Tomáš Predka & David Postl: Muž, který se nebral příliš vážně

Tomáš Predka & David Postl: Muž, který se nebral příliš vážně
29. 11. – 30. 12. 2016
Kurátor: Pavel Kubesa

Čas malby

Výstava Muž, který se nebral příliš vážně představuje dva malíře, kteří se systematicky věnují nefigurativní malbě, která je zakotvena v reálné, vnější skutečnosti a funguje jako vizuální převypravování subjektivních či kolektivních pamětí a kulturních struktur. 

Tomáš Predka a David Postl se coby vycházející osobnosti současné scény vizuálního umění potkali v ateliéru experimentální malby uznávaného umělce Daniela Richtera na vídeňské Akademie der bildenden Künste Wien, v němž vstřebávali nejaktuálnější a kritické přístupy k malířskému obrazovému médiu. Jejich díla se pohybují na hraně malby, koláže a dekoláže upomínající na českou tradici Koláře či Štýrského, tisku, kresby a kaligrafie. Vizualitu zakotvenou v dějinách moderního malířství pak ozvláštňují použitím nejnovějších materiálů a technologických postupů jako je vlepování reflexních folií nebo aplikace hedvábného papíru, pigmentů a barviv na malířské plátno. Oba autoři tak vytvářejí nekonvenční, materiálově inovativní obrazy, které v atraktivní podobě nově tvarují obrysy toho, co se dá vnímat jako současná nefigurativní malba.

V centru Predkovy tvorby figuruje zájem o zkoumání možností rekonstruování komplexních vzpomínek (osobní či kolektivní pamětí) pomocí nástrojů vizuální (respektive malířské) reprezentace. Tomáš Predka vychází z fragmentárností současného světa (tj. světa post/modernity), který je přehlcen obrazy, znaky a informacemi a lidský zrak je v něm stále více zkoušen náporem vizuálních vjemů. „Pokud nejsou oči slepé, dívají se. A když zavřeme oči, opět se nám vyjevují obrazy, tentokrát zevnitř, protože právě vizuální vzpomínka je pro většinu z nás tou nejintenzivnější – i když je většinou zkreslená či nedokonalá,“ dodává Predka. Jeho plátna jsou pak právě přesně takovýmto zpodobněním, záznamem vnitřního, imaginujícího rozvzpomínání se na zážitky ukotvené v minulosti, situace či jejich rekvizity, které je ve vědomí definují. Výsledný obraz je vždy možné chápat jako „prodloužení“ vědomě vyvolávaného vnitřního zrakového vjemu, jako nástroj uchovávání minulosti ve vizuálním po(d)vědomí který nese stopy „šumu“, „chyb“ uchovávání a archivace informací.

V práci Davida Postla je mnohem zřejmější důraz na materiálové řešení obrazů, které samo o sobě působí jako prostředek artikulace jejich témat. Do pláten zpravidla vlepuje hedvábný papír, pracuje s šepsem a na plátno jemně aplikuje různá barviva a pigmenty. Výsledek se osciluje mezi malbou, tiskem a (de)koláží. Postlův odkaz k širšímu kulturnímu rámci pak spočívá v častém balancování na hranici mezi čistou kaligrafií coby estetizující výtvarnou formou písma a hrou s designem různých liter, s „typografií bez zábran“ jakožto principem ozvláštňujícím atomární prvky psaného jazyka. Podstatným momentem je však práce s barvou. Postl zachází s barvou dvěma způsoby: barvivo se aplikuje buď ryze náhodně, nebo naopak zcela záměrnými, vědomými postupy, které vytváří tvary a formy, které svými pregnantními obrysy odkazují na elementy ilustrace a komiksové estetiky. Jemnost používaných barviv pak zase přispívají k dojmu, že malba se „jakoby“ ztrácí před očima, bledne. Ve skutečnosti se tak i s postupem času s Postlovými obrazy skutečně děje. Do jejich percepce se tak vkrádá pocit, že barva „přeci kdysi musela býti intenzivnější“. Toto přesvědčení však nezamezuje vnímání jejich zvláštní a v jistém smyslu nejisté přítomnosti. Postlovy obrazy tak v sobě koncentrují stopy minulosti s proměňujícím se „tady a teď“ a předpokladem budoucího pohybu, změny.

Oba autory tak spojuje jistý zájem o čas, o časovost zrakového vnímání a proměny jeho derivátů v lidské paměti. Čas a jeho běh, neustálá změna však nejsou žádným garantem nějakého metafyzického či ontologického relativismu. Predka se svými obrazy obrací do minulosti, která v našich vzpomínkách uvadá a snaží se znovu zavádět vláhu do jejích nejelementárnějších prvků. Postl zase narušuje integritu našich očekávání toho, co by jak v jaký čas mělo vypadat. Oba se oddávají rafinované hře, která jen manipuluje naše představy a reprezentace pevně dané apriorní („předzkušenostní“) reality. A zde možná spočívá i samotné jádro satirického názvu celé výstavy: člověku, který si povšiml autonomního „světa tam venku“ a současně došel k rozpoznání naší neschopnosti uchopit tento svět lidskými smysly a nástroji v jeho nezávislé totalitě, tedy tomu, komu byla otupena suverenita „pána tvorstva“, jakožto subjektu utvářejícího tento Svět, asi nezbývá nic jiného než se jednoduše nebrat příliš vážně.