Pavla Malinová: Tvář s lehkým záchvěvem trápení

Pavla Malinová
Tvář s lehkým záchvěvem trápení
Kurátor: Pavel Kubesa
Galerie NoD
26. 4. - 5. 6. 2021

---

Tělo mezi nebem a zemí.

„Lhostejnost, byť jsme ji nazývali jakkoli jinak, je strašnou a trvalou formou krutosti.“
 – Marcel  Proust

„Výrobní číslo lidského exempláře je tvář, to nahodilé a neopakovatelné seskupení rysů. Nezračí se v ní ani povaha, ani duše, ani to, čemu říkáme ,já‘. Tvář je jen číslo exempláře.“
– Milan Kundera: Nesmrtelnost

Slavný obraz francouzského malíře Théodora Géricaulta Vor Medúzy (1818-1819) znamenal určitou změnu kurzu samotných dějin malířského umění. Géricault ve svém nejslavnějším díle odvrací pozornost od velkých historických, náboženských či mýtických postav, které námětově dominovaly uměleckému kánonu předešlých tisíciletí a coby ústřední protagonisty obrazu znázorňuje skupinu anonymních trpících. Kult antického či biblického heroismu nahrazuje empatií s neznámým a hrůzou, která vyvstávala před světem, do nějž ranně romantický člověk právě začínal vstupovat. Vor Medúzy představuje selhání naděje, bezvýznamné utrpení, současně i horor, jenž skrývá základní lidský instinkt: instinkt přežití, jenž nakonec převálcuje všechny morální závazky a humanistické vize a vžene civilizovaného člověka do chřtánu barbarismu.

Jako jedno ze svých posledních děl, v roce, kdy již žil s vědomím přicházejícího konce, vytvořil „enfant terrible“ německé umělecké scény druhé poloviny 20. století Martin Kippenberger stejnojmennou sérii fotografických autoportrétů, ve kterých „znovu-sehrává“ pózy jednotlivých přeživších ze slavného Géricaultova obrazu. Kippenbergrova aluze Voru Medúzy obrací výše naznačený interpretační rámec romantického díla a přesměrovává pozornost směrem k niterné tělesné intimitě: Kippenberger tak v géricaultovských pozicích nereprezentuje anonymního člověka jakožto modelového zástupce pohnutého lidství, nýbrž sebe samého jakožto lidskou bytost s nezaměnitelnou emocionální krajinou a vnímanou tělesností.

Mezi Géricaultem a Kippenbergrem můžeme nahlédnout dvě možné (a určitě ne jediné) významové roviny, jak je možné k tématu pózy coby klíčovému formálnímu i obsahovému problému figurativního zobrazovaní (malířského či sochařského) přistupovat. Tělesná póza může zastávat funkci určitého archetypálního symbolu na jedné straně a přispívat tak smyslu obrazu jakožto alegorie. Stejně tak, na straně druhé, však může v obraze působit jako prostředek introspekce, jako znázornění prožívaných tělesných či emocionálních stavů. Géricaultovy postavy tak nalézáme v pózách reprezentujících samotné pojmy jako zatracení, hrůza či beznaděj, Kippenbergrovy autoportréty pak zas zpřítomňují nevyřknutelné, fyzické a duševní obsahy sdělitelné pouze jako „známé“, ale současně nepopsatelné.

A právě tělesná póza sehrává podstatnou roli také v obrazech Pavly Malinové. Kombinuje v nich obě zmíněné možnosti (postavu jako reprezentanta civilizace a zároveň tělo jako scénu intimního prožívání) a v jistém smyslu neadresně rozpracovává kippenbergerovský autobiografický, respektive autoterapeutický moment. Jednotlivé pózy zobrazovaných figur, často připomínající různé relaxační či cvičební pozice, vycházejí z autorčina reálného vnímání a vypořádávání se s vlastní, někdy strastiplnou tělesností. Samotné fyzičnosti, doslova hmotné přítomnosti postavy v obraze, dosahuje až sochařsky pojatým traktování lidského těla: tělo vnímá jako objem a prostor pro odhalování světla a stínů. Jednotlivé somatotypy postav často čerpají z široké škály inspiračních zdrojů: z objektů a soch sahajících od starověkého Egypta až po díla výtvarné moderny. Její malířská figurace tak nese náznaky nejen primitivistických rysů v díle Fernanda Legéra, ale tělesné konstituce postav mohou připomínat také semi-abstraktní figurální monumenty Henryho Moorea.

Jednotlivé pózy jsou pro Pavlu Malinovou prostředkem k mediaci její vnitřní osobní zkušenosti. V nejnovějších sériích je proto možné vysledovat dále rozvíjející se pojetí malířské figurace jakožto brány k sdílení afektů těla: samotná malba, ať už v rovině autorčiny tvorby či v rovině divácké percepce, otevírá imaginativní prostor pro zakoušení tělesných stavů klidu, relaxace, ale i všemožných neduhů, zranění a bolesti.

Druhým klíčovým motivem aktuální série obrazů Pavly Malinové je tvář. Tváře, opět často inspirované díly z dějin umění, zde vystupují v roli odhaleného i zahaleného, odhalujícího i zahalujícího. Její tváře odhalují emocionální náplň postav, citový náboj, současně ale zahalují konkrétní identitu, někdy také sexualitu a představují se v podobě androgynních stvoření. Nejzajímavějším momentem jsou tváře zahalené různými objekty, které upomínají na kosmické jevy a vesmírná tělesa: tvář jako Měsíc, tvář jako sluneční korona, tvář s hvězdou zrcadlící se ve vlastním klíně. Sebereflexivní, intimní princip svých maleb tak zahrnuje do širší futurologické perspektivy: její postavy, vznášející se v utopických atmosférách, se ukazují jako posthumánní bytosti obývající extraplanetární kosmologickou budoucnost.

Malby Pavly Malinové tak možná jistým způsobem poukazují na závrať, která se před námi tyčí v uvědomění si místa lidské civilizace v koloběhu vesmíru, ale také na každodenní a třeba neuvědomovanou závrať plynoucí v každém z nás, když čelíme nesdělitelností nejniternějších prožitků a citů, které se skrývají za našimi tvářemi. Podaří-li se pak nám kdykoli v tvářích rozpoznat záchvěv pravdivého citu, nebuďme k nim lhostejní.

Pavel Kubesa