Milena Dopitová: OFF-SIDE

Galerie NoD
Milena Dopitová
OFF-SIDE
Kurátor: Pavel Kubesa
Opening: 5. 4. 2022, 19:00
6. 4. - 1. 5. 2022

---

Žlutá pravidla Mileny Dopitové

„Celý život něco chytáme, neustále musíme čelit ranám, ale současně jsme vůči vnějšímu prostředí uzavření, neprostupní. Jsme soustavou branek, zaklíněných hermeticky do sebe samých, ale přesto nejsme branky prázdné.“

I.

Žlutá barva, podobně jako celá řada ostatních barev spektra, se vyznačuje bohatou kulturní historií. Svědectví 17 000 let starých nástěnných maleb v jeskyni Lescaux řadí žlutý okr dokonce mezi jeden z prvních barevných pigmentů, které si lidstvo dokázalo osvojit. Její symbolický charakter ve starověkých civilizacích Egypta a Říma tradičně odkazoval k božským principům Slunce či moci a její užívání konotovalo s evokací pocitů štěstí, veselí a optimismu. S příchodem křesťanské ikonografie a s ní souvisejícími dějinami západního umění však nabývá žlutá barva ve vizuálním jazyce především negativní kontext. Žlutá, coby barva síry, může být spojována s peklem, může být barvou zrady, falše a hrůzy – jako například na Giottově Polibku Jidáše (1305 n. l.) či Veronesově Ukřižování (1582 n.l.). Až van Goghovo „osvobození“ žluté ji znovu propojuje s barvou radosti a světla. Žlutá se proto vykresluje jako ryze ambivalentní barva, jejíž sémantický potenciál se rozprostírá mezi symboly hrozby či nebezpečí a symboly štěstí či bezstarostné hry.

Podobně nejasnou funkcionalitu zaujímá žlutá i v objektové sérii OFF-SIDE Mileny Dopitové, v níž prostřednictvím dekonstrukce ready-made objektů (dětských plastových fotbalových branek) sestavuje nově symbolické prostorově-lineární kompozice. Žlutá zde rozehrává právě onu naznačenou významovou ambivalenci a nastoluje vnitřní neklid prvotního, možná doslova podprahového čtení jednotlivých objektů. Původní referenci k žluté spjaté s dětskou hrou totiž střídá výstražná signální žlutá, která zbavuje její prostorové konstrukce konotací na dětské a sportovní prostředí a uvádí nás do hlubšího, antropologizujícího kontextu, v němž pak rezonuje Dopitové tázání: „Pozor! Kdo jsme?“ a současně „Kde stojíme?“. Série OFF-SIDE tak jednoduchou abstrahující formou tematizuje archetypální prožitky člověka 21. století, který čelí nejen výzvám „krizí identit“, ale také hlubším systémovým nastavením, respektive „pravidlům hry“.

II.

Samotný název OFF-SIDE tak naznačuje, že s „pouhým“ vyřešením vlastní identity si tedy již nevystačíme a je třeba uvést obrazy a metafory našeho „já“ do soustavy pravidel, v němž se jako takové pohybuje bez ohledu na to, jsou-li to pravidla vnitřní (naše soukromá) či vnější (sdílená, možná i „vnucená“).

Ve svém pozdním filosofickém myšlení, v tzv. „pragmatickém obratu“, kterým zcela proměnil svou dřívější filosofii, uvádí Ludwig Wittgenstein, jeden z nejvýraznějších myslitelů 20. století, termín „jazykových her“. Středobodem Wittgensteinova konceptu bylo rozpoznání, že pravidla našich jazykových her, tedy praxe toho, jak používáme svůj jazyk a jak mu rozumíme, nelze definovat ad infinitum: v určitý okamžik narazíme na zeď, za kterou již nejsme schopni podat další explikaci pravidel, které v přirozeném jazyce a jeho rozumění implicitně používáme a jak jej implicitně chápeme. Tato již nedefinovatelná pravidla jsou skryta v něčem, čemu Wittgenstein říká „životní forma“ („Lebensformen“): určitý kontext, možná až animálně-biologická báze či kultura, v jejímž středu se objevují rozličné praxe, ze kterých naše jazykové hry vyvěrají, přičemž samotné životní formy stojí za hranou popsatelného, vypověditelného. Výsledkem takového pojetí našeho jazyka bylo zjištění, že nejenže naše řeč nemá jeden přesný význam, ale také že doslova nerozumíme dokonale tomu, co říkáme. Základ je skryt, ale je „zde“.

Prostor pro neomezenou interpretaci a výklad pravidel se tak ale (naštěstí) neotevírá. Nabízí se spíše otázka: co kdyby wittgensteinovská Lebensformen mohla mít co do činění s jistými vyššími hodnotami, s představou vrozeného „humanismu“, s představou dobra? Domnívám se, že klíč leží trošku jinde. Jednou ze silných Wittgensteinových myšlenek je totiž i názor, že přestože si nemůžeme zcela porozumět, přesto není soukromého jazyka. Jazyk existuje vždy pouze v diskurzu, právě v jazykových hrách, ve kterých se neustále tvaruje a rozvíjí. Podstatou jazyka a tím i pravidel samotných je určitá „vespolnost“: a ta by mohla být klíčem k empatii vůči všem, kteří se ocitají v různých podobách coby „ženy, děti a muži v ofsajdu“.

OFF-SIDE Mileny Dopitové nevznikal primárně jako kritika systémových pravidel společnosti, kultury, jazyka či individuální psyché. Dekonstruované dětské fotbalové branky, které jsou zbavovány sportovního tvarosloví, mají v prostoru galerie vytvářet prostorovou lineární kresbu, konstelaci žlutých linií, různě se prolínajících a překrývajících. Myšlenkové pozadí však Milena Dopitová ve výsledku neskrývá a interpretační rámec výstavy se tak přeci jen line od psychologizujících metafor archetypálních prožitků osamocení až k univerzalistickým obrazům postavení člověka ve společnosti nového milénia. Jako kdyby se zde přeci jen vynořoval existenciální moment a my se museli tázat: "Nakolik jsme, sami před sebou, před svými nejbližšími, před společností a Světem jako takovým, vždy tak trochu postavení mimo hru?" A stojíme-li v ofsajdu, možná bychom ve stínu pozdní Wittgensteinovy filosofie měli dodat: „A víme to vůbec?“

Pavel Kubesa