Romana Drda de Angelis: Occult Couture

Galerie NoD
Romana Drda de Angelis
Occult Couture
24. 9. – 17. 10. 2026
Kurátor / Curated by: Pavel Kubesa
Vernisáž / Opening: 24. 9. 2026, 18:00

Výstava je součástí programu PRAGUE ART WEEK 2026

---

Člověk budoucnosti Romany Drda de Angelis

PK: Romano, říká Ti něco tento text?

„Zastavit se uprostřed davu, na zemi rozvinout papír, postavit se na něj, svléknout si normální oděv a obléci něco výjimečného (např. kabát napůl rudý, napůl zelený, na klopě zavěšená malá pila, na zádech přišpendlený krajkový kapesník apod.), vystavit plakát s nápisem: PROSÍM KOLEMJDOUCÍ, ABY, POKUD MOŽNO, PŘI PROCHÁZENÍ KOLEM TOHOTO MÍSTA KOKRHALI.

Lehnout si na papír, číst knihu, přečtené stránky vytrhávat, pak vstát, papír zmuchlat, spálit, pečlivě zamést zbytky, převléci se a odejít.“

RD: Milan Knížák

PK: Ano. Je to text ke Knížákově akci „Demonstrace jednoho“ z roku 1964 na pražské ulici 17. listopadu, v níž oděv radikálně proměňuje situaci na ulici a vyzývá kolemjdoucí, aby na ni nějakým způsobem reagovali. Knížák zde vytváří událost s přítomným tělem a náhodným publikem. Zato Tvé korzety mohou vyvolávat představu těla i tam, kde tělo není. Také svým způsobem – podobně jako vznik „nové situace“ u Knížáka – zachycují stav mezi rozpadem a vznikem nové identity. Sama jsi mluvila o jeho vlivu na Tvé dřívější oděvy a tvorbu. Co je ti z tohoto veřejného gesta blízké dnes? A co se změnilo, když se v Occult Couture oděv stal korzetem zachycujícím proměnu, která je ale možná ryze soukromá, nikým neviděná?

RD: Na Knížákově práci mi bylo vždy blízké, že oděv nevnímal jen jako něco, co tělo obléká, ale jako prostředek, který proměňuje situaci i vztah člověka k okolí. V mých dřívějších pracích byl tento aspekt viditelnější. Oděv souvisel s akcí, performativitou a fyzickou přítomností, kdy jsem sama měla potřebu provokovat okolí různými modely a potřebovala jsem k tomu to publikum ulice.

V Occult Couture se moje pozornost naopak obrací dovnitř. Tělo sice z oděvu mizí, přesto v korzetech zůstává přítomný tvar/otisk a emoce. Uchovávají jeho tvar, jako by nesly stopu něčeho, co se už odehrálo. Velkou inspirací je pro mě propojení vášně pro módu s tématem osobní transformace a zároveň hlubší psychoanalytický pohled, jak na sebe samu, tak na to, čeho si všímám ve světě kolem sebe.

Souvisí to i s vlastní časovou osou a psaním, které se během doktorského výzkumu stalo další součástí mé práce. Opakovaně se v něm vracím k představě identity, která není pevná, ale průběžně se rozpadá a znovu skládá. Nezajímá mě tedy jedna definitivní transformace, ale spíš stav mezi zánikem určité podoby a vznikem jiné.

Právě tady vnímám rozdíl mezi Knížákovým veřejným gestem a skrytostí Occult Couture. Jeho situace potřebuje ulici, fyzickou přítomnost a reakci druhých. U mě se naopak zásadní změna může odehrávat bez publika, zvenčí téměř nepozorovaně. Korzet proto není kostýmem pro veřejnou roli, ale spíš schránkou nebo záznamem toho, co se v nás odehrává, když se nikdo nedívá.

