Alex Selmeci & Tomáš Kocka Jusko jsou slovenská umělecká dvojice, aktuálně žijící v Praze. Vytváří komplexní intermediální instalace a prostředí, které balancují na pomezí volného umění, designu a architektury. Při vytváření objektů často pracují s konkrétním obrazem či metaforou, obvykle je pro ně vstupním bodem nástroj (“tool”) a jeho využití v určité situaci (“motive”). Výstava v Galerii NoD navazuje na jejich diplomovou práci, ve které se sjednocujícím nástrojem stává přepravní nádoba a motivem jakýsi princip “stohování”. Stěžejní částí bude opět architektura výstavy, jejíž podoba vychází z využití odpadového materiálu tiskárenské společnosti, konkrétně velkoformátových krabic původně sloužících na převoz světlocitlivých folií. Projekt "Images With Objects To Indicate Scale" pro Galerio NoD je koncipován jako prezentace několika dlouhodobých sérií děl, které navazují na diplomovou práci této umělecké dvojice na Akademii výtvarných umění v Praze v letošním roce. Jednotlivé série pracují s objektovou formou, podpořenou osobitým řešením architektury výstavy a již naznačenou tematickou dvojicí "nástroj-motiv". Autory zajímají obrazy jako "ruka držící svitek", "kytice vytahující se z rukávu" či "pohyb rolety ve větru" a jejich možné významové metafory. Zkoumají, jak výběr nástroje (konkrétně jeho fyzické formy) a ohlédnutí se za jeho funkcí, ať už zapomenutou, nebo současnou, lze aplikovat na všechny lidské činnosti a přemýšlet o jejich přínosu a hodnotě. Jejich tvůrčí myšlení a postup je inspirován americkou spisovartelkou Ursulou K. Le Guinovou a její myšlenkou, že náš technologický vývoj je založen na vývoji nástrojů určených k boji nebo demonstraci moci. Práce tak dávají do souvislosti potřebu tento stav změnit a navrhují vnímat vědu a technologie jako nástroje pro uchovávání a zachovávání zdrojů.
Věnováno všem matkám ve válce o Ukrajinu. Присвячується всім матерям на війні за Україну. Dedicated to all mother’s in the war of Ukraine. --- Tradiční místo před pražským kulturním prostorem NoD nad křižovatkou ulic Dlouhá-Rybná zdobí od počátku července 2022 umělecký objekt VINOK od sochařky Veroniky Psotkové. Původně "vinok" (ukrajinsky вінок) označuje tradiční ukrajinskou pokrývku hlavy, které měly magický význam jako atribut svátků jara a kupadelných svátků. Postupně se vinok stal symbolem uctívání a symbolem Matky Země, současně se vyvinul jako symbol slávy, vítězství, štěstí, úspěchu, míru, cudnosti, mládí a ženskosti. Ukrajinský vinok se tak v průběhu dějin stal kulturním symbolem ukrajinského národa. Jeho popularita na současné Ukrajině následně výrazně stoupla po událostech roku 2014 (anexe Krymu) a ruské invazi v roce 2022. Umělecký objekt VINOK sochařky a umělkyně Veroniky Psotkové je již desátým objektem ve veřejném prostoru, který byl před prostorem NoD instalován a pomocí kterého dramaturgie prostoru NoD reaguje na aktuální společenská, politická či environmentální témata.
