PAVLA SCERANKOVÁ: Hlava, která se budí ve 4 ráno

Galerie NoD
Pavla Sceranková
Hlava, která se budí ve 4 ráno
Kurátor / Curated by: Pavel Kubesa
Architektura / Architecture by: David Fesl
25. 10 - 24. 11. 2023

---

Křehkost (v) těžkosti

“How many thousands of my poorest subjects
Are at this hour asleep! O sleep, O gentle sleep,
Nature's soft nurse, how have I frightened thee,
That thou no more will weigh my eyelids down,
And steep my senses in forgetfulness?”

„Tisíce nejchudších mých poddaných
tou dobou spí. Ó spánku, vlídný spánku,
pěstoune přírody, čím jsem tě zlekal,
že nechceš více tížit víčka má,
a smysly ztápět v zapomenutí?“

- William Shakespeare, Jindřich IV.

Byla to hlavní postava, král Jindřich IV., která si ve stejnojmenné Shakespearově historické hře, zasazené do kulis rozvrácené Anglie, zoufá nad plíživou a houževnatou insomnií, jež jí vytrvale sužuje. Hra, sledující přerod lehkomyslného floutka v zodpovědného vládce země, je obrazem boje o ambice a moc, jejich neodolatelnou chuť, současně ale také obrazem útrap, které člověka na takové cestě provází. Tíhu moci pak sám Jindřich IV. rozpoznává v zoufalém zvolání:

“Uneasy lies the head that wears a crown.”
„Těžce spočívá hlava, jež korunu nese.“

V této Shakespearově metafoře se odráží náš přirozený sklon synekdochicky přisuzovat atributy duševních stavů či akutních emocionálních reakcí částem lidského těla. Jako kdyby naše tělesnost byla nejen bází pro popis vlastního citového prožívání, současně ale i médiem, v němž se prožívaná zkušenost reflektuje.

Podobnou významotvornou figuru využívá i Pavla Sceranková v nejnovější sérii svých introspektivních soch. Symbolika hlavy se v ní Pavle stává polem pro rozvinutí intimní výpovědi o soukromých zkušenostech, které nejsou ve své plnosti nikdy přesně sdělitelné, ale přirozeně u nich očekáváme, že jejich význam a charakter je znám většině z nás. Scerankové „Hlavy“ však nejsou pokusem o nějaký lexikální výčet, respektive anonymní „slovník lidských pocitů“. Slovníky jsou z principu nástrojem definice pojmů, přičemž „pojem“ je „obecninou“, tj. něčím nad prostorem a časem. Hlavy Pavly Scerankové jsou naopak stopou konkrétní, vnitřní zkušenosti., tj. odrazem událostí – byť niterných – ukotvených v prostoru a čase. Série je tak spíše indexem odkazujícím napříč tkanivem osobní paměti, jakýmsi „prožitým rejstříkem“, který zhmotňuje dané rekonstrukce emocí.

Materiálové provedení objektů vychází z osobního archívu Pavly Scerankové, který se částečně skládá z rodinného dědictví, druhou část pak tvoří předměty, které bývají zpravidla asociovány s bytovým prostředím, s rukodělnosti, s domácími pracemi. V jistém smyslu by se daly souhrnně charakterizovat jako materiály specificky „příručné“, tedy v heideggerovském smyslu jako jsoucna, která jsou v konkrétním kontextu určitému způsobu bytí – tj. „bytí doma“ – „po ruce“.

Takováto selekce pak může být určitou strategií, jak uvést téma intimity, respektive prostoru soukromí a blízkosti jak do jednotlivých objektů, tak do zastřešujícího vyznění celé série. Současně přítomnost jednotlivých materiálů a jejich užití v konkrétních objektech otevírá ale ještě další významotvorné možnost, které však z povahou intimity a subjektivního prožívání úzce souvisí. V netradičních kombinacích jako například porcelán-modelína, papír-kov, dřevo-niť, keramika-textil totiž Pavla Sceranková rozehrává také tenzi nebinárních dichotomií, významů, jež vznikají ze srážky dvou pocitově protikladných kvalit: křehkost vs. plastičnost, skládatelnost vs. pevnost, ohybatelnost vs. roztržitelnost či tříštivost vs. elasticita. Jednotlivé hlavy tak v sobě nesou jistý společný, imanentní propojující prvek ambivalence, jakousi „nespekulativní nejednoznačnost“, která je tak příznačná pro terén našich niterných emocionálních relací k vnějšímu světu, k blízkým či k sobě samému.

