Julia Gryboś & Barbora Zentková: MOONFLOWER

Galerie NoD
Barbora Zentková & Julia Gryboś
Moonflower
Kurátor: Pavel Kubesa
Text: Ján Gajdušek & Tereza Havlovicová
27. 11. 2025 – 10. 1. 2026
Vernisáž/Opening: 26. 11. 2025, 18:00

---

Ponořit se do hudby jako pod hladinu.
Ponořit se ještě hlouběji. Do sebe. Do vzpomínek. Bezpečných a měkkých.

Oddělit uměleckou tvorbu Barbory Zentkové a Julie Gryboś od hudby se zdá být nemožné. Je to právě ona, jež dotváří kontext všech rovin vystavených děl, tvarů, materiálů a procesů. Je definitivním zpevněním koncepčního rámce. Je nápovědou, jakou cestou se máme jako návštěvnictvo výstavy vydat. Zda cestou od sebe ven, cestou racionální, kdy budeme zkoumat společensko-kritické obsahové úrovně uměleckých děl, historii použitých materiálů, environmentální kontexty a mnohé další, nebo jít směrem dovnitř, do svého nitra, myšlenek, volných asociací, nevědomí. Právě hudba nás nejdůrazněji navádí k ponoření se. Nejprve do jejího plynutí, tónů, rytmu, poté do svého vlastního nitra.

Nebezpečí je ostré. Bezpečí je měkké.
Minulost. Mohou být vůbec někdy vzpomínky nadosobní? 

Výstavní prostor je změkčený vrstvami gázy a látek. Podlahu pokrývají recyklované textilie ze lnu a bavlny. Každý krok je zde měkčí. Jaká přesně je ona měkkost? Jako čerstvě napadaný sníh? Mohla by to být měkkost měsíčního prachu? Karimatky? Popadaného podzimního listí? Jarního mechu? Žádná není přesná, přesto je v ní něco z každé z nich. Něco příjemně známého, blízkého a bezpečného.

Vrstvy látek nás navrací k tématu času, který nelze v širším horizontu vnímat mimo vrstvy. Jejich prostřednictvím se promítá do kmenů stromů, do hornin, i naše vzpomínky jsou uloženy v různých hlubinách paměti a přístup k nim může být v průběhu života proměnlivý. Zmínění přírodního rostlinného (strom), neživého (horniny) a lidského není náhodné. Plynutí, ponoření, rytmus, časovost, recyklovatelnost, procesuálnost, to vše jsou kategorie, propojující lidské s ne-lidským, s přírodou, životním prostředím, minulostí, přirozeností. Výstava není odtržena od světa „tam venku“. Navazuje na něj, odpovídá mu. Ve vystavených dílech se prolínají časové, tělesné i společenské rámce, podané v jemné symbolice poukazující na naše kolektivní i individuální prožívání času a jejich omezení. 

Projít až na konec a vydat se opačným směrem. 

Pokud se do děl Barbory Zentkové a Julie Gryboś dokážeme skutečně ponořit – ideálně opakovaně a v delším trvání, přichází přirozená potřeba porozumět i tomu, z čeho tato zkušenost vyrůstá. Racionálnější pohled nás vede k materiálům a vrstvám významů: textilie na podlaze byly původně určeny k ochraně zemědělské půdy, gáza nese historii péče o zraněné tělo, recyklovaný vosk v kovových florálních vertikálách znovu vstupuje do oběhu. Motiv ochrany je tak vepsán přímo do struktury instalace a je na nás, abychom promýšleli, jak se k ní jako společnost stavíme, koho ochraňujeme a komu se pomoci nedostává. 

Vnímání času je odhalováno ve své kulturní a sociální podmíněnosti, která má dopad na jednotlivce i společnost jako celek. V tomto rámci můžeme chápat i název výstavy Moonflower (Povijnice bílá) jako výstižnou metaforu. Jde o jméno rostliny, která se otevírá v noci a s ránem se uzavírá, žije v cyklickém „neproduktivním“ čase mimo denní „režim výkonu“. Stejně tak Gryboś a Zentková vytvářejí prostředí, v nichž lze na chvíli vystoupit z lineárního, výkonnostního času a vstoupit do času prožívaného, tělesného a rytmického – jejich náročné, dlouhotrvající, mnohokrát opakované materiálové procesy a časově neohraničené zvukové události (limitované až únavou) přenastavují naši citlivost k práci, péči i vyčerpání. Výstava tak nenápadně ukazuje, že vedle „užitečného“ a „ztraceného“ času existuje i čas „prožívaný a sdílený“ – a že udržitelnost zde není jen recyklací, ale i formou pozornosti, vyžadující vytrvalost, spolupráci a ochotu zůstávat s materiálem i s druhými, podobně jako je potřeba dát i měsíčnímu květu dostatek času a tmy, aby mohl rozkvést.

Ján Gajdušek & Tereza Havlovicová

---

Barbora Zentková (*1986) & Julia Gryboś (*1988) spolupracují jako umělecká dvojice od roku 2010. Konstantou jejich tvorby je dialog s médiem malby, kterou vystudovaly, ale výrazně se vůči jejímu standardnímu pojetí vymezily již ve společné diplomové práci obhájené v roce 2013 na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně (kde také v roce 2023 absolvovaly doktorské studium). Od poloviny minulé dekády se soustředí především na tvorbu místně-responsivních intervencí a instalací, které se často stávají dějištěm performativních zvukových událostí.

Barbora Zentková pochází ze Slovenska, Julia Gryboś z Polska, aktuálně žijí a pracují v Berlíně. Stabilní zázemí berlínského ateliéru, v němž pracují od roku 2020, do jejich tvorby přineslo intenzivnější zájem o objekt a řemeslnou práci s materiálem. Tento posun avizovaly výstavy One-Legged Pigeon (Galerie Kostka) a Teabags on Eyelids (Galerie TIC Brno) z roku 2021. Aniž by umělkyně rezignovaly na místně-responzivní charakter své tvorby, směřují v posledních letech zároveň ke stabilnímu, zřetelně rozpoznatelnému rukopisu založenému na kombinaci ručně barveného textilu, kovu a vosku. Silně se propsal zejména do výstav, realizovaných v posledních dvou letech v Německu, na Slovensku, v Polsku a v roce 2022 (jako součást festivalu MOVE) také v pařížském Centre Pompidou.