Program
O NoDu
#divadlo #hudba #galerie #kavárna #vernisáž #přednášky #studio #ostatní #free mondays

Tomáš Bárta: Plán sedimentu

Tomáš Bárta se etabloval jako svébytný malíř, kreslíř a tvůrce prostorových objektů a instalací ve kterých tematizuje různé typy sedimentace zásahů do veřejného prostoru a architektury. Bárta zkoumá a volně dokumentuje různé stopy vědomé či nevědomé lidské činnosti v urbánním prostředí, hledá indexy zacházení s otevřeným prostorem nebo konkrétní historickou či současnou architekturou, které poté reflektuje ve své mediálně různorodé tvorbě. Jednotlivé způsoby zásahů se stávají Bártovi vzorem pro jeho volné uchopování v různých technikách malby a kresby, stejně tak jako vodítkem k používání konkrétních a specifických materiálů, které tvarují charakter proměny městské krajiny.

František Pecháček: Tekutý národ

Památník na Národce byl (pře)sazen, na piazzettě ND tají poslední kousky ledovce odkazu Láska a víra zvítězí laminátového srdce Kurta Gebauera. Varovné signály totalitních režimů straší nejen v médiích. Politici bičují svá ega v křečovitě podbízivé úsměvy. Je to fake, prázdná gesta, cesta do nikam - nebo cesta zpátky?  Projekt reflektuje aktuální dění na české politické scéně. Autor v projekci pracuje formou fluidní simulace. Syntéza obrazu založená na předloze patří mezi nové výzkumné směry oboru počítačové grafiky. Jejím cílem je vygenerovat obraz, který respektuje novou strukturu, ale v detailech je k nerozeznání od originální předlohy.proměny městské krajiny.

BE25 | Dušan Zahoranský: Small Talk

Objekt vytvořený pro exteriér Experimetálního prostoru NoD je třírozměrnou textovou definicí místa. Typografie, skladba slov a plastický tvar vytvoří společně krátký prostorový verš. Vznášející se mezi domy, nad hlavami chodců bude spouštět asociace související s pozorováním. Mikropříběh promítnutý do tvaru bude čitelný z různých stran. Objekt je poctou české experimentální poezii, která od 60. let objevně používá slova, typografii a použitím spíše výtvarných, než literárních prostředků, osvobozuje jazyk od nánosu klišé, frází. Navrací slovu jeho poetickou moc. Objekt je součástí dlouhodobé dramaturgie Galerie NoD pracovat s aktuálním uměním ve veřejném prostoru.

Linda Dušková & kolektiv: Sandman

Jak se vám v noci spí? Zdají se vám sny? Trpíte nočními můrami? Nemůžete se ráno probudit nebo raději nesp…

420PEOPLE: Královna víl / Fairy Queen

Jak funguje láska, které stojí v cestě tisíce kilometrů? Jak pevné pouto mezi námi musí být, abychom…

Osamělost komiksových hrdinů

Divadelní comiks-con.  American psychological society (APS) vydala v roce 2017 studii, která dokazuje, že cca 70% lidí sní o…

11:55: Hodní chlapci

Kolik agrese a puzení k násilnému chování v sobě musíme potlačit, abychom se stali „kultivovanými“…

NoD / Kviiiz

Další vydání vědomostního zápolení na vlnách vašich mozkových závitů. Postavte si…

Díra na trhu: Interdimenzionální čočka

Planeta Země. Daleká budoucnost. Lidstvo je na vrcholu evolučního vývoje. Průměrná lidská bytost využívá 85-95…

420PEOPLE: Královna víl / Fairy Queen

Jak funguje láska, které stojí v cestě tisíce kilometrů? Jak pevné pouto mezi námi musí být, abychom…

Kasha Jandáčková, kolektiv & NoD: Ve dne v noci

Jak se může v jediném okamžiku změnit celý váš život? Jaké důsledky může mít každé sebemenší…

IDDQD: GOON - Krvavá pomsta

Unikátní loutkové představení vzniklo jako magisterský projekt na Katedře alternativního a loutkového divadla…

Osamělost komiksových hrdinů

Divadelní comiks-con.  American psychological society (APS) vydala v roce 2017 studii, která dokazuje, že cca 70% lidí sní o…