2. října od 18:30 proběhne v Divadle NoD ochutnávka nové knihy Jedlíci na cestách. Na co se můžete těšit? Autoři…
Vyrostli jste na Esmeraldě puštěné u babičky v obýváku za dlouhých letních odpolední? Divoký anděl v…
Dva hosté. Jeden moderátor. A jejich vzájemná interakce. Bez konfliktu, ale s inspirací. Pořad postavený na…
Jejich stand-up známe z Comedy Clubu, známe je i z pořadu na Stream.cz, a teď vystupují pravidelně v NoDu. Dvouhodinová ultim…
Dva hosté. Jeden moderátor. A jejich vzájemná interakce. Bez konfliktu, ale s inspirací. Pořad postavený na…
Dva hosté. Jeden moderátor. A jejich vzájemná interakce. Bez konfliktu, ale s inspirací. Pořad postavený na…
První společný projekt Divadla NoD a spolku StorytellingCZ ve kterém se živé vyprávění příběhů potkáv…
ŠOK! Maso krůtí historicky poprvé uvádí inscenaci s hlavní mužskou postavou. Ale nenechte se zmást. Tento…
ŠOK! Maso krůtí historicky poprvé uvádí inscenaci s hlavní mužskou postavou. Ale nenechte se zmást. Tento…
Zveme Vás na uvedení nového alba Jakuba Štorka a Noční optiky " Milostné písně". Origináln…
Kdo z nás nikdy nebyl na Shakespearovi? Mrtvá Julie, mrtvej Romeo, Hamlet s lebkou v ruce, prohozená dvojčata, dýky, meče, kordy,…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Dva hosté. Jeden moderátor. A jejich vzájemná interakce. Bez konfliktu, ale s inspirací. Pořad postavený na…
V nouzi se k němu modlíme. Pokládáme svíčky na divadelní oltář. Citujeme z paměti. Čapkovo - Jak se dělá…
V nouzi se k němu modlíme. Pokládáme svíčky na divadelní oltář. Citujeme z paměti. Čapkovo - Jak se dělá…
Každé dílo, co za něco stojí, má dvojku. Terminátor má dvojku a je lepší. Dvojky jsou dobrý.…
Každé dílo, co za něco stojí, má dvojku. Terminátor má dvojku a je lepší. Dvojky jsou dobrý.…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Dva hosté. Jeden moderátor. A jejich vzájemná interakce. Bez konfliktu, ale s inspirací. Pořad postavený na…
"Mám za sebou patnáct let na chlastu a čtyři roky na kokainu. A já vám něco řeknu… bylo to skvělý!" L…
"Mám za sebou patnáct let na chlastu a čtyři roky na kokainu. A já vám něco řeknu… bylo to skvělý!" L…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Divadelní comiks-con. American psychological society (APS) vydala v roce 2017 studii, která dokazuje, že cca 70% lidí sní o…
Divadelní comiks-con. American psychological society (APS) vydala v roce 2017 studii, která dokazuje, že cca 70% lidí sní o…
První společný projekt Divadla NoD a spolku StorytellingCZ ve kterém se živé vyprávění příběhů potkáv…
Jejich stand-up známe z Comedy Clubu, známe je i z pořadu na Stream.cz, a teď vystupují pravidelně v NoDu. Dvouhodinová ultim…
ŠOK! Maso krůtí historicky poprvé uvádí inscenaci s hlavní mužskou postavou. Ale nenechte se zmást. Tento…
Tohle není jenom improvizace, tohle je hra. A v každý správný hře se točí velký prachy. Unikátní…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
V nouzi se k němu modlíme. Pokládáme svíčky na divadelní oltář. Citujeme z paměti. Čapkovo - Jak se dělá…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
První společný projekt Divadla NoD a spolku StorytellingCZ ve kterém se živé vyprávění příběhů potkáv…
Šest herců, jedna muzikantka a uprostřed jeviště velké červené tlačítko… Co se stane, když ho někdo zmáčkne?…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Jejich stand-up známe z Comedy Clubu, známe je i z pořadu na Stream.cz, a teď vystupují pravidelně v NoDu. Dvouhodinová ultim…
Galerie NoD
Milena Dopitová
OFF-SIDE
Kurátor: Pavel Kubesa
Opening: 5. 4. 2022, 19:00
6. 4. - 1. 5. 2022
---
Žlutá pravidla Mileny Dopitové
„Celý život něco chytáme, neustále musíme čelit ranám, ale současně jsme vůči vnějšímu prostředí uzavření, neprostupní. Jsme soustavou branek, zaklíněných hermeticky do sebe samých, ale přesto nejsme branky prázdné.“
I.
Žlutá barva, podobně jako celá řada ostatních barev spektra, se vyznačuje bohatou kulturní historií. Svědectví 17 000 let starých nástěnných maleb v jeskyni Lescaux řadí žlutý okr dokonce mezi jeden z prvních barevných pigmentů, které si lidstvo dokázalo osvojit. Její symbolický charakter ve starověkých civilizacích Egypta a Říma tradičně odkazoval k božským principům Slunce či moci a její užívání konotovalo s evokací pocitů štěstí, veselí a optimismu. S příchodem křesťanské ikonografie a s ní souvisejícími dějinami západního umění však nabývá žlutá barva ve vizuálním jazyce především negativní kontext. Žlutá, coby barva síry, může být spojována s peklem, může být barvou zrady, falše a hrůzy – jako například na Giottově Polibku Jidáše (1305 n. l.) či Veronesově Ukřižování (1582 n.l.). Až van Goghovo „osvobození“ žluté ji znovu propojuje s barvou radosti a světla. Žlutá se proto vykresluje jako ryze ambivalentní barva, jejíž sémantický potenciál se rozprostírá mezi symboly hrozby či nebezpečí a symboly štěstí či bezstarostné hry.
