Daň ze ztracené hodnoty: Rathouský & Homola & Reichel

Daň ze ztracené hodnoty / Lost Value Taxes
Luděk Rathouský & Ondřej Homola & Julius Reichel
Kurátor: Pavel Kubesa
24. 7. - 16. 8. 2020
Galerie NoD
Vernisáž / Opening: 23. 7. 2020, 19:00

---

Daň ze ztracené hodnoty

Člověku se může pod kůži vkrádat úvaha:

Co je to výstava? Jaký má smysl? Či „Jaký má mít smysl“? A musí smysl vůbec mít? Nestačil by k její legitimizaci již samotný fakt vystavování, tedy něco ve smyslu „Díky, že můžem“? Nebyla by pak tato možnost - realizovat v institucionálním zázemí fakt ukazování - sama o sobě benefitem infrastruktury západní demokracie, vandalizujícím luxusem pozdního kapitalismu či odpustkem bezobsažných pseudokracií dneška? Není jisté, nakolik je takováto úvaha pouze planou spekulací. Možná ale navozuje určitou náladu, totiž že umění jistou roli má, tedy že umění důležité je, ale ne zcela zjevně.

Zcela nejasným zde pak setrvává to, čím či jak.

„Telos“

„Je možné říci, že bída historicismu spočívá v bídě představivosti. Zastánce historicismu nepřetržitě kárá ty, kteří si nedokážou představit změnu svého malého světa. Zastánce historicismu sám však očividně trpí nedostatkem představivosti, neboť si neumí představit změnu v podmínkách změny."
(Sir Karl Raimund Popper: Bída historicismu)

Zdá se, že teleologie výstavy se dnes stále více vynalézá zpravidla prostřednictvím kategorie obsahu. Ten skýtá potenciál oživit sílu velkých vyprávění. Postmoderna totiž zklamala (či rovnou skonala) a ve světě je třeba se znovu řádně zorientovat.

Idea vysoké kultury jako majáku společenských krizí či hlídacího psa území lidských práv je naprosto legitimní. Dějiny 20. století dokáží odkrývat ale i temnou stránku této víry: tvorba, provoz a recepce umění mohou být dnes, tak jako již „kdysi“, opět vystavovány tlakům nových indoktrinací. Potřebným společenským hnutím (emancipace, klimatické spravedlnosti a řadě dalším) pak hrozí mezi zdmi galerií pád do mechanismu „idolatrií ideologií“, uměleckým institucím zas status karikatury politiky. Chtělo by se říci: nejen Evropou tak obchází zas jedno strašidlo: strašidlo historicismu.

Karl Popper popsal historicismus jako specifický typ společenskovědního myšlení, které na základě odhalení a interpretace zákonitostí historických událostí usiluje o vědecké zdůvodnění vlastních predikcí budoucnosti a společenského vývoje. Popper však poukázal na neopakovatelnost „laboratorních podmínek“ společenských jevů, čímž doložil, že historicismus vychází z neadekvátního pojetí „zákona“ a „vývojové pravidelnosti“ a není proto sto, jakožto vědecká metoda, budoucnost vůbec předvídat. Skutečnou, Poperem demaskovanou rolí historicismu je totiž ideologické zdůvodňování budoucnosti („vypravěčem“) chtěné.

Může se pak zdát, že řada současných uměleckých trendů a tendencí naplňuje svůj program plejádou historicismů, jejichž neškodnost, nebezpečnost či prospěšnost (z povahy jim vlastních metodologií) není prokazatelná. „Telos“ (smysl) uměleckého provozu (či výstavy) tak může paradoxně spočívat ve snaze o udržení mocenských struktur (jakkoli definovaných) uměleckých institucí, které nabízejí pro dostatečný okruh „uživatelů institucí“ lákavý futurologický narativ. 

Čistá forma?

Alternativou smyslu umělecké výstavy by mohla být určitá podoba nového formalismu. První výhodou formy je skutečnost, že se obejde bez obsahu. Nový formalismus nevyžaduje celospolečenský příběh, přesto skýtá příležitost radikálního gesta. Politická subverze formy může povstat z ryzí demonstrace nového, z neznámého „druhého“ (otherness), z neuchopitelnosti a nepochopitelnosti existence entitity daného řádu v monetizujícím systému trhu, replikujícím systému touhy a repetitivním systému potřeb.

Ve formalistické perspektivě rezonuje i tradice „greenbergovské kritiky“: smysl modernistického umění spočívá v principu redukce. Malba zde má usilovat o formální konceptualizaci svých esenciálních formálních výrazových kvalit a zcela se oprostit od iluzionismu a vizuálního reprezentativismu. V Greenbergově pozici je však podstatné také pojetí dějin modernistické malby jako kontinuální rozpracovávání a tematizování technik starých mistrů a raných avantgard. Tento moment historické interpretace nejen že neustanovuje trhlinu v evoluci malířské formy, současně nám dává příležitost vnímat budoucnost jako něco neartikulovaného, neobjeveného, něco částečně předjímaného v matérii dneška. Touha po objevení nové formy je vedena „imaginací změny v podmínkách změny“: verifikovatelný cíl neexistuje, hledáme jen v budoucnu falzifikovatelné možnosti novosti.

Rathouský, Homola a Reichel, tři solitérní malíři se ve své tvorbě vydali dlouhodoběji na cestu strategie formy. Jejich tvůrčí principy revidují a tematizují řadu historických poloh a společenských milieu (Rathouského gotika, Homolova popkultura, Reichlova „síť“), formu ve snaze o ryzí malířský tvar však systematicky v rovině percepce, recepce a narativu vyprazdňují. Ve společném projektu Daň ze ztracené hodnoty, který je obdobím vzniku ukotven v čase koronavirové karantény a z ní pramenících pocitu různých forem (společenských, ekonomických, politických) ztrát, zkouší trojice autorů redefinovat smysl malířské výstavy prostřednictvím ryze instalační distribuce vizuálního tvarosloví. Prostorová konstelace společnou architektonickou stavbou osvobozuje figuru malíře od romantizujících nádechů individuálního tvůrce, podprahově postuluje „nemýtus umělce“ a narušuje tradiční centralizující a centralizovanou pozici malířského ega. Kolektivní gesto nastoluje jakýsi „ego-periferismus“, který požadavek ryzí vizuální formy aplikuje bez nároku na individuální autorství po celém prostoru galerie. Výstava tak utváří pole zborcených (prostorových, ideových či institucionálních) očekávání a rozehrává událost nalomení perspektivy. Nedefinuje žádný generační, politický či stylistický narativ, pouze předpokládá, že v narušeném pohledu se strukturuje schopnost nového vidění. Vidění, které teprve nahlédne nové obsahy.

Smysl uměleckého setkání Rathouského, Homoly a Reichela tak tkví v představě, že umělecká tvorba a umělecký provoz mají ve společnosti a kultuře své místo i v případě, že komplikované předivo společenské, geopolitické a environmentální krize si neberou jako základ tvůrčí agendy. Daň ze ztráty takovéto možnosti – tj. luxusu být chvíli alespoň z části apolitický – by byla pravděpodobně příliš vysoká.

Pavel Kubesa