Lukáš Jasanský & Martin Polák: Moci umístit fotografie

Galerie NoD
Lukáš Jasanský & Martin Polák
Moci umístit fotografie
Kurátor: Pavel Kubesa
22. 5. – 13. 6. 2025
Vernisáž: 21. 5. 2025, 18:00

---

Měli jsme soubor pro nepohodlné kurátory

Přepis rozhovoru je souvislým fragmentem volného povídání v průběhu instalace výstavy Moci umístit fotografie. Lukáš Jasanský s Martinem Polákem často hovoří jeden přes druhého, kolikrát z opačných rohů galerie, jednou v první osobě množného čísla, jindy zas čísla jednotného. Pravidlo není vypozorovatelné, ale je evidentní, že hranice mezi „já“ a „my“ je zbytečná. Mluví potichu, chvílemi až jakoby „tajně“, šeptem, aby nás nikdo neslyšel. Diskrétnost mluvy neustále dekonstruuje široká varieta smíchů.

---

(…)

MP:
Ono je to už samo o sobě bez sebemenšího náznaku významu. Ale je tam vodítko, že to jsou fotografie.
(potutelný tichý smích)

PK:
Ale mě tam přišla zajímavá ještě jedna významová linie, kdy na „moci umístit fotografie“ se díváme z toho hlediska, že běžně říkáme „tato fotografie je odtud“, „tato fotografie je odtamtud…“, tedy že fotografie je z určitého místa. Ty tu fotografii umisťuješ již tím samotným aktem pořízení, okamžikem vyfotografování a tím ji „dáváš tam, kde vznikla“.

LJ:
A tady to platí zrovna dvojnásob. „To je odtamtud: to je z Chebu a to je z jeskyně! Z Koněpruské jeskyně!“

PK:
Jako by zde bylo zvýrazněno to gesto: můžu si vyfotit cokoli…

MP:
Ale umístit ne!
(smích s náznaky laskavé škodolibosti)

PK:
Můžu vyfotit co chci a kde chci, ale to umístění je pak už spíše součástí nějaké institucionální kritiky: dovolím si do galerie umístit naprosto bezpříznakovou fotografii divadla. Protože: my můžeme.

MP:
Anebo ne!
(rychlý, vysoký, krátký smích)

LJ:
Právě s tím může být problém.

MP:
Protože fotografií je mnoho, a ne každý je někde umístí. Často nejsou umístěny vůbec.

PK:
„Neumístitelné“

MP:
No… Je to…: zašmodrchané.
(smích)

PK:
Ale je to nějaká poetika, nebo spíš vnitřní logika, kterou ve svých názvech používáte, je to tak?

LJ:
Není. Moc ne. Je to spíš takové, že něco vytáhneš z paty a zkomolíš spoustu věcí.

MP:
Zastřenost.

LJ:
A ono je to často pak i v těch fotografiích. Ale ten název… To jsi ještě chytil dobrý!

MP:
(ďábelský smích)
Jiní takové štěstí neměli!

LJ:
Tak třeba v Ostravě takové štěstí fakt neměli. Tam dostali Předácký kus!

MP:
Ono to mělo něco společného s tím, jak jsme se tam (v nově vznikajících a rekonstruujících se prostorách PLATO na památkově chráněných městských Jatkách v Ostravě) pohybovali na té stavbě a byli jsme v podstatě „první“ (z umělců), kteří tam mohli…

LJ:
A s tím souvisí i ten „kus“, jakože divadelní kus. My jsme tam v podstatě tím focením dělali pro dělníky divadlo.

PK:
Ale nebylo to tak trošku vždy? Že jste ve výsledku vždy „něco jako by sehrávali“, zaujímali jste nějakou pozici, ale tak, aby to vypadalo, že žádnou pozici nezaujímáte?

LJ:
My nikdy nejsme v pozici, že bychom něco hodnotili. Chceme, aby ty věci byly neutrální. Sice fotíme polské kostely, které jsou strašné.

MP:
Vyznění těch fotografií je sice neutrální, ale ten nápad toho tématu je vlastně v něčem vždy dekadentní, šokující, nebo třeba jen nablblý.

LJ:
Všichni pořád mluví o tom, že fotíme ty banality… To je pořád dokolečka.

MP:
Fotíme banálně… Ale nejsou to vždycky banality.

PK:
Pavel Vančát o vašich ranných sériích napsal, že „fotografujete to, co nemá smysl fotografovat“, vy sami jste si jednu sérii vytyčili pravidlem „fotit věci, které nás nezajímají“.

MP:
To, co není z žádného ohledu zajímavý.

LJ:
To pravidlo jsme si dali dopředu. Ale samozřejmě jsme ho několikrát porušili.