11:55: Městečko Fake news

„Diano, je 8.15 ráno. Právě jsem přišel do kanceláře. Děkuji za pravidelný přísun kávy a koblih, vy v…

11:55: Pýcha a předsudek aneb láska voní po hnijícím mase

Příběh o mladých dívkách, které se poprvé v životě zamilují. Příběh plný lásky, nen…

Maso krůtí: Cirkusvobody

MASO KRŮTÍ přijíždí se svým Cirkusem do místa a doby, kdy se svoboda stala nadužívaným pojmem. Pod &scaron…

Linda Dušková & kolektiv: Sandman

Jak se vám v noci spí? Zdají se vám sny? Trpíte nočními můrami? Nemůžete se ráno probudit nebo raději nesp…

K. May, T. Volánková & kol.: Vinnetou

Příběh pro děti, kterým by se měli inspirovat i dospělí a humor pro dospělé, který pochopí i děti. Inscenace je volně…

Osamělost komiksových hrdinů

Divadelní comiks-con.  American psychological society (APS) vydala v roce 2017 studii, která dokazuje, že cca 70% lidí sní o…

11:55: Pýcha a předsudek aneb láska voní po hnijícím mase

Příběh o mladých dívkách, které se poprvé v životě zamilují. Příběh plný lásky, nen…

11:55: Já v žádném případě netvrdím, že jsem bůh

Pět režisérů, jedna inscenace. Zábavný náhled do divadelní zkoušky, kde se herci pokoušejí reží…

11:55: Městečko Fake news

„Diano, je 8.15 ráno. Právě jsem přišel do kanceláře. Děkuji za pravidelný přísun kávy a koblih, vy v…

420PEOPLE: Královna víl / Fairy Queen

Jak funguje láska, které stojí v cestě tisíce kilometrů? Jak pevné pouto mezi námi musí být, abychom…

Osamělost komiksových hrdinů

Divadelní comiks-con.  American psychological society (APS) vydala v roce 2017 studii, která dokazuje, že cca 70% lidí sní o…

Osamělost komiksových hrdinů

Divadelní comiks-con.  American psychological society (APS) vydala v roce 2017 studii, která dokazuje, že cca 70% lidí sní o…

Osamělost komiksových hrdinů

Divadelní comiks-con.  American psychological society (APS) vydala v roce 2017 studii, která dokazuje, že cca 70% lidí sní o…

en

BE25 | Vladimír Kokolia: Obraz podle podoby

Galerie NoD
Vladimír Kokolia: Obraz podle podoby
Kurátor: Pavel Kubesa
21. 10. – 17. 11. 2017

Problém a radost Vladimíra Kokolii

Pro Vladimíra Kokoliu je důležité míti problém. Ideálně velký problém. Takový, který nakonec není pouze jeho problémem, ale veskrze problémem nás všech.

Vlákna vizuálních stimulů proplétají s exponenciálně rostoucí intenzitou každodenní realitu i její zakoušení. Všemožné obraty v toku dějin filosofií, které ve dvacátém století vyústily v pověstný „obrat k jazyku“, jsou několik posledních desetiletí vytlačovány na okraj dominancí „vize“, tj. obratem k obrazu. Obraz se z této perspektivy stává základním mediátorem směny významů. Vizuálno vytěsňuje textualitu a formuje ve věku obrazů nové zvyklosti vnímání. Mohlo by se zdát, že pletivo vizuálního tak osvobozuje od dřívější vlády textu a lidské pokolení nabývá stále větší a větší schopnost dívat se. A to je právě ten problém. Může se to totiž opravdu jenom zdát.

Kokolia prostřednictvím vlastních metod identifikuje podstatný paradox privilegia vizuální kultury v prostoru západního vědomí: přestože je v centru životní praxe i teoretického uvažování pohled a dívání, jejich fundamentální založení, přednosti a možnosti jsou zastřeny potřebou rozumění, tj. skrytých a podvědomých jazykových interpretací vizuálního. Obraz setrvává obrazem jen potud, pokud nám zprostředkovává jména. Jména jsou obaly věcí. Vidíme je jako první, kategorizujeme a interpretujeme jimi v percepci okolní svět. Vizuální se stává pouhou manifestací jazykového pojmu. Dle Kokolii je proto pohled bohužel i v době nadvlády obrazu čím dál tím více jen nástrojem čtení.

