Program
O NoDu
#divadlo #hudba #galerie #kavárna #vernisáž #přednášky #studio #ostatní #free mondays

PKF - Prague Philharmonia / Jana Kmiťová. Ondřej Štochl — Hudba bez hranic

Představíme současnou tvorbu mladé skladatelské generace. Kde čerpají inspiraci? Jak se tvoří skladba na zakázku? Jak…

PKF - Prague Philharmonia / Hudební delikatesy od PKF aneb koncert za odměnu

Závěrečný koncert cyklu soudobé hudby přinese hudební lahůdky z tvorby současné skladatelské generace. Aneb. Co…

Přihlaste se do newsletteru

en

Komentovaná prohlídka výstavy Společně pokosíme, vymlátíme a odevzdáme

Martina Smutná: Společně pokosíme, vymlátíme a odevzdáme 
Spolupráce: Kateřina Konvalinová, Max Máslo 
Kurátor: Pavel Kubesa
27. 2. - 15. 4. 2018

#galerie #přednášky #ostatní

Přijďte na komentovanou prohlídku výstavy Společně pokosíme, vymlátíme a odevzdáme s autorkou Martinou Smutnou, spolupracujícími umělci Maxem Máslem a Kateřinou Konvalinovou a kurátorem Pavlem Kubesou

Výstava Martiny Smutné Společně pokosíme, vymlátíme a odevzdáme spojuje dvě témata, o kterých česká společnost stále mluví buď s rozpaky či naopak emotivně a vyhraněně. Jsou to témata postavení žen a historie komunistického režimu. Rozpaky u obou témat spolu možná souvisí.

Posedlost výročími letos nemohla minout ani alternativní kulturní prostory, únor 1948 je ale mezi nimi tím, které ukazuje, jak složité je ustavit společný příběh o tom, co a koho je třeba připomínat. Represe, které nastaly po komunistickém puči v únoru 1948, hodnotíme jednoznačně jako tragické, neumíme ale pak vysvětlit, proč se jim většina společnosti nepostavila a proč příklon k levicové politice po druhé světové válce část společnosti vítala.

Budovatelské období komunistického režimu sebou přineslo uskutečnění radikální sociální politiky. V souladu s marxismem, který do středu lidského života staví práci, se ve vztahu k ženám projevila především snahou o jejich zapojení do placené práce. Byla zavedena opatření v oblasti zákonodárné (zavedení mateřské dovolené, vznik školek i jeslí), ekonomické (podpora služeb pro domácnosti) i ideologické (obrazy jeřábnic či traktoristek v náborových plakátech i populární kultuře).

Reálně však tato emancipační politika naplněna nikdy nebyla- ženy spíš než na pozicích jeřábnic pracovaly na špatně placených pozicích v továrnách, školky ani slibované konzervované potraviny nebyly dostupné a tak se po práci ženy staraly o děti a zavařovaly, stejně jako dřív.

Kampaně o nové socialistické ženě především nikdy nepřesvědčily nižší stranické funkcionáře a postupně radikální rétoriku opustilo i nejvyšší vedení KSČ. Ve druhé polovině padesátých let nahradila oslava žen-jeřábnic opět oslava žen-matek. Paradoxně tak ve střední Evropě vznikly režimy, které proklamovaly rovnost pohlaví a vytvořily pro ně podmínky, hodnotově ale zůstaly konzervativní. Tato rozpolcenost se projevuje dodnes v životě žen, které jsou zapojeny do placené práce, po ní ale automaticky nastupuje „druhá směna“ v domácnosti a tato situace je většinou společnosti přijímána jako „přirozená“.

Jsou to ale reálné zkušenosti a vzpomínky žen, na které se máme zaměřit, pokud chceme mluvit o tom, zda emancipační kampaně měly vliv na život společnosti. Využily ženy možnosti, které se jim nabízely nebo je vnímaly jako iluzivní?  Historická věda ale takové zkušenosti zatím opomíjí, částečně protože nezapadají do rámce, ve kterém o budovatelském období komunistického režimu přemýšlíme. Možná to může být právě umění, které dokáže nejlépe ztvárnit napětí mezi současným obrazem komunistického režimu, jeho ideologií a vzpomínkami na něj. 

Text: Karina Hoření