PK: Důležité pro mě je to, že zmiňuješ ten prvek performativity: naznačuje, jaký má pro Tebe móda – respektive „couture“ – význam, tedy že je něčím, co aktivně buduje či přispívá k našim různým identitám. Že jistým způsobem veřejně definuje to, „čím a kým“ jsme, respektive jakou roli ve společenském prostředí sehráváme. Zde vidím i linku ke korzetu, tj. jakési stopě proměny, která ani nemusí být jazykově artikulovaná, ale třeba jen fyzicky prožitá či zaznamenaná: korzet coby couture dává tvar něčemu neviditelnému, nepojmenovanému. A v tom vidím i onen určitý prvek „okultnosti“, něčeho skrytého, možná něčeho tajného či spojeného s nevědomými procesy touhy a moci, něco, co korzet „alchymisticky“ zpřítomňuje. Pojímáš pak korzet – jako takový, nejen v podobě Tvých uměleckých objektů – jako určitý nástroj či rekvizitu podřízení, ovládání, nebo naopak jako prostředek emancipace a osvobození?

RD: Korzet pro mě není jednoznačně ani nástrojem podřízení, ani emancipace. Zajímá mě právě napětí mezi těmito dvěma polohami. Fyzicky tělo stahuje, omezuje a nutí ho přijmout určitý tvar, zároveň ale může být prostředkem vědomé transformace, tedy způsobem, jak svou identitu aktivně vytvářet a proměňovat.

V tomto smyslu chápu i couture jako performativní. Oděv není jen něco, co si na tělo oblékáme, ale něco, co ovlivňuje, jak se pohybujeme, jak sami sebe vnímáme a jak jsme vnímáni okolím. Může spoluutvářet identitu nebo roli, kterou ve společnosti přijímáme. U korzetu je ale pro mě důležité, že tato vnější konstrukce zároveň vytváří velmi intenzivní vnitřní zkušenost. Sevření, tlak nebo omezení dechu člověka nutí vlastní tělo vnímat. Něco, co nemusí být vůbec vysloveno, se tak otiskuje přímo do těla.

A tady pro mě vzniká spojení s „occult“. Zajímá mě samozřejmě jeho historický význam, ale ještě více otázka, jak může vypadat magie dnes. Nechápu ji nutně jako něco nadpřirozeného, ale jako práci s tím, co není na první pohled vidět: s intuicí, touhou, strachem, vyčerpáním, nevědomými procesy atd.

Žijeme v době, která je podle mě extrémně zaměřená na výkon a zevnějšek. Máme stále více možností, jak konstruovat a upravovat vlastní obraz prostřednictvím módy, kosmetiky, plastické chirurgie nebo digitální reprezentace sebe sama. Ale v určitém bodě se ukáže, že tím nelze všechno obejít. Pokud jsme vnitřně vyčerpaní nebo dlouhodobě nespokojení, žádný oděv ani estetický zásah tento deficit skutečně nenahradí. A právě tento rozpor mezi tím, co ukazujeme navenek, a tím, co skutečně prožíváme uvnitř, mě zajímá.

Proto pro mě „occult“ znamená také obrácení pozornosti dovnitř. K něčemu skrytému, co není méně skutečné jen proto, že to není vidět. V tom pro mě spočívá i určitá současná magie, ne jako útěk od reality, ale jako proces, kdy se něco skrytého stává vědomým a může se začít proměňovat. Podobně mě zajímá alchymie: ne doslovně jako proměna materiálu ve zlato, ale jako metafora procesu, v němž člověk prochází tlakem, krizí nebo rozpadem a vychází z něj v jiné podobě.

Téma transformace pro mě přitom není pouze teoretické. Během doktorátu jsem zároveň procházela určitou životní etapou, která mě přivedla k tomu, že jsem celý tento proces začala zapisovat do literárního textu. Chtěla bych ho dál rozpracovat a vydat jako knihu, mimo jiné proto, že se setkávám s lidmi, kteří procházejí podobnými stavy vyčerpání, krize nebo proměny vlastní identity.

Text propojuje osobní zkušenost s psychologií, uměním, filmem a literárními postavami. Psaní pro mě bylo úplně novou zkušeností, a právě v něm jsem možná nejintenzivněji pocítila onu „magii“, o které mluvím. Na začátku jsem měla pocit, že se jednoduše vypisuji ze svého života. V určitém okamžiku ale začal text vést mě. To, co se mi dělo ve skutečnosti, se otiskovalo do psaní a zároveň se z textu začala vynořovat postava, kterou jsem předem vůbec neplánovala.

