Připravovaná výstava Reálné vize orákula je obsáhlou multimediální instalací skládající se z série fantasmagorických kreseb a utopistických návrhů, 3D generovaných videí komentujících globální geopolitické dění posledních let, textilních objektů, živé akce a současně téměř nepostřehnutelných instalačních intervencí, které v prostoru galerie simulují přírodní jevy. Tematicky se výstava zaměřuje na zkoumání podprahových motivů moci, odkrývá bizarnost praktik manipulace a šarlatánství. Jiří Černický tyto patogenní společenské projevy zkoumá napříč dějinami lidské civilizace až po současnost a nabízí jejich rozmanité spekulativní interpretace a alternativní varianty. Jiří Černický (*1966) studoval na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru Adély Matasové a poté od roku 1993 na Akademii výtvarných umění v ateliéru Miloše Šejna a Jiřího Davida. Ve své rozmanité tvorbě se pohybuje napříč celou škálou různých médií a uměleckých postupů od malby, instalace a objektové tvorby až po performance a nová média. Je autorem konceptuálních projektů, v nichž pracuje se sociálními tématy a na základě přirozených lidských emocí. Je schopen přesně a s břitkým humorem pojmenovat současné společenské problémy a zprostředkovat divákovi úplně nový pohled na jeho zavedené vnímání světa. Komentuje a podrývá roli nadnárodních korporací a kriticky se vyjadřuje ke konzumu, který ovládá naši realitu. Velkou část jeho díla tvoří utopické, nikdy nerealizované architektonické a jiné projekty, které - ač zůstávají pouhými návrhy - mají schopnost trefně pojmenovat sociální či ekologické problémy dneška. Kromě Ceny Jindřicha Chalupeckého je Černický držitelem Sorosovy ceny a bělehradské 48th October Salon Award. Je autorem samostatné retrospektivní výstavy v Galerii Rudolfinum, svá díla prezentoval například ve SPACE Gallery v Clevelandu, v Artsdepot Gallery v Londýně nebo ve vídeňské Steinek Gallery. Působí jako vedoucí Ateliéru malby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
Dva hosté. Jeden moderátor. A jejich vzájemná interakce. Bez konfliktu, ale s inspirací. Pořad postavený na…
Znáte nás z Comedy Clubu, znáte nás z našeho pořadu na Stream.cz a teď jedeme za vámi! Podstrojíme vám…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Divadelní comiks-con. American psychological society (APS) vydala v roce 2017 studii, která dokazuje, že cca 70% lidí sní o…
Máte rádi kvízy a zajímá vás budoucnost světa? Chtěli byste si v divadle dát s přáteli skleničku a b…
Letošní seriál šesti koncertů cyklu S zakončíme v Rakousku. Bohatou škálu díla rakouské…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Znáte nás z Comedy Clubu, znáte nás z našeho pořadu na Stream.cz a teď jedeme za vámi! Podstrojíme vám…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Jaký je vztah heterosexuálního muže ke svému penisu? Co nutí chlapečky chovat se jak kokoti a ze všeho si ustří…
Znáte nás z Comedy Clubu, znáte nás z našeho pořadu na Stream.cz a teď jedeme za vámi! Podstrojíme vám…
ŠOK! Maso krůtí historicky poprvé uvádí inscenaci s hlavní mužskou postavou. Ale nenechte se zmást. Tento…
ŠOK! Maso krůtí historicky poprvé uvádí inscenaci s hlavní mužskou postavou. Ale nenechte se zmást. Tento…
Tohle není jenom improvizace, tohle je hra. A v každý správný hře se točí velký prachy. Unikátní…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Znáte nás z Comedy Clubu, znáte nás z našeho pořadu na Stream.cz a teď jedeme za vámi! Podstrojíme vám…
Každé dílo, co za něco stojí, má dvojku. Terminátor má dvojku a je lepší. Dvojky jsou dobrý.…
Každé dílo, co za něco stojí, má dvojku. Terminátor má dvojku a je lepší. Dvojky jsou dobrý.…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Daň ze ztracené hodnoty / Lost Value Taxes
Luděk Rathouský & Ondřej Homola & Julius Reichel
Kurátor: Pavel Kubesa
24. 7. - 16. 8. 2020
Galerie NoD
Vernisáž / Opening: 23. 7. 2020, 19:00
---
Daň ze ztracené hodnoty
Člověku se může pod kůži vkrádat úvaha:
Co je to výstava? Jaký má smysl? Či „Jaký má mít smysl“? A musí smysl vůbec mít? Nestačil by k její legitimizaci již samotný fakt vystavování, tedy něco ve smyslu „Díky, že můžem“? Nebyla by pak tato možnost - realizovat v institucionálním zázemí fakt ukazování - sama o sobě benefitem infrastruktury západní demokracie, vandalizujícím luxusem pozdního kapitalismu či odpustkem bezobsažných pseudokracií dneška? Není jisté, nakolik je takováto úvaha pouze planou spekulací. Možná ale navozuje určitou náladu, totiž že umění jistou roli má, tedy že umění důležité je, ale ne zcela zjevně.
Zcela nejasným zde pak setrvává to, čím či jak.
„Telos“
„Je možné říci, že bída historicismu spočívá v bídě představivosti. Zastánce historicismu nepřetržitě kárá ty, kteří si nedokážou představit změnu svého malého světa. Zastánce historicismu sám však očividně trpí nedostatkem představivosti, neboť si neumí představit změnu v podmínkách změny."
