Připravovaná výstava Reálné vize orákula je obsáhlou multimediální instalací skládající se z série fantasmagorických kreseb a utopistických návrhů, 3D generovaných videí komentujících globální geopolitické dění posledních let, textilních objektů, živé akce a současně téměř nepostřehnutelných instalačních intervencí, které v prostoru galerie simulují přírodní jevy. Tematicky se výstava zaměřuje na zkoumání podprahových motivů moci, odkrývá bizarnost praktik manipulace a šarlatánství. Jiří Černický tyto patogenní společenské projevy zkoumá napříč dějinami lidské civilizace až po současnost a nabízí jejich rozmanité spekulativní interpretace a alternativní varianty. Jiří Černický (*1966) studoval na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru Adély Matasové a poté od roku 1993 na Akademii výtvarných umění v ateliéru Miloše Šejna a Jiřího Davida. Ve své rozmanité tvorbě se pohybuje napříč celou škálou různých médií a uměleckých postupů od malby, instalace a objektové tvorby až po performance a nová média. Je autorem konceptuálních projektů, v nichž pracuje se sociálními tématy a na základě přirozených lidských emocí. Je schopen přesně a s břitkým humorem pojmenovat současné společenské problémy a zprostředkovat divákovi úplně nový pohled na jeho zavedené vnímání světa. Komentuje a podrývá roli nadnárodních korporací a kriticky se vyjadřuje ke konzumu, který ovládá naši realitu. Velkou část jeho díla tvoří utopické, nikdy nerealizované architektonické a jiné projekty, které - ač zůstávají pouhými návrhy - mají schopnost trefně pojmenovat sociální či ekologické problémy dneška. Kromě Ceny Jindřicha Chalupeckého je Černický držitelem Sorosovy ceny a bělehradské 48th October Salon Award. Je autorem samostatné retrospektivní výstavy v Galerii Rudolfinum, svá díla prezentoval například ve SPACE Gallery v Clevelandu, v Artsdepot Gallery v Londýně nebo ve vídeňské Steinek Gallery. Působí jako vedoucí Ateliéru malby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
Dva hosté. Jeden moderátor. A jejich vzájemná interakce. Bez konfliktu, ale s inspirací. Pořad postavený na…
Znáte nás z Comedy Clubu, znáte nás z našeho pořadu na Stream.cz a teď jedeme za vámi! Podstrojíme vám…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Divadelní comiks-con. American psychological society (APS) vydala v roce 2017 studii, která dokazuje, že cca 70% lidí sní o…
Máte rádi kvízy a zajímá vás budoucnost světa? Chtěli byste si v divadle dát s přáteli skleničku a b…
Letošní seriál šesti koncertů cyklu S zakončíme v Rakousku. Bohatou škálu díla rakouské…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Znáte nás z Comedy Clubu, znáte nás z našeho pořadu na Stream.cz a teď jedeme za vámi! Podstrojíme vám…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Jaký je vztah heterosexuálního muže ke svému penisu? Co nutí chlapečky chovat se jak kokoti a ze všeho si ustří…
Znáte nás z Comedy Clubu, znáte nás z našeho pořadu na Stream.cz a teď jedeme za vámi! Podstrojíme vám…
ŠOK! Maso krůtí historicky poprvé uvádí inscenaci s hlavní mužskou postavou. Ale nenechte se zmást. Tento…
ŠOK! Maso krůtí historicky poprvé uvádí inscenaci s hlavní mužskou postavou. Ale nenechte se zmást. Tento…
Tohle není jenom improvizace, tohle je hra. A v každý správný hře se točí velký prachy. Unikátní…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Znáte nás z Comedy Clubu, znáte nás z našeho pořadu na Stream.cz a teď jedeme za vámi! Podstrojíme vám…
Každé dílo, co za něco stojí, má dvojku. Terminátor má dvojku a je lepší. Dvojky jsou dobrý.…
Každé dílo, co za něco stojí, má dvojku. Terminátor má dvojku a je lepší. Dvojky jsou dobrý.…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Obraz jako stopa
Nad obrazy Antonie Stanové se brzy začalo hovořit v termínech „záznamu času“: klíč k zpřístupnění efektivních interpretačních a estetických postojů zprostředkovávala divákům metafora obrazu jakožto deníku. Malířské plátno bylo pojímáno jako spojité stránky naplněné vizuálními a kódovanými deníkovými záznamy: figurami, ornamenty, organickými vizuálními elementy či letmými expresivními gesty. Jednotlivé prvky byly s absencí organizujícího pravidla kontinuálně umísťovány na povrch malířského plátna. Představa lineárně ubíhajícího toku času a sledu událostí tak byla přetvářena do nově pojatého nelineárního, nesukcesivního záznamového systému, v němž se reprezentantem ubíhajícího času stala nehybná „mapa“ (či forma „textilie“) coby síť znaků jednotlivých okamžiků prožité a zaznamenané minulosti.
