Program
O NoDu
#divadlo #hudba #galerie #kavárna #vernisáž #přednášky #ostatní #free mondays

Kasha Jandáčková: K smrti štastní

Naučili nás věřit v to, že všechno dobře dopadne, že dobro zvítězí nad zlem a že za naše problémy vždy může…

Daniel Vlček: Okem mechanické reprodukce

Daniela Vlčka zajímá souvislost mezi uměleckým ztvárněním a industriální výrobou. Zabývá se vztahem mezi zvukem a jeho vizuálním vyjádřením. Přebírá určité formáty z průmyslové oblasti. Pracuje s tématem smyčky, s opakováním motivů. Původně odvozoval charakter svých obrazů z vinylových desek, které užíval i jako DJ. Představovaly pro něj určitý typ šablon, do kterých se zaznamenává paměť. Snažil se přenést hudební prvky na plátno, výtvarně vystihnout hudební postupy. Vycházel z vizualizace zvuku, která se stala impulzem k jeho kresbám a obrazům. Chtěl až konstruktivistickým způsobem vykrývat plochu, zaznamenat rytmus ubíhající v čase. Ten lze vyjádřit jako spirálu, vycházející právě z principu gramofonové desky. Touto metodou mechanického opakovaní podle šablony dospívá k vlastní abstraktní struktuře. Vysledek však podvrací mechanickou produkci a odhaluje non-mechanický charakter Vlčkovi práce.

Pavel Karafiát: Objects On Horizon - Hic Sunt Dragones

Pojem "Hic sunt dracones" (zde jsou draci) byl používán některými starými kartografy pro označení neznámých území, která dosud nebyla odkrtyta ani zmapována. Označovali tak místa, která jsou na horizontu našeho známého světa. Místa na okraji mapy se ve všech  dobách stávají projekčním plátnem našich fantazií, obav, objevitelských obsesí, strachů  z neznámých bytostí a zhustěných mytologických představ. Pavel Karafiát vytváří digitální realtime 3d grafiky pomocí generativních, parametrických i ručních postupů. Pro Video Nod připravil speciální sérii velkoformátových animací - obrazů. www.pavelkarafiat.cz

Kinokabaret / Lukáš Valíšek: NUR

Cyklus KINOKABARET si klade za cíl představovat tvorbu mladých scénaristů. Dosud nerealizované filmy dostanou možnost alespoň na…

Tvůrčí skupina Díra na trhu: Plešatá zpěvačka (Ionesco, Jánová, Valerián)

Inscenace Plešatá zpěvačka 2015 vychází z původního dramatu od Eugèna Ionesca z roku 1950. Autor se…

NoD / Kviiiz

Další vydání vědomostního zápolení na vlnách vašich mozkových závitů. Postavte si…

Nebeský - Trmíková & NoD: Miluji tě jak po smrti

Do Experimentálního prostoru NoD se v další sezóně vrací režisér Jan Nebeský s premié…

Anna Kukuczková: O tom se nemluví

Jmenuji se Inna. Nikdy mě nenapadlo, že by se mi něco takového mohlo stát. Neznám nikoho ze svého okolí, komu se to stalo.…

Maso krůtí: Cirkusvobody

MASO KRŮTÍ přijíždí se svým Cirkusem do místa a doby, kdy se svoboda stala nadužívaným pojmem. Pod &scaron…

David Greig: Evropa

Dva uprchlíci se ocitnou na nástupišti malého železničního nádraží v malém městě kdesi uprostřed bl…

Kasha Jandáčková: K smrti štastní

Naučili nás věřit v to, že všechno dobře dopadne, že dobro zvítězí nad zlem a že za naše problémy vždy může…

CHROME SPARKS Live (USA) @ NoD

Výborný americký producent elektroniky Chrome Sparks se po dlouhém čekání poprvé představí Praze. Za…

Kasha Jandáčková, kolektiv & NoD: Ve dne v noci

Jak se může v jediném okamžiku změnit celý váš život? Jaké důsledky může mít každé sebemenší…