MP:
Vždycky tam narážíš, že tam přeci něco zajímavého je…

PK:
Asi tam narážíte na jakýsi ten psychologický moment, že nakonec tam člověk z principu začne přeci jen hledat – i v tom nejnezajímavějším a nejbanálnějším obrazu – něco zajímavého. Ten mýtus „skryté banální krásy věcí“.

LJ:
V té konkrétní sérii se nám podařilo, že u většiny věcí tě to ani ex post nezajímá.

MP:
(potutelný smích)

LJ:
A to je: SPLNĚNO. Správný…

MP:
A kromě toho, že je to nezajímavé, tak je tam i nějaké klišé. Je tam náznak nějakého podřadného vtipu nebo přitroublého humoru.

LJ:
Ona to byla série docela vostrá… To třeba když jsme chtěli někoho, nějakého kurátor trošku…

MP:
…odstrčit…

LJ:
..aby nás neotravoval! Tak jsme mu tu sérii poslali.. Třeba v té Paříži. Na jednu skupinovou výstavu tam kvůli nám v devadesátkách přijel jeden Ital, napůl Američan…

MP:
Oni nás vystavili… (smích)

LJ:
No a on pak chtěl nějaké nové věci a tohle jsem mu poslal a on se pak už nikdy neozval.

MP:
(hluboký, dlouhý, pomalý potutelný smích)

PK:
V této sérii Moci umístit fotografie se na první pohled nabízí ona analogie divadlo-jeskyně. Divadlo coby „scéna lidská“ a poté jeskyně „nelidská scénografie“, jako scéna „stálá“, věčná…

MP:
Jistá staroba je i v těch divadlech…
(smích)

LJ:
Ono to divadlo není moc současný… Nepůsobí současně.

MP:
Starobní je i ta budova, i ten program.

LJ:
A to jsme chtěli: chodit do těch klasických divadel, ne na malé (alternativní) scény.

PK:
Prostě do takových těch už „jeskynních divadel“.

LJ:
A tak jsme chtěli, aby tam bylo z té architektury patrné, že to jsou ta klasická divadla, klasické scény.

MP:
A ano, je to trošku podobný. Ony ty jeskyně už jsou vysvícený, pro ten prožitek diváka připravené.

LJ:
A když jsem byl ale u toho Töpfera… Když jsme si řekli, že budeme fotit to divadlo, tak jsme to chtěli nejdříve dělat s povolením. Tak jsem tam šel, měl jsem s ním schůzku a už to vypadalo, že to nepovolí. Což se teda nakonec stalo, kromě jediného představení. Řekl jsem mu, že chceme fotit ta divadla, to je jasný. Pak jsem se ale bál, že když mu řeknu, že tam k těm divadlům bude ještě něco jiného a že to něco jsou jeskyně, tak si bude myslet že jsem úplný blázen.

MP:
…šílenec!

LJ:
A nakonec jsem mu to řekl. Že mezi divadly tam bude i pár jeskyní. A on ani nehnul okem: „Jasně, tam to všechno vzniklo.“. Takhle, absolutně, ta reakce: nehnul brvou!

MP:
(jistě nabíhající smích)
A co je to „všechno“?

LJ:
On myslel asi to divadlo…

MP:
Mluvil asi o Vinohradském divadle!
(rošťácký smích)
„Žili jsme v jeskyních“.

LJ:
Žádný moment překvapení, žádná grimasa. Prostě jen naprosto jistý souhlas.

MP:
Možná, že i díky tomu to nakonec povolil. Že si uvědomil, že jsme tak dalece…

PK:
Jakože jste šli až tak „na jádro“…

MP:
(hlasitý smích)

LJ:
Úplně. Na dřeň!
(lehce dramatická odmlka)
Tak nám tedy povolil pouze jen jedno představení. Nešlo už fotit další.

MP:
(pokračující smích)

LJ:
Ale zadarmo to bylo…

PK:
Ona je to asi pak nějaká umělecká licence Tomáše Töpfera, „původní myšlenka“, tudíž možná mohl mít obavy, aby se to téma příliš nevyčerpalo. Prostě s tím má asi ještě nějaké velké „dramatické plány“ v záloze. Ale ono se to prostě opravdu nabízí, ta analogie.

LJ:
Ano. Ono „se to nabízí“. Ale pak jsem si říkal, jestli se to nenabízí až příliš.

MP:
Nabízí se to dost, ale zas ono to až tak strašlivě stejný není. Ale já tam mám ještě jednu ideu – a to Lukáš možná nebude souhlasit. Ještě jsem ji ani nevyslovil...

LJ:
Ahaaa…

MP:
No že je tam ta korelace spirituality a kýče. Že to obojí má obrovsky úzkou souvislost. Že určitý nevkus a pokleslost té estetiky jsou často propojené jakýmsi duchovním prožitkem, nebo spíš předstíráním duchovního prožitku.

