Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Eva Rybářová a Marie Tučková se ve své nejnovější společné výstavě zabývají archetypem stínu. Téma zkoumají skrze obsáhlý soubor klasických analogových černobílých fotografií a fotogramů, které v úhrnu vytváří příběh, který se vyznačuje dvěmi možnými směry čtení. Na pozadí literárních a filosofických textů pak autorky inspiruje jednoduchá úvaha: "Jestliže stín potřebuje ke své existenci světlo, může samo světlo existovat i bez stínu?" Eva Rybářová (*1991) je fotografka a intermediální umělkyně. Absolvovala fotografii na Střední škole umění a designu v Brně. Následovalo bakalářské studium na pražské UMPRUM v ateliéru Fotografie, pak magisterské studium na vídeňské Die Angewandte (Universität für angewandte Kunst Wien) v ateliéru TransArts. Během studia se Rybářová účastnila stáže v ateliéru Fotografie rovněž na vídeňské Die Angewandte. Ve své tvorbě zkoumá různé identity, svět sociálních sítí a možnosti zobrazení. Její tvorbu lze řadit k hnutí postinternetu, které se zabývá společností vpletenou do globálních počítačových sítí. Spolu s Marií Tučkovou vystupuje jako tvůrčí hudební duo Cloudy Babies. Žije a pracuje v Praze a v Brně. Marie Tučková (*1994) a. k. a. Ursula Uwe získala bakalářský titul na UMPRUM v Praze (ateliér fotografie Aleksandry Vajd a Martina Kohouta), magisterský titul získala na Dutch Art Institute Art Praxis v nizozemském Arnhemu. Absolvovala stáž na Bezalel Academy v Jeruzalémě. V roce 2020 byla laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Ve své tvorbě se věnuje otázkám lidského vnímání, možnostem komunikace a naslouchání. Její práce tematicky souvisí s novými technologiemi a sociálními sítěmi a táže se, jak tyto proměňují lidské vnímání, komunikaci a jazyk. Zajímá se zejména o to, jak ovlivňují prožívání a vyjadřování emocí. Práce Marie Tučkové je převážně autobiografická, ve svých projektech se nicméně často vyjadřuje prostřednictvím alter ega, díky čemuž dokáže objektivizovat zkoumané situace nebo hledat jiné způsoby citlivosti, rozvíjení empatie a přejmenování pocitů. Pracuje obvykle v médiu instalace skládající se ze zvukových, performativních a vizuálních prvků. Tyto sféry propojuje pomocí textu, který se často transformuje na texty písní, voiceover k videu, zvukový příběh nebo scénář pro performance. Svou tvorbu Tučková představila v řadě nezávislých galerií i institucí v České republice, ale také v zahraničí, například na Bienále mladého umění Academiae v italském Bolzanu. V letech 2016–2018 byla součástí kolektivu Ateliér bez vedoucího. V roce 2017 se stala laureátkou ceny EXIT. Společně s Evou Rybářovou tvoří autorské audiovizuální duo Cloudy Babies.
"Mám za sebou patnáct let na chlastu a čtyři roky na kokainu. A já vám něco řeknu… bylo to skvělý!" L…
První společný projekt Divadla NoD a spolku StorytellingCZ ve kterém se živé vyprávění příběhů potkáv…
Dva hosté. Jeden moderátor. A jejich vzájemná interakce. Bez konfliktu, ale s inspirací. Neobvyklé…
Dva hosté. Jeden moderátor. A jejich vzájemná interakce. Bez konfliktu, ale s inspirací. Neobvyklé…
Jejich stand-up známe z Comedy Clubu, známe je i z pořadu na Stream.cz, a teď vystupují pravidelně v NoDu. Dvouhodinová ultim…
Sólová výstava UGLY NOW představuje jednu z předních postav současné české postkonceptuální…
Divadelní comiks-con. American psychological society (APS) vydala v roce 2017 studii, která dokazuje, že cca 70% lidí sní o…
Divadelní comiks-con. American psychological society (APS) vydala v roce 2017 studii, která dokazuje, že cca 70% lidí sní o…
Jsou čtyři ráno, budíka máš na sedmou a s očima přilepenýma k obrazovce sjíždíš čtvrtou s…
Dva hosté. Jeden moderátor. A jejich vzájemná interakce. Bez konfliktu, ale s inspirací. Neobvyklé…