Podobně nejasnou funkcionalitu zaujímá žlutá i v objektové sérii OFF-SIDE Mileny Dopitové, v níž prostřednictvím dekonstrukce ready-made objektů (dětských plastových fotbalových branek) sestavuje nově symbolické prostorově-lineární kompozice. Žlutá zde rozehrává právě onu naznačenou významovou ambivalenci a nastoluje vnitřní neklid prvotního, možná doslova podprahového čtení jednotlivých objektů. Původní referenci k žluté spjaté s dětskou hrou totiž střídá výstražná signální žlutá, která zbavuje její prostorové konstrukce konotací na dětské a sportovní prostředí a uvádí nás do hlubšího, antropologizujícího kontextu, v němž pak rezonuje Dopitové tázání: „Pozor! Kdo jsme?“ a současně „Kde stojíme?“. Série OFF-SIDE tak jednoduchou abstrahující formou tematizuje archetypální prožitky člověka 21. století, který čelí nejen výzvám „krizí identit“, ale také hlubším systémovým nastavením, respektive „pravidlům hry“.
II.
Samotný název OFF-SIDE tak naznačuje, že s „pouhým“ vyřešením vlastní identity si tedy již nevystačíme a je třeba uvést obrazy a metafory našeho „já“ do soustavy pravidel, v němž se jako takové pohybuje bez ohledu na to, jsou-li to pravidla vnitřní (naše soukromá) či vnější (sdílená, možná i „vnucená“).
Ve svém pozdním filosofickém myšlení, v tzv. „pragmatickém obratu“, kterým zcela proměnil svou dřívější filosofii, uvádí Ludwig Wittgenstein, jeden z nejvýraznějších myslitelů 20. století, termín „jazykových her“. Středobodem Wittgensteinova konceptu bylo rozpoznání, že pravidla našich jazykových her, tedy praxe toho, jak používáme svůj jazyk a jak mu rozumíme, nelze definovat ad infinitum: v určitý okamžik narazíme na zeď, za kterou již nejsme schopni podat další explikaci pravidel, které v přirozeném jazyce a jeho rozumění implicitně používáme a jak jej implicitně chápeme. Tato již nedefinovatelná pravidla jsou skryta v něčem, čemu Wittgenstein říká „životní forma“ („Lebensformen“): určitý kontext, možná až animálně-biologická báze či kultura, v jejímž středu se objevují rozličné praxe, ze kterých naše jazykové hry vyvěrají, přičemž samotné životní formy stojí za hranou popsatelného, vypověditelného. Výsledkem takového pojetí našeho jazyka bylo zjištění, že nejenže naše řeč nemá jeden přesný význam, ale také že doslova nerozumíme dokonale tomu, co říkáme. Základ je skryt, ale je „zde“.
Prostor pro neomezenou interpretaci a výklad pravidel se tak ale (naštěstí) neotevírá. Nabízí se spíše otázka: co kdyby wittgensteinovská Lebensformen mohla mít co do činění s jistými vyššími hodnotami, s představou vrozeného „humanismu“, s představou dobra? Domnívám se, že klíč leží trošku jinde. Jednou ze silných Wittgensteinových myšlenek je totiž i názor, že přestože si nemůžeme zcela porozumět, přesto není soukromého jazyka. Jazyk existuje vždy pouze v diskurzu, právě v jazykových hrách, ve kterých se neustále tvaruje a rozvíjí. Podstatou jazyka a tím i pravidel samotných je určitá „vespolnost“: a ta by mohla být klíčem k empatii vůči všem, kteří se ocitají v různých podobách coby „ženy, děti a muži v ofsajdu“.
OFF-SIDE Mileny Dopitové nevznikal primárně jako kritika systémových pravidel společnosti, kultury, jazyka či individuální psyché. Dekonstruované dětské fotbalové branky, které jsou zbavovány sportovního tvarosloví, mají v prostoru galerie vytvářet prostorovou lineární kresbu, konstelaci žlutých linií, různě se prolínajících a překrývajících. Myšlenkové pozadí však Milena Dopitová ve výsledku neskrývá a interpretační rámec výstavy se tak přeci jen line od psychologizujících metafor archetypálních prožitků osamocení až k univerzalistickým obrazům postavení člověka ve společnosti nového milénia. Jako kdyby se zde přeci jen vynořoval existenciální moment a my se museli tázat: "Nakolik jsme, sami před sebou, před svými nejbližšími, před společností a Světem jako takovým, vždy tak trochu postavení mimo hru?" A stojíme-li v ofsajdu, možná bychom ve stínu pozdní Wittgensteinovy filosofie měli dodat: „A víme to vůbec?“
Pavel Kubesa