Nakonec vznikla bytost, které říkám „Frankensteinka“. Je poskládaná z různých zkušeností, zranění, obrazů a identit, ale nejde o návrat k tomu, kým byla předtím. Vytváří ze sebe někoho nového. A právě tady pro mě vzniká odpověď i na otázku podřízení a emancipace: transformace nemusí znamenat, že jsme pouze formováni něčím zvenčí. Může vést k okamžiku, kdy začneme sami rozhodovat o tom, z čeho a jak se znovu vytvoříme.

Proto je pro mě korzet nakonec spíš ambivalentním symbolem. Může být nástrojem kontroly, ale stejně tak může být prostředkem transformace a sebeurčení. Zajímá mě právě okamžik, kdy se sevření začne měnit v něco jiného, kdy se z toho, co nás původně omezovalo, může stát prostředek k pochopení i přetvoření sebe sama.

PK:  4,5 až 6 gigapascalů: neboli 45 až 60 tisíc atmosfér, což je tlak odpovídající přibližně až 61 tunám síly na centimetr čtvereční. Za příhodné teploty se pod takovýmto tlakem přeskupují atomy uhlíku a transformují se skryty našemu pohledu na dvě stě kilometrů pod zemským povrchem v diamant. Toliko jen poznámka k roli „tlaku“ v různých přeměnách.

Ve svých starších pracích a úvahách, například Profoundly Human (2016), ses dotýkala také témat digitálního přesycení, hranic posthumanismu či prolínání člověka a technologií. Jedním z nejaktuálnějších témat nedávných dnů je bezpečnost a rychlost vývoje umělé inteligence. A zdá se, že se možná právě pomalu – pořád ještě s určitou nadsázkou řečeno – začíná sama rozhodovat o tom, v co se bude transformovat: v jakém jazyce bude sama se sebou komunikovat, jak se bude vyvíjet, možná také zdali a jak se bude maskovat a skrývat. Tvé korzety mohou pak svou materialitou působit i jako jakási konzervovaná, syntetická stopa člověka, jako jakási archeologická stopa z budoucnosti technologické singularity. Je v Tvé práci obsažena i tato posthumanistická perspektiva, nebo dokonce spekulativní fikce o budoucnosti bez člověka?

RD: „Holy shit, is that all for me?“

Od dětství mě fascinovaly různé představy a predikce budoucnosti, jak budeme žít, co budeme vytvářet, jaké technologie budeme používat a jak se jejich prostřednictvím promění samotný člověk. Hodně mě formovala science fiction a její vizuální jazyk, především kostýmy od Pátého elementu přes Arrival, Ex Machina nebo Dunu až po seriál Raised by Wolves, který patří k mým nejoblíbenějším i kvůli dokonale navrženým petrolejovým overalům z latexu. Přitahovala mě především možnost představovat si jiné formy existence a společnosti. Vždycky jsem se ráda nechávala unášet do jiných světů, protože mi umožňují na chvíli vystoupit z toho našeho, odpočinout si od něj.

Už kolem roku 2017 jsem po pobytech v Soulu a Pekingu začala pracovat s maskami a rouškami jako určitou formou úkrytu. Tehdy pro mě představovaly vizuální i psychologickou bariéru, možnost chránit se před tlakem okolního světa, jeho neustálým zrychlováním a tím, čemu dnes říkáme hustle culture. Rychlost a permanentní tlak na výkon jsou zdrojem úzkosti i pro mě samotnou. Vím, že mám vlastní tempo, které může být pomalejší, ale ve výsledku je pro mě produktivnější než neustálé fungování ve stresu.

Pak přišel covid a význam masky se během velmi krátké doby diametrálně proměnil. Z něčeho, s čím jsem pracovala jako s metaforou osobního úkrytu, ochrany a zároveň jako s módním prvkem, se stal každodenní, kolektivně sdílený a zároveň společensky velmi zatížený předmět, který většina lidí chtěla co nejrychleji odložit. Něco, co bylo předtím součástí mé spekulace o budoucnosti, náhle vstoupilo do každodenní reality. Myslím, že právě tehdy se začal měnit i můj vztah k představám o budoucnosti obecně.