Bylo by nasnadě říci, že Kokoliův problém je problémem „nevinného oka“[1], které jakožto mýtus zavrhly zástupy moderních filosofů a o které by naopak rád jako malíř či kreslíř usiloval. Pro Nelsona Goodmana je každé poznání vždy kontaminované jazykovými konstrukcemi. Goodman popírá, že by poznání (a v našem případ vidění) bylo zpracováváním surového materiálu, ke kterému můžeme „nalézt cestu zpět v očistných rituálech či metodickým odstraněním nánosů interpretace.[2] Prostě „nic nemůžeme vidět nahé a naze“, pronáší Goodman tvrzení, které odráží diktum Imanuela Kanta: „Myšlenky bez obsahu jsou prázdné, smyslový názor bez pojmů je slepý.“[3]

Kokoliův projekt chce naopak obnažit dívání, vysvléci jej z šatu jazyka a pojmů, rehabilitovat v pohledu nepojmenovatelné a učinit věci a děje, pro které nemáme jméno středobodem vizuálního vnímání. Je to problém, ale pro Kokoliu „pojmenovávací oko“ je prostě slepé.  

Oceán, který se na nás dívá

Král Lear byl slepý, přestože měl zdravý zrak. Learův druh hrabě Gloster uzřel pravdu zas až ve chvíli, kdy byl doopravdy slepý. Shakespearova hra je vlastně dramatem slepoty, neschopnosti vidět a tragédií moci lží zlých jazyků.

V Tarkovského filmové adaptaci románu Stanisława Lema jsme opakovaně konfrontováni s dlouhými pohledy skrze kruhovitá okna vesmírné stanice na tajemný oceán planety Solaris. Pohledy se odehrávají oběma směry: vědeckým pohledem zkoumáme Solaris my lidé, pohledem, který nevidíme, zkoumá Solaris nás. Naše dívání je vedeno imperativem vědeckých textů, který vůči nepojmenovatelnému zůstává slepý. Současně s tímto selháním uniká našemu shlédnutí i samotný způsob, jímž pozoruje Solaris nás. Jakožto zrcadlo našich podvědomých toků touhy, svědomí a snu, nahlíží nás Solaris způsobem, jenž nedokážeme vidět. Na rozdíl od něj, nedokážeme s ním být zajedno. Solaris je blízko Kokoliově ideálu obrazu: aby byl věcí, či spíše situací, u které nepoužíváme jména, a prostorem, který jistým způsobem pozoruje naše dívání.

Bajka o věčném návratu

Tarkovského Solaris končí obrazovou (sic!) citací Rembrandtova Návratu marnotratného syna, obrazem sjednocení rozděleného, které je možné jen prohlédnutím dřívějšího klamu a neschopnosti vidět místo společného života a řádu jako prostor, v němž se stáváme jedním. Kokolia napsal pro výstavu krátkou pohádku:

"Dvě strany téhož se potkaly a slíbily si věrnost. Více se již nespatřily. Obraz jednoho žil v obraze druhého. Když už byl velký, vydal se na zpáteční cestu do světa. Ve světě bylo spousta světla a obraz začal být vidět. Každý se v něm mohl uvidět. Kdo se ale díval déle, mohl v sobě zahlédnout též k nepoznání změněnou věrnou podobu druhé strany."

Téma rozpojení a bytí jedním je v jádru Kokoliovy bajky. Expozicí je rozpůlení původní jednoty. Dramatickým činitelem děje se stává schopnost dívat se, respektive pohled jakožto příležitost znovuustanovení jednoty. Mezi dívajícím a jeho druhou stranou, „věcí“, se otevírá trhlina, která se však prostřednictvím světla může stát sdíleným prostorem zrcadlení pohledů, tj. zorným polem. Vstupujeme-li prostřednictvím světla do zorného pole věci, teprve pak se můžeme dívat. Pohledem transformujeme já, vstupujeme do jednoty nového druhu, odlišné od oné prvotní i před tím, než slovo (respektive „slib“) rozdělilo obě strany téhož. Je to paradox: uvidět druhého lze až poté, co se z něj vyčleníme. Zorné pole, nejvlastnější námět Kokoliova dívání a malby, je místem věčného budování nového domova pro obě strany téhož.

Úžas pod stromem V.K.