Každé dílo, co za něco stojí, má dvojku. Terminátor má dvojku a je lepší. Dvojky jsou dobrý.…
Každé dílo, co za něco stojí, má dvojku. Terminátor má dvojku a je lepší. Dvojky jsou dobrý.…
V nouzi se k němu modlíme. Pokládáme svíčky na divadelní oltář. Citujeme z paměti. Čapkovo - Jak se dělá…
Dva hosté. Jeden moderátor. A jejich vzájemná interakce. Bez konfliktu, ale s inspirací. Neobvyklé…
“Svět kolem se pomalu, ale jistě řítí do hluboké tmy. Děti devadesátých let zakládají rodiny, kupuj…
Představení díla nového umělce na české scéně. Obrazy plné živých barev v kontrastu s příběhem, kter…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Dva hosté. Jeden moderátor. A jejich vzájemná interakce. Bez konfliktu, ale s inspirací. Neobvyklé…
Vizuálně-pohybová performance s prvky nového cirkusu a současného tance. Kovové objekty, odrazy prostoru, těla,…
Jsou čtyři ráno, budíka máš na sedmou a s očima přilepenýma k obrazovce sjíždíš čtvrtou s…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Dva hosté. Jeden moderátor. A jejich vzájemná interakce. Bez konfliktu, ale s inspirací. Neobvyklé…
Dva hosté. Jeden moderátor. A jejich vzájemná interakce. Bez konfliktu, ale s inspirací. Neobvyklé…
První společný projekt Divadla NoD a spolku StorytellingCZ ve kterém se živé vyprávění příběhů potkáv…
Jejich stand-up známe z Comedy Clubu, známe je i z pořadu na Stream.cz, a teď vystupují pravidelně v NoDu. Dvouhodinová ultim…
“Svět kolem se pomalu, ale jistě řítí do hluboké tmy. Děti devadesátých let zakládají rodiny, kupuj…
ŠOK! Maso krůtí historicky poprvé uvádí inscenaci s hlavní mužskou postavou. Ale nenechte se zmást. Tento…
ŠOK! Maso krůtí historicky poprvé uvádí inscenaci s hlavní mužskou postavou. Ale nenechte se zmást. Tento…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Jejich stand-up známe z Comedy Clubu, známe je i z pořadu na Stream.cz, a teď vystupují pravidelně v NoDu. Dvouhodinová ultim…
"Mám za sebou patnáct let na chlastu a čtyři roky na kokainu. A já vám něco řeknu… bylo to skvělý!" L…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Každé dílo, co za něco stojí, má dvojku. Terminátor má dvojku a je lepší. Dvojky jsou dobrý.…
Každé dílo, co za něco stojí, má dvojku. Terminátor má dvojku a je lepší. Dvojky jsou dobrý.…
Galerie NoD
Kryštof Strejc
Sám sobě kadeřníkem
Kurátor: Pavel Kubesa
Vernisáž: 3. 3. 2020, 19:00
Trvání výstavy: 4. - 24. 3. 2020
---
Strejc sám sobě holičem
Ty vlasy.
Přemýšlels o nich někdy?
Nevím. Kde se pořád berou.
Rostou a rostou.
(…)
Je to naše součást.
A my je stříháme a vyhazujeme.
Mezi obyčejný domovní odpad.
---
Těsně před nehodou se čas zpomalí. Mohl jsem přemýšlet.
Myslel jsem na to, co mi kdysi řekl jeden funebrák.
Že vlasy rostou ještě nějakou dobu po smrti.
A pak přestanou.
Říkal jsem si:
Čím to je, že rostou dál?
Jsou jako rostlina v hlíně?
Co se dostane z hlíny ven? Duše?
A kdy si vlasy uvědomí, že je pryč?
Ethan & Joel Coen: Můž, který nebyl
---
Paradox vesnického holiče
V nejrozšířenější (a zjednodušujících) interpretaci Russellova paradoxu (jedné ze základních antinomií naivní teorie množin), v tzv. „paradoxu holiče“, se ptáme:
„Ve městě Alcala musí být všichni muži dohladka oholeni. Holič holí všechny muže ve městě, kteří se neholí sami, ale neholí ty, kteří se sami holí. Holí holič sám sebe?“
Pokud holič sám sebe holí, porušuje pravidlo, že neholí ty, kteří sami sebe holí. Pokud ale sám sebe neholí, měl by se podle pravidla holit. Tak či onak, ať nastane jakákoliv varianta, vždy je porušeno „pravidlo“, je narušen jakýsi základní řád (ať už logický či „obecní“), dejme tomu „trend“. Můžeme si pomoci (trochu nevalným) závěrem, že takový holič vlastně neexistuje.
Avšak Kryštof Strejc existuje. A proto, možná proti zvyklosti, možná s ní, je dobré se ptát: holí sám sebe?