Dlouho jsem k ní přistupovala velmi pozitivně. Fascinoval mě pohyb dopředu, růst a představa, že technologický vývoj může přinést také zásadní společenskou změnu. Dnes je můj pohled složitější. Technologie se vyvíjejí neuvěřitelnou rychlostí, zatímco my jako lidé se často pohybujeme ve stále stejných vzorcích. Jako bychom měli k dispozici stále dokonalejší nástroje, ale nedokázali stejnou rychlostí proměnit způsob, jakým spolu žijeme. A právě v tom vidím určitou promarněnou příležitost. Technologicky jsme schopni představit si radikálně jinou budoucnost, ale společensky často reprodukujeme stejné mechanismy.

Technologie a AI přitom nevnímám negativně. Pokud nemusím trávit hodiny mechanickým vyhledáváním informací nebo rešerší, kterou lze udělat během několika minut, získávám čas na samotné přemýšlení a tvorbu. Jako každá technologie má ale i AI svoje problematické stránky a zatím máme příliš krátkou zkušenost na to, abychom skutečně věděli, jak dlouhodobě ovlivní náš úsudek, paměť, soustředění nebo způsob uvažování.

Právě tady se pro mě otázka posthumanismu paradoxně obrací zpátky k člověku. Čím více technologií máme, tím důležitější mi připadá vracet se k sobě a ptát se, co vlastně tvoří naši identitu a co nás jako lidi definuje. Čím dál víc docházím k tomu, že tím zásadním není ani tak technologická vyspělost, ale lidskost / schopnost chovat se k sobě humánně.

Ve světě se přitom odehrává tolik zmatku, válek, zbytečných úmrtí a tragédií. Lidská hloupost samozřejmě není nic nového, ale vždycky jsem měla určitou víru v to, že když lidstvo dokázalo projít tak dlouhou a komplikovanou historickou cestou, musí být schopné také celospolečenské změny. V době válek, ekonomické nejistoty a znovu velmi viditelných sociálních a třídních rozdílů mi proto připadá otázka lidskosti mnohem naléhavější než samotná spekulace o tom, zda nás jednou nahradí umělá inteligence.

Možná tedy moje současná práce není ani tak spekulací o budoucnosti bez člověka jako spíš otázkou, jakého člověka si do budoucnosti vůbec chceme zachovat. Náš svět funguje v hluboce zavedených kolejích, které se velmi těžko opouštějí. Přesto mám pocit, že určité změny budou nevyhnutelné: buď je dokážeme iniciovat sami, nebo nás k nim nakonec donutí okolnosti.

V tomto smyslu pro mě ani Occult Couture není odklonem od posthumanistických témat, ale spíš jejich posunutím. Zatímco dříve mě více zajímalo, kam se člověk může prostřednictvím technologií posunout, dnes se častěji ptám, co si z člověka potřebujeme zachovat. Proto se obracím zpátky k tělu, materiálu, ruční práci a vlastní identitě, ale také k tomu nejintimnějšímu, co nás formuje, k milostným a žensko–mužským vztahům, sexualitě, touze a fyzické blízkosti.

Korzety jsou ostatně výrazně žensky tvarované objekty. Nesou představu ženského těla, přestože v nich žádné skutečné tělo není. Je v nich napětí mezi přitažlivostí a omezením, touhou a sevřením, intimitou a kontrolou. Mohou působit jako schránky nebo stopy člověka (ženy), ale nevnímám je jako pozůstatky po jeho zániku. Spíš zachycují člověka (ženu) v okamžiku proměny, nejen ve vztahu k technologiím a okolnímu světu, ale především skrze tělo, sexualitu a hledání vztahu k sobě samé(mu) a vlastní celistvosti.

„These pretzels are making me thirsty“.

PK: Romano, rozhovor jsme začali odkazem na Knížákovu prosbu, aby kolemjdoucí, kteří si přečtou jeho instrukce, kokrhali. Kdybys dnes měla na ulici vystavit vlastní plakát s jedinou prosbou adresovanou kolemjdoucím, co by na něm stálo?

RD: ODLOŽTE TO, CO VÁS SVÍRÁ.
A ZAKŘIČTE!

---

Romana Drda de Angelis & Pavel Kubesa
Praha, Září 2026