PRAG_KASSEL: HYBRIDNÍ NESNÁZE

Prag_Kassel: HYBRIDNÍ NESNÁZE
Kurátor: Pavel Kubesa
Architektura výstavy: Jakub Jansa
25. 9. - 17. 10. 2018
Vernisáž: 24. 9. 2018 od 19:00

Projekt vznikl za podpory ČNFB.

---

HYBRIDNÍ NESNÁZE

Ozvěny čtyř

„Jak hrozné, nepředstavitelné a neuvěřitelné je, že bychom tu měli kopat zákopy a zkoušet si plynové masky kvůli jakémusi sporu ve vzdálené zemi mezi lidmi, o nichž nic nevíme.“
- britský premiér N. Chamberlain 27. září 1938 ve vystoupení pro BBC

„...měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily hanbu. Budou mít válku.“ 
- W. Churchill k Chamberlainovi v House Of Commons po podpisu Mnichovské dohody

"Spolkl jsem hada."
- E. Daladier o své roli v průběhu Mnichovské konference

„If you have sacrificed my nation to preserve the peace of the world, I will be the first to applaud you. But if not, gentlemen, God help your souls.“
- J. Masaryk k Lordu Halifaxovi v reakci na „spojeneckou zradu“

---

11:40

Jako druhý muž zprava drží u pasu svůj černý cylindr. Než přistoupí k automobilu, melodie God Save The King se nese širou plání a v pochodovém rytmu se zvolna proměňuje její ústřední motiv v téma, které ještě nezná. Pár desítek minut nato vstupuje do místnosti s dominantním mramorovým krbem v níž se shlukují muži v rozličných, převážně jednořadých oblecích. Když se muž v obleku dvouřadém protáhne mezerou mezi křesly a zaujme jako první své místo, pobídne žoviálně k zasednutí též jednoho za svých hostí. Jen jednou za více než celou půli dne se odhodlají vzdálit se a vystoupí na nedaleký balkon. Brzké ranní hodiny druhého dne je zastihují nad listinou opatřenou čtyřmi čerstvými podpisy. Gratulaci střídá společná fotografie s neukázněnými muži v pozadí, zatímco jiní dva gentlemani stále očekávají své přijetí před dvojitými dveřmi č.105 v přilehlém předsálí. Hostitel již svou místnost ale opouští. V tom se ve dveřích zarazí a pohlédne nazpět: „Vidím před sebou samé nuly“, pronese tiše ale prudce, načež jej tma dlouhých chodeb nadobro pohltí.

Později toho dne na druhé straně kanálu mává muž s cylindrem třemi listy papíru: „Věřím, že to je mír pro naši dobu (...) Jděte domů a klidně spěte.“

---

“Odkudsi zdaleka přiletěla nad Prahu také velká černá vrána, která se spustila a plachtila od Muzea nad letícími světlomety a odposlouchávacími přístroji německé armády dolů k Můstku. Divila se asi tomu hluku, který zde slyšela, a obrazu, který viděla pod sebou.”
- reportér Československého rozhlasu František Kocourek při živém komentování Dne branné moci nacistických vojsk v centru Prahy 19. 3. 1939

---

Možnosti historických faktů

Mnichovskou dohodu, jednu z nejvlivnějších mezinárodních „smluv“ 20. století, která za cenu oběti životaschopnosti jednoho mladého středoevropského státu usilovala o udržení kontinuity imperiálního nastavení politik západních mocností postižených čerstvou vzpomínkou hrůz první světové války, chápeme jako strukturovaný geopolitický fenomén. Pokus o pracovní analýzu a rozklad tohoto konkrétního sledu historických událostí na sadu rozličných konstitutivních sil, kategorií a nástrojů formování dějinných faktů možná umožní zamýšlet se nad jeho symbolickým potenciálem a interpretačními možnostmi. Mimo tradiční, politologicky a právně orientované termíny jako je stát, národ, sebeurčení, legitimita, emancipace a svoboda, ambice, anexe a agrese, impérium, centrum a periferie, mohou v takové analýze posloužit i pojmy jako například hra či kalkul, perspektiva a teritorium, limit i hranice, habitat, lokus nebo jednoduše domov, vzdálenost, přemístění, ztráta, balanc či stabilita, síla, manipulace, kolektivní paměť, anebo taky mýtus. A možná, že právě takováto abstrakce partikulární události je jednou z cest jak zažité historické, společenské či národní mýty bořit.

---

Hlas šesti

Jednotliví autoři se tak pokoušejí o volné interpretace nad touto derivovanou myšlenkovou mapou a v území nalezených pojmů analýzy zakládají rámec své promluvy. Vykračují přitom dvojím směrem: jedni se obrací více na kontext privátního, individuálního života ve vztahu k takto strukturované události, (Luise, Artur, Linus), druzí k univerzálněji chápaným principům a konceptům konstituujících společenské děje a dějiny (Andrea, Elko, Denisa, Linus).