(Sir Karl Raimund Popper: Bída historicismu)
Zdá se, že teleologie výstavy se dnes stále více vynalézá zpravidla prostřednictvím kategorie obsahu. Ten skýtá potenciál oživit sílu velkých vyprávění. Postmoderna totiž zklamala (či rovnou skonala) a ve světě je třeba se znovu řádně zorientovat.
Idea vysoké kultury jako majáku společenských krizí či hlídacího psa území lidských práv je naprosto legitimní. Dějiny 20. století dokáží odkrývat ale i temnou stránku této víry: tvorba, provoz a recepce umění mohou být dnes, tak jako již „kdysi“, opět vystavovány tlakům nových indoktrinací. Potřebným společenským hnutím (emancipace, klimatické spravedlnosti a řadě dalším) pak hrozí mezi zdmi galerií pád do mechanismu „idolatrií ideologií“, uměleckým institucím zas status karikatury politiky. Chtělo by se říci: nejen Evropou tak obchází zas jedno strašidlo: strašidlo historicismu.
Karl Popper popsal historicismus jako specifický typ společenskovědního myšlení, které na základě odhalení a interpretace zákonitostí historických událostí usiluje o vědecké zdůvodnění vlastních predikcí budoucnosti a společenského vývoje. Popper však poukázal na neopakovatelnost „laboratorních podmínek“ společenských jevů, čímž doložil, že historicismus vychází z neadekvátního pojetí „zákona“ a „vývojové pravidelnosti“ a není proto sto, jakožto vědecká metoda, budoucnost vůbec předvídat. Skutečnou, Poperem demaskovanou rolí historicismu je totiž ideologické zdůvodňování budoucnosti („vypravěčem“) chtěné.
Může se pak zdát, že řada současných uměleckých trendů a tendencí naplňuje svůj program plejádou historicismů, jejichž neškodnost, nebezpečnost či prospěšnost (z povahy jim vlastních metodologií) není prokazatelná. „Telos“ (smysl) uměleckého provozu (či výstavy) tak může paradoxně spočívat ve snaze o udržení mocenských struktur (jakkoli definovaných) uměleckých institucí, které nabízejí pro dostatečný okruh „uživatelů institucí“ lákavý futurologický narativ.
Čistá forma?
Alternativou smyslu umělecké výstavy by mohla být určitá podoba nového formalismu. První výhodou formy je skutečnost, že se obejde bez obsahu. Nový formalismus nevyžaduje celospolečenský příběh, přesto skýtá příležitost radikálního gesta. Politická subverze formy může povstat z ryzí demonstrace nového, z neznámého „druhého“ (otherness), z neuchopitelnosti a nepochopitelnosti existence entitity daného řádu v monetizujícím systému trhu, replikujícím systému touhy a repetitivním systému potřeb.
Ve formalistické perspektivě rezonuje i tradice „greenbergovské kritiky“: smysl modernistického umění spočívá v principu redukce. Malba zde má usilovat o formální konceptualizaci svých esenciálních formálních výrazových kvalit a zcela se oprostit od iluzionismu a vizuálního reprezentativismu. V Greenbergově pozici je však podstatné také pojetí dějin modernistické malby jako kontinuální rozpracovávání a tematizování technik starých mistrů a raných avantgard. Tento moment historické interpretace nejen že neustanovuje trhlinu v evoluci malířské formy, současně nám dává příležitost vnímat budoucnost jako něco neartikulovaného, neobjeveného, něco částečně předjímaného v matérii dneška. Touha po objevení nové formy je vedena „imaginací změny v podmínkách změny“: verifikovatelný cíl neexistuje, hledáme jen v budoucnu falzifikovatelné možnosti novosti.
Rathouský, Homola a Reichel, tři solitérní malíři se ve své tvorbě vydali dlouhodoběji na cestu strategie formy. Jejich tvůrčí principy revidují a tematizují řadu historických poloh a společenských milieu (Rathouského gotika, Homolova popkultura, Reichlova „síť“), formu ve snaze o ryzí malířský tvar však systematicky v rovině percepce, recepce a narativu vyprazdňují. Ve společném projektu Daň ze ztracené hodnoty, který je obdobím vzniku ukotven v čase koronavirové karantény a z ní pramenících pocitu různých forem (společenských, ekonomických, politických) ztrát, zkouší trojice autorů redefinovat smysl malířské výstavy prostřednictvím ryze instalační distribuce vizuálního tvarosloví. Prostorová konstelace společnou architektonickou stavbou osvobozuje figuru malíře od romantizujících nádechů individuálního tvůrce, podprahově postuluje „nemýtus umělce“ a narušuje tradiční centralizující a centralizovanou pozici malířského ega. Kolektivní gesto nastoluje jakýsi „ego-periferismus“, který požadavek ryzí vizuální formy aplikuje bez nároku na individuální autorství po celém prostoru galerie. Výstava tak utváří pole zborcených (prostorových, ideových či institucionálních) očekávání a rozehrává událost nalomení perspektivy. Nedefinuje žádný generační, politický či stylistický narativ, pouze předpokládá, že v narušeném pohledu se strukturuje schopnost nového vidění. Vidění, které teprve nahlédne nové obsahy.
Smysl uměleckého setkání Rathouského, Homoly a Reichela tak tkví v představě, že umělecká tvorba a umělecký provoz mají ve společnosti a kultuře své místo i v případě, že komplikované předivo společenské, geopolitické a environmentální krize si neberou jako základ tvůrčí agendy. Daň ze ztráty takovéto možnosti – tj. luxusu být chvíli alespoň z části apolitický – by byla pravděpodobně příliš vysoká.
Pavel Kubesa