420PEOPLE: Královna víl / Fairy Queen

Jak funguje láska, které stojí v cestě tisíce kilometrů? Jak pevné pouto mezi námi musí být, abychom…

PKF - Prague Philharmonia: Krása dneška / Slavomír Hořínka x Svatopluk Havelka

Slavomír Hořínka představuje výraznou osobnost nastupující generace hudebních skladatelů; odpovídá tomu…

Jana Vrána & NoD: Resolution

„Změnila jsem sama sebe…“ Audiovizuální taneční show, která se zabývá příčinou, průběhem a…

Nebeský - Trmíková & NoD: Miluji tě jak po smrti

Do Experimentálního prostoru NoD se v další sezóně vrací režisér Jan Nebeský s premié…

Kasha Jandáčková, kolektiv & NoD: Ve dne v noci

Jak se může v jediném okamžiku změnit celý váš život? Jaké důsledky může mít každé sebemenší…

420PEOPLE: Královna víl / Fairy Queen

Jak funguje láska, které stojí v cestě tisíce kilometrů? Jak pevné pouto mezi námi musí být, abychom…

en

Pavel Příkaský & Miroslava Večeřová: Images That Occupy Thoughts

Pavel Příkaský & Miroslava Večeřová: Images That Occupy Thoughts
16. 2. - 17. 3. 2017
Kurátor: Pavel Kubesa

Pavel Příkaský a Miroslava Večeřová se ve společných projektech zaměřují na intuitivní, fluidní instalace, které jsou, v případě této výstavy, rámovány médiem malby. Malba infikuje charakter přítomné fotografie, povahu prostorové instalace a přerůstá až do živého performujícího těla. Je prostředkem k pochopení předpojmového světa, cestou k navození pocitu, snahou o zpřítomnění doteku, je něčím, co spojuje kognitivní tělo s iracionální stránkou jeho bytí.

Často se opakujícím tématem obrazů Pavla Příkaského jsou fragmenty zvířecího těla. Zvíře je určitou „nabídkou“ pro pochopení lidské tělesnosti: pozoruji-li zvíře, jako kdybych skrze vzájemné porovnávání pozoroval i sám sebe. Zvíře v obraze, byť jen podprahově, zpřítomňuje „já“ pozorovatele a aktivuje jeho uvědomění si vlastního těla. Uvozuje tak určitou subjektivitu, jakési naladění, které nás provádí komplexnější estetickou situací v jejímž jádru stojí zájem o elementární citlivost, tělesnost jakožto klíč k Images That Occupy Thoughts.

Miroslava Večeřová vyvažuje malířské obrazy digitální fotografií, která
zaznamenává běžné, k lidskému tělu vztažené předměty denní spotřeby. Večeřová však pozměňuje kontext, situaci, ve které se tyto objekty nacházejí, ať už prostřednictvím inscenování zdánlivě přirozené scénografie, tak i charakteristikou samotného úhlu pohledu, volbou fotografického záběru a pozorností k nepatrným disrupcím. Běžná „pomůcka“ či nástroj se ocitají v nově definované realitě, jakési fiktivní přírodě, ve které civilizační výtvory figurují jako nově utvořené korpusy nám známých živočichů. 

Problematiku těla Příkaský s Večeřovou zavádí do širšího kulturního rámce. Zajímá je způsob jakým si uvědomujeme tělo, jak je utvářeno v reakci na okolní svět, ale také jak samotné lidské tělo okolní svět konstruuje a pozměňuje jeho ráz. Obrazy ocasu, rohů či krokodýlího úsměvu jsou do jisté míry tázáním po stavu domnělé lidské dominance na planetě, kterou jsme přijali jako jednosměrný zdroj energie pro naplňování vlastních, privatizovaných cílů. Pavel s Miroslavou však nepostulují nějakou apriorní společenskou kritiku – exponenciálně rostoucí možnosti nových hi-tech technologií nechápou nutně jako vzdalování se určitému přirozenému stavu. Spíše jim přisuzují statut legitimní součásti toho, co si běžně představujeme pod pojmem příroda. Přesto však tuto externalizaci smyslů pojímají jako možný atavismus: nové technologie a způsoby světa tvorby nám dávají narůst opět novým „ocasům“ našeho těla coby náznakům regrese na nižší vývojový stupeň druhu.