PK:
Tedy že i v jeskyních předstíráme nějaký druh transcendence, nějakého spirituálního zážitku?

MP:
Zaprvé, ano, ovlivňuje tě tam to prostředí, ale zároveň tu jeskyni chceš nějak připravit pro ten zážitek, jsou tam pěšinky, lidé po nich chodí…

PK:
Jakoby taková „dějství“, „scény“…

MP:
Sledují ty krápníky a jsou z toho omámení…, jakoby něčím mystickým… A ještě k tomu, jak je to celé nasvícené, jakoby to byla nějaká strašidelná scenérie.

LJ:
Oni to úplně přehání…

MP:
Tak úplně to nepřehání

LJ:
No..

MP:
Mohlo by to být horší…

PK:
Mě na tom nejvíce zajímá to se od té analogie při vnímání celé této série úplně oprostit. Říct si: „mezi divadlem a jeskyní není nic společného“. A teď začni! Hledání toho klíče, „proč“ tady ty věci vedle sebe jsou je potom mnohem zajímavější.

MP:
A vůbec nic k tomu neříct.
(klidný, tichý smích)

PK:
A teď co to vlastně je? Je to vtip? Humor? Nebo už jde jen o to gesto moci, moci umístit vedle sebe fotografie divadla a jeskyně a říct, že to nemá nic společného? Byť obě jsou vlastně v něčem víceméně totožné…

LJ:
To je to pravidlo… Ono by jednoduše nemělo být šokující, že po pěti jeskyních umístím divadlo.

PK:
Už jste dostatečně etablovaní, abyste mohli, že ano. Prostě: „proč ne!“

MP:
My jsme už od začátku umísťovali věci, které v něčem nepřijatelné.

LJ:
A už se z toho stala taková skoro klasika.
Ale byly doby, když jsme měli vystavit něco nového, tak jsme se strašně styděli.

MP:
Ale to i teď tady taky trochu.
(pomalu ale jistě udržovaných smích)

LJ:
Malinko. Malinko, po třiceti letech.
Je to podobné, jako když jsme fotili korejská auta. Z toho jsme byli úplně zoufalí a říkali si: „až to uvidí lidé, co si proboha řeknou?“ Zaparkované ošuntělé auťáky… Jenže ono to časem zklasičtělo.

MP:
Ono to je ale i tím, že jsem dva. My si to užíváme. Ale nechtěl bych se k tomu hlásit sám.

(…)

Lukáš Jasanský & Martin Polák, Pavel Kubesa
Praha, 19. 5. 2025

---

Jasanský s Polákem se v nové sérii fotografií Moci umístit fotografie zaměřují na dvě zdánlivě nepropojitelná témata. Na jedné straně zkoumají vnější vizuální podobu a celkové vizuální charakteristiky současných divadelních „scén“ v jejich klasických, tradičních, možná až v jistém smyslu „konzervativních“ formách. Současně se ale v druhé linii zájmu věnují fotografiím jeskynních systémů. Korpus monotónních fotografických obrazů pak představuje prosté, distancované záznamy celků jak divadelních scén během konkrétních inscenací sehrávaných divadelními soubory v tradičních domácích kamenných divadlech, tak prázdných "sálů" a "dómů" lokálních jeskynních systémů. S dávkou příznačné autorské ironie tak Jasanský s Polákem rozehrávají mezi oběma typy prostor nápadité analogie, které otevírají možnou interpretaci pojmu "scény" nikoli jakožto "antropologické konstanty", nýbrž coby "konstanty přirozené", tj. něčeho, co přesahuje perspektivu lidského.

Lukáš Jasanský (*1965) a Martin Polák (*1966) jsou výraznou autorskou dvojicí představující čelní místo v české konceptuální fotografii. Umělecký tandem se zapojil do aktuálního dění na umělecké scéně koncem osmdesátých let dvacátého století a od té doby se stal její významným a neodmyslitelným aktérem. Pro jejich fotografickou tvorbu jsou příznačné pregnantně formulované konceptuální projekty, kde základním vyjadřovacím prostředkem jsou fotografické cykly pracující s principy opakování, sériovosti či elementy archivu. Zajímá je narušování pevně daných hranic mezi skutečností a iluzí. Obrazové cykly Jasanského a Poláka volně přebírají dokumentaristickou funkci a reálie zařazují do odlišných rámců, přičemž „ironická distance“ autorů je jednou z integrálních komponent jejich konceptuálního přístupu. Svým pojetím fotografie a způsoby vztahování se jak k fotografickému obrazu, tak zaznamenávaným tématům současně předpřipravili půdu pro nástup postkonceptuálního přístupu k fotografii, jež se vyznačuje zkoumáním média fotografie, tematizací jeho postavení a jeho použití v uměleckém, společenském a jiném kontextu.