Připravovaná výstava Reálné vize orákula je obsáhlou multimediální instalací skládající se z série fantasmagorických kreseb a utopistických návrhů, 3D generovaných videí komentujících globální geopolitické dění posledních let, textilních objektů, živé akce a současně téměř nepostřehnutelných instalačních intervencí, které v prostoru galerie simulují přírodní jevy. Tematicky se výstava zaměřuje na zkoumání podprahových motivů moci, odkrývá bizarnost praktik manipulace a šarlatánství. Jiří Černický tyto patogenní společenské projevy zkoumá napříč dějinami lidské civilizace až po současnost a nabízí jejich rozmanité spekulativní interpretace a alternativní varianty. Jiří Černický (*1966) studoval na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru Adély Matasové a poté od roku 1993 na Akademii výtvarných umění v ateliéru Miloše Šejna a Jiřího Davida. Ve své rozmanité tvorbě se pohybuje napříč celou škálou různých médií a uměleckých postupů od malby, instalace a objektové tvorby až po performance a nová média. Je autorem konceptuálních projektů, v nichž pracuje se sociálními tématy a na základě přirozených lidských emocí. Je schopen přesně a s břitkým humorem pojmenovat současné společenské problémy a zprostředkovat divákovi úplně nový pohled na jeho zavedené vnímání světa. Komentuje a podrývá roli nadnárodních korporací a kriticky se vyjadřuje ke konzumu, který ovládá naši realitu. Velkou část jeho díla tvoří utopické, nikdy nerealizované architektonické a jiné projekty, které - ač zůstávají pouhými návrhy - mají schopnost trefně pojmenovat sociální či ekologické problémy dneška. Kromě Ceny Jindřicha Chalupeckého je Černický držitelem Sorosovy ceny a bělehradské 48th October Salon Award. Je autorem samostatné retrospektivní výstavy v Galerii Rudolfinum, svá díla prezentoval například ve SPACE Gallery v Clevelandu, v Artsdepot Gallery v Londýně nebo ve vídeňské Steinek Gallery. Působí jako vedoucí Ateliéru malby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
Dva hosté. Jeden moderátor. A jejich vzájemná interakce. Bez konfliktu, ale s inspirací. Pořad postavený na…
Znáte nás z Comedy Clubu, znáte nás z našeho pořadu na Stream.cz a teď jedeme za vámi! Podstrojíme vám…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Divadelní comiks-con. American psychological society (APS) vydala v roce 2017 studii, která dokazuje, že cca 70% lidí sní o…
Máte rádi kvízy a zajímá vás budoucnost světa? Chtěli byste si v divadle dát s přáteli skleničku a b…
Letošní seriál šesti koncertů cyklu S zakončíme v Rakousku. Bohatou škálu díla rakouské…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Znáte nás z Comedy Clubu, znáte nás z našeho pořadu na Stream.cz a teď jedeme za vámi! Podstrojíme vám…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Jaký je vztah heterosexuálního muže ke svému penisu? Co nutí chlapečky chovat se jak kokoti a ze všeho si ustří…
Znáte nás z Comedy Clubu, znáte nás z našeho pořadu na Stream.cz a teď jedeme za vámi! Podstrojíme vám…
ŠOK! Maso krůtí historicky poprvé uvádí inscenaci s hlavní mužskou postavou. Ale nenechte se zmást. Tento…
ŠOK! Maso krůtí historicky poprvé uvádí inscenaci s hlavní mužskou postavou. Ale nenechte se zmást. Tento…
Tohle není jenom improvizace, tohle je hra. A v každý správný hře se točí velký prachy. Unikátní…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Znáte nás z Comedy Clubu, znáte nás z našeho pořadu na Stream.cz a teď jedeme za vámi! Podstrojíme vám…
Každé dílo, co za něco stojí, má dvojku. Terminátor má dvojku a je lepší. Dvojky jsou dobrý.…
Každé dílo, co za něco stojí, má dvojku. Terminátor má dvojku a je lepší. Dvojky jsou dobrý.…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Pavla Malinová
Tvář s lehkým záchvěvem trápení
Kurátor: Pavel Kubesa
Galerie NoD
26. 4. - 5. 6. 2021
---
Tělo mezi nebem a zemí.
„Lhostejnost, byť jsme ji nazývali jakkoli jinak, je strašnou a trvalou formou krutosti.“
– Marcel Proust
„Výrobní číslo lidského exempláře je tvář, to nahodilé a neopakovatelné seskupení rysů. Nezračí se v ní ani povaha, ani duše, ani to, čemu říkáme ,já‘. Tvář je jen číslo exempláře.“
– Milan Kundera: Nesmrtelnost
Slavný obraz francouzského malíře Théodora Géricaulta Vor Medúzy (1818-1819) znamenal určitou změnu kurzu samotných dějin malířského umění. Géricault ve svém nejslavnějším díle odvrací pozornost od velkých historických, náboženských či mýtických postav, které námětově dominovaly uměleckému kánonu předešlých tisíciletí a coby ústřední protagonisty obrazu znázorňuje skupinu anonymních trpících. Kult antického či biblického heroismu nahrazuje empatií s neznámým a hrůzou, která vyvstávala před světem, do nějž ranně romantický člověk právě začínal vstupovat. Vor Medúzy představuje selhání naděje, bezvýznamné utrpení, současně i horor, jenž skrývá základní lidský instinkt: instinkt přežití, jenž nakonec převálcuje všechny morální závazky a humanistické vize a vžene civilizovaného člověka do chřtánu barbarismu.
