Program
O NoDu
#divadlo #hudba #galerie #kavárna #vernisáž #přednášky #ostatní #free mondays

Juliana Höschlová & Marta Antoniak: Bulimia Cocktail Party

V Praze a Krakově, 7. srpna 2017 „Chodili jsme na základku, když byly hračky z kindervajíček od Mikuláše vzácností a do mekáče se chodilo jenom za vysvědčení. Barevný artefakty začínajícího kapitalismu, jehož definici jsme začali chápat až tak o dekádu později, v nás vyvolávaly stavy excitovanýho vytržení. Sbírali jsme kelímky od jogurtů, tetovačky ze zvýkaček a pogy. A dneska? Dneska máme kocovinu. Hltáme věci, informace, emoce, požíráme data a polykáme vše, co nám přijde pod nos, s obalem i bez… A nestíháme trávit. Jako generace ,bulimiků z donucení‘ neustále intuitivně filtrujeme, abychom se neztratili pod nánosem odpadu. V hlavě nám tepe ten špatný typ kocoviny, který přináší světabol a nostalgii, jako po velkým večírku plným koktejlů a barevných paraplíček.“ ------- Výstava Bulimia Cocktail Party poprvé představí uměleckou spolupráci dvou umělkyň z nastupující generace polské a české umělecké scény, které sbližuje podobné kulturně-společenského zázemí: Julianu Höschlovou (CZ) a Martu Antoniak (PL). Juliana Höschlová (*1987), absolventka pražské AVU, je v českém prostředí známa díky svým intenzivním performancím a angažovanou konceptuální kresbou a videoartem, ve kterých se v posledních letech zabývá převážně kritikou masové kultury, mechanismů konzumní společnosti a obrazovou manipulací. V rámci příprav výstavy Bulimia Cocktail Party uspořádala Juliana sbírku igelitových tašek, jejichž spojením a smytím reklamních ploch vytvořila monumentální abstraktní malbu. Sbírka igelitek byla ztížena tím, že probíhala v Juliany přechodném působišti v „deplastujícím“ se Rakousku a většina tašek tak připutovala z Čech. Výstavu doplňuje také příběh z dystopického světa – z tzv. Whitelandu, kde teče černá ropná řeka a všichni lidé se prohýbají pod tíhou vlastních břich. Juliana Höschlová zprostředkovává příběh pomocí jednoduchých ilustrací promítaných v galerii skrze meotary. Marta Antoniak (*1986) je malířka, svůj doktorský titul získala nedávno na Krakovské Akademii výtvarných umění. Prezentovaná díla představují Martu jako umělkyni pečlivě zkoumající své médium, které získalo v posledních letech podobu jedinečného reliéfu. Pomocí roztavených plastových hraček, žvýkačkových tetování vytváří líbivé a přesto znepokojivé asambláže pohybující se na hranici kýče. Její malby-reliéfy často zobrazují parazity, které se šíří pod lidskou kůží a při pozorování probouzejí brnivý tělesný pocit: svádí ke zkoumání dotekem. Společná výstava aktuální tvorby Juliany a Marty vzniká se s přesvědčením, že jejich formální projevy dokáží ve vzájemném propojení vytvořit silný vizuální zážitek. Ve druhé rovině výstava reflektuje nostalgický pocit generace prožívající dětství v devadesátých letech v postkomunistické zemi, kdy byly nástrahy spotřební kultury v nedohlednu stejně jako svět dospělých, a aktuální rozšířený pocit hypersaturace i obavu z jeho ekologických důsledků. Pozn.: Juliana Höschlová sesbírala 246 plastových igelitek. Ze jejich zaslání děkujeme: Zuzana Belasová, Papaa Bermansu, Martin Bláha, Robert Čep, Hedvika Čepová, Jan Dytrych, Kristýna Dytrych Šormová,  Daniel Fabry, Veronika Hauer, Andreas Heller, Zuzana Kolouchová, Ivana Kremláčková, Anika Kronberger, Veronika Maděrová, Ingeborg Pock, Jakob Pock, Renáta Počinková, Veronika Quinn Novotná,  Eva Riebová, Petr Studnička, Šárka Studničková, Iva Škaloudová, Lucie Šplíchalová

Linda Dušková & kolektiv: Sandman

Jak se vám v noci spí? Zdají se vám sny? Trpíte nočními můrami? Nemůžete se ráno probudit nebo raději nesp…

Aleš Zapletal: Permakultura

Permakultura, filosofie dlouhodobě udržitelného přírodního hospodaření, byla široce popularizována od sedmdesá…

Milan Mazúr: Kapitola ÓCUKA - Epilog

Projekt Ócuka je časově sběrným projektem, jehož různé podoby budou vznikat v průběhu roku 2018. Jednotlivé části na sebe…

Kasha Jandáčková: K smrti štastní

Naučili nás věřit v to, že všechno dobře dopadne, že dobro zvítězí nad zlem a že za naše problémy vždy může…