Práce
„Rybo,“ promluvil k ní, „z té duše tě miluju a vážím si tě. Ale zabiju tě, než skončí dnešní den.“
Ernest Hemingway – Stařec a moře
Pro nedávnou tvorbu Kryštofa Strejce byl příznačný jak mediální, tak i formální (pozitivně míněný) eklekticismus, který prozkoumával dle „pravidel současné umělecké scény“ možnosti přesahu (či rozšíření) malířství a obrazu směrem do prostoru. Rám obrazu byl hranicí, kterou bylo třeba materiálově a formálně překročit – žádalo se „expandovat“. Pro již tehdy výrazného autora velkoformátových pastelových, figurativně expresivních kreseb, se jednalo o přirozený krok, reagující na apel obecných představ o tom, jak by malba (potažmo „obraz“) měla na sklonku druhého desetiletí nového milénia vypadat. K tomu se přidávala jakási vnitřně prožívaná reflexe trendů z oblasti popkultury, životního stylu a mainstreamových médií: surfing, sprint a konec běžecké kariéry Usaina Bolta, fitnessfreaks, uprchlická krize, orientální ornament, heraldika, fashion design, zvířecí říše, BBC 1Xtra a „black music“ či seriál House of Cards… Výslednou látkou byla třaskající směs barev, materiálů, gest, povrchů, odlesků a v jistém smyslu i „nejistot“.
Příznačná proměna kurzu však charakterizuje poslední Strejcovy série. Dřívější rozmáchlou obrazovou materiálovou manýru sestříhává „ve jménu Ockhamovy břitvy“ na jednotné malířské stanovisko s volně se vinoucím, ale zřetelně formulovaným ohledáváním námětu. Výchozím bodem je výpravně pojatá figurativní malba, která rozpracovává námětový symbolický terén a jeho narativní potenciál. Strejc zůstává přísně v hranicích média a rámu. Rozměrné barevné malby, pastelová plátna a detailní kresby ctí standardně pojímané představy o daném médiu, v nichž Strejc hledá své vlastní hranice a schopnosti se s nimi umělecky a autorsky vypořádat.
Tento sebereflexivní moment chápe Kryštof Strejc v celé jeho šíři. V primární rovině se obrací, dostředivě, ke své vlastní umělecké praxi: Co jako malíř „zvládám“? Jaký je můj osobní malířský výraz a rukopis? Nakolik dokáži minimalizovat výrazové prostředky, aby malby neupadala do banality a dekorativnosti? Přitom se ale dokáže také ptát: „Jakou moc jako malíř mám?“ V posledku pak, jako kdyby snad i parafrázoval samotný závěr Wittgensteinova Traktátu – „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet” – vlastním dotazováním: „O čem ještě mohu malovat?“
V sekundárním sledu však otáčí problematiku také druhým směrem, odstředivě: vstříc povaze toho, co profesně zažíváme jako „uměleckou scénu“. V této perspektivě je pak čitelná interpretace názvu celé série. Toto čtení zprostředkovává opakující se motiv ryby, (ať už ve velkých celcích či v drobných detailech) prostupující jednotlivými malbami, pastely či kresbami, kterým Strejc otevírá širší téma rybářství. Rybářství Strejc v jistém smyslu pojímá jako zástupný symbol tématu práce, které stojí v samotném jádru série. Myšlenková mapa v pozadí obrazů a kreseb hledá schopnost orientovat se na vlastní pečlivou, svědomitou (uměleckou či „světskou“) práci, kterou v dnešní komplikované socio-politické, environmentální a mediální realitě nacházíme často ve značně redukované, možná až zdecimované (odtržené, vykořistěné či bezobsažně pragmatické) podobě. Ne zbytečně se zde připomíná myšlenka Hemingwayova „Starce“, že snad důležitější než zisk, je „boj a snažení“, v němž „Člověka je možno zničit, ale ne porazit“.
Práce se pak propisuje i do samotných obrazových předloh: multiplikované perspektivy narativních výjevů ztvárňují postavy a osoby v pozicích pracovních úkonů a v pracovních úborech, často doprovázené vyobrazením postavy hlídače či hlídacího psa. Element hlídacího psa či hlídače zde můžeme číst ve dvou rovinách, (snad) bez pejorativního apelu a podtextu: jednak jako vztah umělce k sobě samému – ke své práci; za druhé pak jako vztah umělecké scény k umělci a naopak – k jeho a „její“ práci. Ve světle metafory hlídače tak vzniká v Strejcově uměleckém narativu zdvojený „kruh“: chce-li být umělcem, musí sestříhávat sám sebe (tedy být sám sobě hlídačem/kadeřníkem), tj. opustit zjednodušující tendence a svody „jít s proudem“. Chce-li být umělcem, musí být ale také členem umělecké scény – tj. součástí „proudu“. Strejc holí sám sebe. Současně Strejce holí „trend a scéna“. Zbývá už jen: Holí Strejc „scénu“?
V monumentálně instalované sérii expresivních maleb Kryštof Strejc alegorizuje tento podvojný dynamický vztah, v němž – doufejme – nezůstává nikdo zničen ani poražen. Pastelová plátna rozšiřují metaforický zásah instalace směrem k mytologizujícím významům. Drobné, propracované kresby však uzavírají „statement“ v osobní, intimní, pokornější rovině: katalog „střihů“, znázorňující různé kadeřnické sestřihy, vytváří různé pole identit a identifikací. Je jedno jaký střih máš. Jen si zvykej, že jsi-li, tak ať sám sebou či druhými, tak jak tak, jsi stříhán.
Pavel Kubesa