Ovšem Pavla u těchto třecích ploch nezůstává. V jádru jejího zájmu je totiž pohyb z jedné polohy do druhé, jejich prostupnost, nedefinitivnost. Je to pohyb od křehkého, dočasného směrem k pevnému a stálému, tam a zase zpět, cyklicky, bez počátku a konce. Materiálová báze jejích objektů ji tak dovoluje artikulovat vlastní vrstevnatou životní zkušenost a pohled na povahu vnitřních (sebe)prožitků: tíživé pocity již nemusí být trvalé, křehké nemusí být nutně dočasné.

Pokud bychom měli hledat nějakou generalizační kategorii, která prostupuje aktuální tvorbou Pavly Scerankové, pravděpodobně bychom skončili u pojmu pokora. Její nejnovější díla nevychází z nějakého rigidně konceptuálního schématu, ale skromně, neokázale ohledávají její osobní prociťování zkušeností. Pavla ctí vlastnosti jednotlivých materiálů v jejichž mantinelech hledá možnosti pro vizualizaci vlastních emocí, jež opět s respektem rozvíjí v neexaltované, spíše meditativní podobě. Stejně tak přistupuje i k jednotlivým sochám samotným. I přes jejich relativně malé rozměry a vratké konstrukce usiluje Pavla o to dát každé individuální soše „váhu“, důležitost, kterou si coby reprezentant skutečného pocitu právoplatně zasluhuje. Jednotlivé objekty nejsou v rámci výstavní situace implementovány do nějakého vyššího narativního celku, do všeobjímajícího tématu, ale dostávají prostor existovat každý sám za sebe. Divácká zkušenost se pak neredukuje na imerzivní zážitek či nějaký potvrzovací meta-příběh, ale jednotlivé objekty jsou připraveny se otevřít prostřednictvím různých forem efemérního vciťování. Pavla Sceranková tak vytváří pole pro pěstování koncentrace a rozvíjení citlivosti pro jednotlivost, která může skýtat nepostřehnutelné detaily odrážející hnutí mysli a duše ostatních.

Z celé výstavy, jíž dominují anonymní, neurčité hlavy se zcela určitými pocity, vyčnívá jedna jediná hlava, která je skutečným portrétem reálné osoby. Cecilia Payne je pravděpodobně nejméně známou osobností s co možná největším vlivem na současnou astronomii. Zasloužil-li se Newton o objev gravitace, Darwin o popis evoluce a Einstein o vytvoření teorie relativity, byla to právě Cecilia Payne, která jako první vyvrátila na základě rozboru spektrálních čar Slunce mylné přesvědčení, že Slunce je složeno z řady různých chemických prvků a odvodila, že jeho hlavními stavebními prvky, podobně jako u ostatních hvězd, je především vodík a poté helium. Metoda, kterou k svému objevu využila, je jádrem zrodu moderní astrofyziky. Doba a okolnosti však Cecilii nepřály, její objev nebyl tehdejší vědeckou komunitou přijat vážně a byl akceptován až o pár let později z pera Henry Norrise Russella. Přesto a možná právě proto Cecilia Payne jednou kdysi prohlásila:

„Nevydávejte se na vědeckou dráhu pro slávu nebo pro peníze. Vydejte se na ni pouze, pokud vás nic než ona nenaplní.“
- Cecilia Payne

V tomto smíření se nakonec zrcadlí ještě jeden, podstatný moment pokory, který charakterizuje práci Pavly Scerankové: je to rozpoznání touhy po umění, které je v celé své šíři „udržitelné“. Celá série se tak rodí na pozadí úvah o smyslu umělecké tvorby ve světě, jenž je zmítán řadou lokálních i globálních krizí, katastrof, geopolitických hrozeb a nejistot. Pavla v současné době nenachází smysl v tvorbě založené na objemných institucionálních i soukromých rozpočtech, vyčerpávajících lidských a emocionálních investicích, v tvorbě monumentálních gest a impozantních objektů. Ba právě naopak: obrací se k úspornému režimu tvorby a k civilním tématům, v nichž hledá vlastní umělecké naplnění a současně se pokouší pro sebe jejich prostřednictvím zmírnit tíhu bortícího se dneška. Umění tak pro Pavlu může mimo jiné být „pokornou pozorností, jež zkřehčuje těžkosti lidského prociťování.“

Pavel Kubesa