifferovi rozehrát jakýsi simulační akt procesu rozhodování, vůle a vykročení. S přispěním fyzické zkušenosti sklonění, potřebné k prostoupení objektem, vizualizuje tak jakousi metaforu pokory před tímto „přechodových rituálem prožití pravidla“.

V druhé části se pak divákovi otevírá volnější kompozice různých variací a plurality, spolubytí různých pravidel (formálních či obsahových) aplikovaných na jednu věc. Zajímavou roli hraje dvojice fotografií rukou, které coby metafory „uchopování“ poukazují na kognitivní skutečnost, že samotný tvar může být nápomocen v rozhodování, nabízí se sám jakožto „vnímaná možnost“, ukazuje cestu. Podobně tak i původně zpola nepřístupná krajina je poprvé viděna i z druhé strany jako traktovaná zcela jiným způsobem. V závěrečné místnosti je původní věc rozdělena, odpoutána od pravidla tvaru, převrácena naruby, její odvrácené strany nyní spoluutváří nový krajinný útvar: koridor, soutěsku, která na svém konci rozpohybovává hru pravidel dialogickým způsobem prostřednictvím krátkého, šestiminutového filmu rekonstruujícího pohyb a neuskutečněný rozhovor dvou aktérů stojících na „témže“ místě, kteří se však nikdy nepotkají. Může se zdát, že ústí instalace tak naznačuje představu sjednoceného, vespolného užití téhož prostoru, touhu jednoty, která však není prozatím možná.