Zajímavý komentář k Images That Occupy Thoughts můžeme nalézt v knize polského sociologa Zygmunta Baumana Úvahy o postmoderní době ve které definuje postmoderní subjekt jako sběrače prožitků: „Lidské tělo je dnes v první řadě orgánem spotřeby konzumu, a mírou jeho náležitého stavu je schopnost absorbovat a přijmout všechno, co konzumní společnost nabízí. Postmoderní tělo je především odběratelem prožitků. Konzumuje a stravuje zážitky.“ Důležitým je zde právě motiv „trávení“, přijímání vnějších stimulů určitým orgánem, který tento materiál zpracovává.

Podobnou situaci totiž ilustruje nástěnná malba, která se prolíná prostorem galerie a propojuje jednotlivé obrazy: Příkaský s Večeřovou používají motiv střeva, které oproti přirozenému fyziologickému stavu „prodlužují“ ad infinitum a rozvíjejí jej dokola po celé délce stěn galerie. A právě střevo, jakožto orgán trávení, může být metaforou postmoderního těla, odrazem Baumanova sběrače prožitků“. Stěny galerie se tak stávají modelem postmoderního těla, „timeline“ jeho výkonů, ve kterých je naše mysl okupována tokem obrazů. Příkaského a Večeřovou zajímá toto převrácení, zviditelnění vnitřního, přenesení vnitřních procesů na povrch.

Tento moment se odráží i ve formálním zacházení s malbou a obrazem: oba autoři usilují o to vystoupit z plochy obrazu do prostoru, převrátit naruby samotný obraz – nechat vystoupit jeho materiál (tj. emoce) do prostoru, zpřítomnit imaginované, zhmotnit pocit. V Images That Occupy Thoughts jdou společně pravděpodobně nejdál: obraz a malba nepřerůstají do prostoru jen formou instalačních zásahů (používání třásní, reliéfní malby tmelem, pokrývání digitálního obrazu malbou), ale nově i vystupují z obrazu prostřednictvím minimalistické, vizuálně řízené performance, jakýmsi inscenováním živých obrazů.  

Zde se jejich nálady s Baumanem rozchází. Bauman se domnívá že ty, kteří „se honí za tělesnou výkonností“, tj. konzumují požitky, „pronásleduje neklid, jejž nemůže žádný výkon a žádné úsilí natrvalo rozptýlit“. Pro sběrače požitků neexistuje žádný lék, neboť „každý přinese jen chvilkovou a dočasnou úlevu a víra v jeho zázračnou moc vyprchá záhy po požití“ a proto se „horečně (…) hledají nové zázračné léky a magická zaklínadla…“ Příkaský s Večeřovou však performance zasazují do zcela opačné situace – do polohy relaxace, odpočinku, vystoupení z toku obrazů na pomyslné timeline směrem ven, tzn.: k sobě. 

Zajímavý je i přístup obou autorů k otázce abstrakce. Nabízí se možná analogie procesu abstrakce a procesu trávení ve smyslu redukce materiálu: abstrakce tak již není otázkou stylu, ale způsobem zpracování tématu. Přestože některé malby jsou nefigurativní, je třeba je chápat spíše jako velký detail, zoom do buněčného mikrosvěta, záběr na detail kůže, vody či krve. Jsou vizuálním alergenem, který má navodit představu (imagination) smyslového pocitu. Abstrakce je tak spíše nástrojem jejich analytického myšlení, které uplatňují ve společných projektech, ale tvorba zůstává co do stylu převážně zobrazivá, iluzivní.