Tvůrčí skupina Díra na trhu: Plešatá zpěvačka (Ionesco, Jánová, Valerián)

Inscenace Plešatá zpěvačka 2015 vychází z původního dramatu od Eugèna Ionesca z roku 1950. Autor se…

NoD / Kviiiz

Další vydání vědomostního zápolení na vlnách vašich mozkových závitů. Postavte si…

Díra na trhu: Interdimenzionální čočka

Planeta Země. Daleká budoucnost. Lidstvo je na vrcholu evolučního vývoje. Průměrná lidská bytost využívá 85-95…

Timbre Timbre (CAN), supprt: Chris Cundy (UK)

Od posledního a zároveň prvního pražského koncertu uplynuly tři roky. Letos se kanadská parta vrací, aby 26. zá…

Tereza Zelenková: Had, který zmizel v díře ve stěně

Londýnská fotografka českého původu Tereza Zelenková se v britském prostředí díky vítězství v…

Kasha Jandáčková, kolektiv & NoD: Ve dne v noci

Jak se může v jediném okamžiku změnit celý váš život? Jaké důsledky může mít každé sebemenší…

THE IMPRO BIG BAND (Omar Argentino Galvan feat. IMPROvariace)

„Sound painting“ je znakový jazyk, který se využívá k vytváření zcela improvizovaných sc…

Díra na trhu: Interdimenzionální čočka

Planeta Země. Daleká budoucnost. Lidstvo je na vrcholu evolučního vývoje. Průměrná lidská bytost využívá 85-95…

BE25 | μSputnik

μSputnik je první inscenace uvedená v μMikro. Společně se Sputnikem, první umělou družicí Země, cestujeme vesmírem a…

BE25 | μSputnik

μSputnik je první inscenace uvedená v μMikro. Společně se Sputnikem, první umělou družicí Země, cestujeme vesmírem a…

BE25 | Loutky a cigára

České loutkářství se dostalo 1.12.2016 na seznam UNESCO. Od té doby se s čeští loutkáři rozutekli po světě a…

BE25 | Prokletí rodu Gordonů

Prokletí rodu Gordonů je interaktivní detektivní příběh, ve kterém se hlavní hrdina – potomek starobylé…

BE25 | GOON: Krvavá pomsta

Unikátní loutkové představení vzniklo jako magisterský projekt na Katedře alternativního a loutkového divadla…

BE25 | VINNETOU

Příběh pro děti, kterým by se měli inspirovat i dospělí a humor pro dospělé, který pochopí i děti. Inscenace je volně…

BE25 | SANDMAN

Jak se vám v noci spí? Zdají se vám sny? Trpíte nočními můrami? Nemůžete se ráno probudit nebo raději nesp…

Maso krůtí: Cirkusvobody

MASO KRŮTÍ přijíždí se svým Cirkusem do místa a doby, kdy se svoboda stala nadužívaným pojmem. Pod &scaron…

And So I Watch You From Afar (NIR, Sargent House)

Severoirští And So I Watch You From Afar se 7.11.2017 po dvou letech vrací do Prahy! Opět zahrají v Experimentáln…

Michael Malarkey (US) - PŘESUNUTO

Koncert Michaela Malarkeyho se pro velký zájem přesouvá z NoD do většího prostoru klubu Roxy v Praze. Datum koncertu zůst…

en

Pavel Příkaský & Miroslava Večeřová: Images That Occupy Thoughts

Pavel Příkaský & Miroslava Večeřová: Images That Occupy Thoughts
16. 2. - 17. 3. 2017
Kurátor: Pavel Kubesa

Pavel Příkaský a Miroslava Večeřová se ve společných projektech zaměřují na intuitivní, fluidní instalace, které jsou, v případě této výstavy, rámovány médiem malby. Malba infikuje charakter přítomné fotografie, povahu prostorové instalace a přerůstá až do živého performujícího těla. Je prostředkem k pochopení předpojmového světa, cestou k navození pocitu, snahou o zpřítomnění doteku, je něčím, co spojuje kognitivní tělo s iracionální stránkou jeho bytí.

Často se opakujícím tématem obrazů Pavla Příkaského jsou fragmenty zvířecího těla. Zvíře je určitou „nabídkou“ pro pochopení lidské tělesnosti: pozoruji-li zvíře, jako kdybych skrze vzájemné porovnávání pozoroval i sám sebe. Zvíře v obraze, byť jen podprahově, zpřítomňuje „já“ pozorovatele a aktivuje jeho uvědomění si vlastního těla. Uvozuje tak určitou subjektivitu, jakési naladění, které nás provádí komplexnější estetickou situací v jejímž jádru stojí zájem o elementární citlivost, tělesnost jakožto klíč k Images That Occupy Thoughts.