            Kokoliovy obrazy nejsou abstraktní. Jedná se o důkladné logické analýzy vztahu pozorovatele a pozorovaného, stejně tak jako strukturní záznamy hloubky obrazového zorného pole před i za jmény věcí. Kokolia se již několik let věnuje pozorování a malbě jedné jediné koruny stromu, v níž se snaží dát pohledu statut samostatné existence jakožto „věci“, kterou je možné sledovat.

Pohled pociťujeme jako sílu, která se rozprostírá v zorném poli obrazu. Je situací, v níž se dvě strany téhož setkávají obráceny k sobě, v níž jedna zrcadlí druhou, aniž by do sebe navzájem projektovaly jména, s nimiž disponují. Aplikace pojmů by půdu pohledu drasticky vysušila. Strom musí být namalován tak, jak se jeví v zorném poli beze slov.

Kokoliovi jde v jistém smyslu o nemožný přístup k věcem o sobě v bezzájmovém zaujetí. Metodou takovéhoto zaujetí je úžas. Úžas pramení z nahlédnutí právě takových vztahů, které nemáme pojmenovány. Čím hlubší propast se mezi známým a viděným otevírá, tím intenzivnější úžas coby fyzický pocit zažíváme. Překonáváme distanc, který vznikl vklíněním textů mezi nás a pozorované. V úžasu ztrácíme komentář rozumu a jazyka a na jejich místo nastupuje komentář zraku, silový tok, v němž v čase a prostoru tane obraz. V tanutí si mneme nevinné oko. Rozkoukáváme se. Cloumá námi neškodná „nasranost“ coby nové, revoluční estetické naladění. V ní se těšíme z toho, že to, co jsem zprvu hledal (tj. slova), nenacházím, nevidím. Konečně to dokážeme – být s obrazem zajedno skrze pohled v poli úžasu.

V úžasu vidím jinak, tedy spíše: teprve zas vidím.

Pokus o ontologii obrazu

V prostoru galerie se nachází tři prostorové instalace, které vyžadují určité časové vnímání. Dominantním prvkem je dvanáctimetrová stereoskopická kresba, převedená do nástěnné instalace dvaceti pěti tisíc segmentů vyřezaných do reflexní folie, v níž můžeme spatřovat své obrysy, barvy a pohyby. Auto-stereoskopická kompozice vyžaduje od diváka určitý mentální pohyb: je třeba se zbavit zaběhlých vzorců dívání a pohledem vstoupit do prostoru obrazu. Instalace otevírá prostorové dimenze koruny Kokoliova stromu. Nic víc, než prázdný prostor vidět nemáme. V zadní místnosti je divák až direktivně konfrontován s obrácenou trajektorií pohybu, s druhou stranou zrcadlení obrazové situace. Zábleskový softbox vypaluje každému příchozímu stereoskopickou kresbu na sítnici. Tentokrát naše orgány zraku zrcadlí obraz druhé strany, obraz, který si odnášíme v hlavě a který v ní tane a navrací se jako silný barevný a tvarový paobraz ještě několik dalších okamžiků. Mezi oběma instalacemi se nachází ubohá židle, z níž jakoby malíř maloval korunu stromu, kterou vidí ve stereoskopické instalaci po své levici. Přes vetchou, dřevěnou konstrukci je přehozena malba bez podložky, rubovou stranou orientována k divákovi. Vidíme první vrstvu pod viditelným povrchem obrazu, který bývá tak náchylný k pojmenovávání.

Kokolia na příkladu tří instalací rozehrává pokus o situační ontologii ryzího obrazu. Obraz není možné redukovat na věc, na malbu (jakožto proces) ani na mentální reprezentaci. Je to silové pole úžasu, rozehrávající se v prostoru a čase, pole, v němž jednotící gravitační síla pohledu přitahuje rozpojené části téhož. V pohledu je obraz doma.

 

Pavel Kubesa

 

[1] Pojem „nevinné oko“ zprvu zavedl v pozitivním smyslu jakožto nárok uměleckého nazírání romantický básník a kritik John Ruskin. Historik a teoretik umění Ernst Gombrich však poukázal na determinaci vidění kulturními, společenskými či intelektuálními predispozicemi pozorovatele.

[2] Nelson Goodman. Jazyky umění, 2006, s.15-16.

[3] Imanuel Kant, Kritika čistého rozumu, AA III.75.