Luise Marie Hampel se svou ready-made laděnou instalací reaguje na konkrétní historické svědectví a paměti osob nucených opustit narychlo své domovy v anektovaných částech Sudet. Rozvíjí zde svůj zájem o pravdivost sdělovaných informací a historie, otázky kolektivní paměti a archivů a s poetikou navozující „dálku“ či „odtržení“ modeluje jakousi univerzální uprchlickou zkušenost.

Andrea Sobotková se zabývá vztahem a možnostmi posunu mezi tradiční lineární perspektivou (vnímanou jako konstrukt modernity a nástroj imperiálních strategií) a rostoucí dominancí využívání vertikálních perspektiv, „leteckého pohledu“ (chápaných jako symptom či simulaci ztráty pevného bodu, úběžníku či „půdy pod nohama“ a stejně tak i jako nástroj expanze a distribuce moci, sledování a ekonomických zájmů ve vertikální rovině, nikoli jen na půdorysu geopolitických map). V instalaci parafrázující tvar Babylonské věže, prvního pokusu o vertikální systém uspořádání, zkoumá vztah stavu volného pádu a „nadhledu“ respektive změny perspektivy nahlížení na historické entity.

Elko Braas kontinuálně studuje vlastnosti uzavřených systémů a sleduje jak různé performativní či nahodilé zásahy zvenčí proměňují jejich chod a chování. Instalace dvou proti sobě namířených kamerových gimbálů (stabilizátorů) pracuje s nemožností dosáhnutí stabilního, vybalancovaného stavu v případě, že dvě stejně programované síly usilují o jeho nastolení.

Denisa Šváchová se věnuje zkoumání vztahu mezi přirozeným pohybem a choreografií, přičemž rámec tohoto průzkumu určují konkrétní prostorové instalace. V jejich mezích rozehrává různé situace prostřednictvím technik současného tance, divadla a performance a aktivně zapojuje samotného diváka. V aktuální čtyřjazyčné instalaci, kdy anglický, německý, italský a francouzský kanál je vždy tiše česky simultánně předabován, mapuje hranice toho, kam až je divák ochoten se nechat vtáhnout v manipulativní hře normativních instrukcí kolidujících s meditativními momenty a jak je jeho tolerance ohýbána s vědomím poddajnosti ostatních zúčastněních.

Práci Linuse Clostermanna charakterizuje zájem o výrazové a obsahové možnostmi materiálu. Nežli v konceptuálně založené, ale spíše v ateliérově laděné kontinuální práci se sbíhá řemeslné opracovávání často levných stavebních materiálů se zaujetím formálními a psychologickými determinacemi žánru pokleslého hororu či sci-fi a citlivými pozorováními okolního světa a jeho niterných kvalit. V konjunkci těchto strategií s v konečných objektech objevuje až jakási narativní, scénická poloha. Zajímá se o „místa chybění“, o podvojnost místa pro život a místa, ze kterých byl život vyhnán. Jednou absence hmoty upozorňuje na absenci obyvatele, podruhé absence vytváří tvar a strukturu nových neznámých bytostí, které se tajemně zachytávají familiérních tvarů podobných předmětům denní spotřeby či nábytku: absence vytváří existenci nepopsatelného a přítomnost poukazuje na chybění známého.

Artur Magrot opakovaně tematizuje roli plošného šíření elektromagnetických vln a různých forem neviditelných rádiových signálů ve veřejném prostoru a proměny kognitivních zájmů a závislostí modernizovaného člověka. Prezentovaný projekt prostřednictvím sdílení odposlechu autorova mobilního telefonu demonstruje nakolik individuální (politická) rozhodnutí (vůle) ovlivňují životní prostor velké skupiny jednotlivců participujících v určitém sdíleném (reálném, geopolitickém, virtuálním a digitálním) prostoru a posouvají, překračují až destruují jeho hranice, včetně mezí prostoru privátního.  

---

Vybrané reálie událostí Mnichova 1938 tak autoři přenášejí do symbolického, metaforického kontextu a objevují v této analýze možnost aktuální výpovědi apelující a reagující na současné globální problémy prostřednictvím jazyka současného vizuálního umění. Vybraná témata zkušenosti migrace, omezené a rozšířené perspektivy, stabilizace a manipulace, domova, vyhoštění či ztráty a transgrese hranic si nenárokují být komplexním popisem či vyrovnáním se s dějinotvornou událostí, ale v době jejího 80. připomínání poukazují na možnosti vespolného, dialogického vypořádávání se s odkazy minulosti, možnost vykročit ze zakořeněných schémat „traumatu“, „diktátu“, „zrady“ a nabízejí příležitost společné, evropské interpretace dějin a kolaborativního psaní sdílené historie.