Miroslava Večeřová vyvažuje malířské obrazy digitální fotografií, která
zaznamenává běžné, k lidskému tělu vztažené předměty denní spotřeby. Večeřová však pozměňuje kontext, situaci, ve které se tyto objekty nacházejí, ať už prostřednictvím inscenování zdánlivě přirozené scénografie, tak i charakteristikou samotného úhlu pohledu, volbou fotografického záběru a pozorností k nepatrným disrupcím. Běžná „pomůcka“ či nástroj se ocitají v nově definované realitě, jakési fiktivní přírodě, ve které civilizační výtvory figurují jako nově utvořené korpusy nám známých živočichů. 

Problematiku těla Příkaský s Večeřovou zavádí do širšího kulturního rámce. Zajímá je způsob jakým si uvědomujeme tělo, jak je utvářeno v reakci na okolní svět, ale také jak samotné lidské tělo okolní svět konstruuje a pozměňuje jeho ráz. Obrazy ocasu, rohů či krokodýlího úsměvu jsou do jisté míry tázáním po stavu domnělé lidské dominance na planetě, kterou jsme přijali jako jednosměrný zdroj energie pro naplňování vlastních, privatizovaných cílů. Pavel s Miroslavou však nepostulují nějakou apriorní společenskou kritiku – exponenciálně rostoucí možnosti nových hi-tech technologií nechápou nutně jako vzdalování se určitému přirozenému stavu. Spíše jim přisuzují statut legitimní součásti toho, co si běžně představujeme pod pojmem příroda. Přesto však tuto externalizaci smyslů pojímají jako možný atavismus: nové technologie a způsoby světa tvorby nám dávají narůst opět novým „ocasům“ našeho těla coby náznakům regrese na nižší vývojový stupeň druhu.

Zajímavý komentář k Images That Occupy Thoughts můžeme nalézt v knize polského sociologa Zygmunta Baumana Úvahy o postmoderní době ve které definuje postmoderní subjekt jako sběrače prožitků: „Lidské tělo je dnes v první řadě orgánem spotřeby konzumu, a mírou jeho náležitého stavu je schopnost absorbovat a přijmout všechno, co konzumní společnost nabízí. Postmoderní tělo je především odběratelem prožitků. Konzumuje a stravuje zážitky.“ Důležitým je zde právě motiv „trávení“, přijímání vnějších stimulů určitým orgánem, který tento materiál zpracovává.

Podobnou situaci totiž ilustruje nástěnná malba, která se prolíná prostorem galerie a propojuje jednotlivé obrazy: Příkaský s Večeřovou používají motiv střeva, které oproti přirozenému fyziologickému stavu „prodlužují“ ad infinitum a rozvíjejí jej dokola po celé délce stěn galerie. A právě střevo, jakožto orgán trávení, může být metaforou postmoderního těla, odrazem Baumanova sběrače prožitků“. Stěny galerie se tak stávají modelem postmoderního těla, „timeline“ jeho výkonů, ve kterých je naše mysl okupována tokem obrazů. Příkaského a Večeřovou zajímá toto převrácení, zviditelnění vnitřního, přenesení vnitřních procesů na povrch.

Tento moment se odráží i ve formálním zacházení s malbou a obrazem: oba autoři usilují o to vystoupit z plochy obrazu do prostoru, převrátit naruby samotný obraz – nechat vystoupit jeho materiál (tj. emoce) do prostoru, zpřítomnit imaginované, zhmotnit pocit. V Images That Occupy Thoughts jdou společně pravděpodobně nejdál: obraz a malba nepřerůstají do prostoru jen formou instalačních zásahů (používání třásní, reliéfní malby tmelem, pokrývání digitálního obrazu malbou), ale nově i vystupují z obrazu prostřednictvím minimalistické, vizuálně řízené performance, jakýmsi inscenováním živých obrazů.  

Zde se jejich nálady s Baumanem rozchází. Bauman se domnívá že ty, kteří „se honí za tělesnou výkonností“, tj. konzumují požitky, „pronásleduje neklid, jejž nemůže žádný výkon a žádné úsilí natrvalo rozptýlit“. Pro sběrače požitků neexistuje žádný lék, neboť „každý přinese jen chvilkovou a dočasnou úlevu a víra v jeho zázračnou moc vyprchá záhy po požití“ a proto se „horečně (…) hledají nové zázračné léky a magická zaklínadla…“ Příkaský s Večeřovou však performance zasazují do zcela opačné situace – do polohy relaxace, odpočinku, vystoupení z toku obrazů na pomyslné timeline směrem ven, tzn.: k sobě. 

Zajímavý je i přístup obou autorů k otázce abstrakce. Nabízí se možná analogie procesu abstrakce a procesu trávení ve smyslu redukce materiálu: abstrakce tak již není otázkou stylu, ale způsobem zpracování tématu. Přestože některé malby jsou nefigurativní, je třeba je chápat spíše jako velký detail, zoom do buněčného mikrosvěta, záběr na detail kůže, vody či krve. Jsou vizuálním alergenem, který má navodit představu (imagination) smyslového pocitu. Abstrakce je tak spíše nástrojem jejich analytického myšlení, které uplatňují ve společných projektech, ale tvorba zůstává co do stylu převážně zobrazivá, iluzivní.