Anticipace či reflexe revidovaných koncepcí temporality (času, jeho povahy nebo jeho fenomenálních kvalit), jako například „trvání“ Henriho Bergsona či Einsteinova speciální teorie relativity, jsou již od rozkvětu moderního malířství standartní výbavou uměleckého či přímo malířského koncepčního rejstříku. Multiplicita perspektiv jakožto předznamenání experimentálního přístupu k časovosti v malbě v raných kubistických pracích Picassa či Braquea, simultaneita izolovaných segmentů pohybu v pracích italských futuristů či estetika diskrepancí času, prostoru a událostí v tvorbě surrealismu radikálním způsobem rozšířili možnosti rozvíjení vzájemné vazby malby a času. Tato imaginace se ale stále rozvíjela pouze v linii vztahu času a zobrazeného objektu: avšak „čas malování“, jakožto procesuální princip, nebyl na programu dne.
Aktuální poloha tvorby Antonie Stanové se o jednu z možných alternativ tematizace samotného času malby nově pokouší. S opuštěním deníkové formy a odpoutáním se od pojímání času jakožto matérie či látky tvůrčího malířského zpracovávání, obrací Stanová pozornost na materialitu recyklovaných textilních pláten, barev a pastelů a čas se pro ni stává rámcem vznikání okamžiku malby samotné. Její nejnovější plátna se vyznačují přechodem od figurativněji koncipovaných „map okamžiků minulosti“ směrem k abstraktněji pojatým samotným „stopám času malby“. Obrazy se programově vzdávají prvoplánové ikoničnosti (znakovost na základě podobnosti znaku a objektu označování) a symboličnosti (znakovost arbitrární, konvenční). Přesto si zachovávají neodmyslitelnou znakovou povahu: jednotlivé obrazové fragmenty infiltrují podkladový materiál coby stopy konkrétního trvání procesu malby a naplňují malířské plátno statutem „pierceovského“ indexu – tj. znaku, který je s objektem označování spjat příčinnou souvislostí, resp. kauzálním vztahem. Obraz tak již není čten jako soubor „vzpomínek“, ale je fyzickou stopou konkrétního prožívání nových časových forem a způsobů plynutí času, které přinesla situace globální pandemické perspektivy.
Neadekvátnost pokusů o narativní, ikonické či symbolické čtení těchto obrazů nás může přivést ke kontemplativnějším strategiím estetické percepce. Nové malby lze pak pojímat jako „vizuální partitury trvání“, které v nelineárním systému reprezentace zpětně zpřístupňují, respektive „simulují“, všemi poznanou proměnu rychlosti sociálních interakcí, komunikace a soukromého prožívání či vnímání. Obrazy Antonie Stanové se tak stávají „trenažery pomalosti“, které nad rámec vizuálního vnímání, vnáší do recepce obrazu také prvek tělesný, odraz fyzického jednání a bytí a rovinu haptického spoluprožívání. Emocionalitu obrazu tak nestrukturuje pouhá zkušenost tradičních malířských estetických forem, ale také vespolný prožitek doteku.
Pavel Kubesa