Jako jedno ze svých posledních děl, v roce, kdy již žil s vědomím přicházejícího konce, vytvořil „enfant terrible“ německé umělecké scény druhé poloviny 20. století Martin Kippenberger stejnojmennou sérii fotografických autoportrétů, ve kterých „znovu-sehrává“ pózy jednotlivých přeživších ze slavného Géricaultova obrazu. Kippenbergrova aluze Voru Medúzy obrací výše naznačený interpretační rámec romantického díla a přesměrovává pozornost směrem k niterné tělesné intimitě: Kippenberger tak v géricaultovských pozicích nereprezentuje anonymního člověka jakožto modelového zástupce pohnutého lidství, nýbrž sebe samého jakožto lidskou bytost s nezaměnitelnou emocionální krajinou a vnímanou tělesností.
Mezi Géricaultem a Kippenbergrem můžeme nahlédnout dvě možné (a určitě ne jediné) významové roviny, jak je možné k tématu pózy coby klíčovému formálnímu i obsahovému problému figurativního zobrazovaní (malířského či sochařského) přistupovat. Tělesná póza může zastávat funkci určitého archetypálního symbolu na jedné straně a přispívat tak smyslu obrazu jakožto alegorie. Stejně tak, na straně druhé, však může v obraze působit jako prostředek introspekce, jako znázornění prožívaných tělesných či emocionálních stavů. Géricaultovy postavy tak nalézáme v pózách reprezentujících samotné pojmy jako zatracení, hrůza či beznaděj, Kippenbergrovy autoportréty pak zas zpřítomňují nevyřknutelné, fyzické a duševní obsahy sdělitelné pouze jako „známé“, ale současně nepopsatelné.
A právě tělesná póza sehrává podstatnou roli také v obrazech Pavly Malinové. Kombinuje v nich obě zmíněné možnosti (postavu jako reprezentanta civilizace a zároveň tělo jako scénu intimního prožívání) a v jistém smyslu neadresně rozpracovává kippenbergerovský autobiografický, respektive autoterapeutický moment. Jednotlivé pózy zobrazovaných figur, často připomínající různé relaxační či cvičební pozice, vycházejí z autorčina reálného vnímání a vypořádávání se s vlastní, někdy strastiplnou tělesností. Samotné fyzičnosti, doslova hmotné přítomnosti postavy v obraze, dosahuje až sochařsky pojatým traktování lidského těla: tělo vnímá jako objem a prostor pro odhalování světla a stínů. Jednotlivé somatotypy postav často čerpají z široké škály inspiračních zdrojů: z objektů a soch sahajících od starověkého Egypta až po díla výtvarné moderny. Její malířská figurace tak nese náznaky nejen primitivistických rysů v díle Fernanda Legéra, ale tělesné konstituce postav mohou připomínat také semi-abstraktní figurální monumenty Henryho Moorea.
Jednotlivé pózy jsou pro Pavlu Malinovou prostředkem k mediaci její vnitřní osobní zkušenosti. V nejnovějších sériích je proto možné vysledovat dále rozvíjející se pojetí malířské figurace jakožto brány k sdílení afektů těla: samotná malba, ať už v rovině autorčiny tvorby či v rovině divácké percepce, otevírá imaginativní prostor pro zakoušení tělesných stavů klidu, relaxace, ale i všemožných neduhů, zranění a bolesti.
Druhým klíčovým motivem aktuální série obrazů Pavly Malinové je tvář. Tváře, opět často inspirované díly z dějin umění, zde vystupují v roli odhaleného i zahaleného, odhalujícího i zahalujícího. Její tváře odhalují emocionální náplň postav, citový náboj, současně ale zahalují konkrétní identitu, někdy také sexualitu a představují se v podobě androgynních stvoření. Nejzajímavějším momentem jsou tváře zahalené různými objekty, které upomínají na kosmické jevy a vesmírná tělesa: tvář jako Měsíc, tvář jako sluneční korona, tvář s hvězdou zrcadlící se ve vlastním klíně. Sebereflexivní, intimní princip svých maleb tak zahrnuje do širší futurologické perspektivy: její postavy, vznášející se v utopických atmosférách, se ukazují jako posthumánní bytosti obývající extraplanetární kosmologickou budoucnost.
Malby Pavly Malinové tak možná jistým způsobem poukazují na závrať, která se před námi tyčí v uvědomění si místa lidské civilizace v koloběhu vesmíru, ale také na každodenní a třeba neuvědomovanou závrať plynoucí v každém z nás, když čelíme nesdělitelností nejniternějších prožitků a citů, které se skrývají za našimi tvářemi. Podaří-li se pak nám kdykoli v tvářích rozpoznat záchvěv pravdivého citu, nebuďme k nim lhostejní.
Pavel Kubesa