Ester Parasková - SCRAP

Galerie NoD
Ester Parasková
Scrap
Kurátor: Pavel Kubesa
24. 1. - 10. 3. 2024

---

K bezmoci bezmocných

„„Moderní doba.“ Příběh průmyslu, individuálního podnikání –
lidstvo v honbě za štěstím.“
- Charlie Chaplin, Moderní doba (1936)

Moderní doba, Chaplinův film profilující se coby sociálně-ekonomický
komentář americké společnosti třicátých let dvacátého století, reflektuje nejen éru
rapidní industrializace, ale zároveň i období nástupu Velké hospodářské krize.
Charlie Chaplin zde s notnou dávkou poetiky a grotesknosti mistrně vyobrazuje nově
rýsující se bojovou linii na ose „člověk–stroj“, která napříč kolektivním vědomím
tehdejší společnosti rozprostírá řadu nejistot a obav. Moderní doba tak na pozadí
prohlubujících se sociálních nerovností – parafrázujeme-li slavnou esej Václava
Havla Moc bezmocných – otevírá doslova téma „bezmoci bezmocných“.
Problémem se tak pro Chaplina stává všudypřítomný strach ze ztráty zaměstnání,
hrozba chudoby a v důsledku i eventualita vynuceného zločinu.

V úvodní scéně filmu je Chaplin v hlavní roli postavy „Blázna“ („The Tramp“)
vystaven dehumanizujícím silám nově zaváděných a standardizujících se praktik
„racionalizující se“ továrenské linkové výroby, v níž je člověk redukován na pouhou
součástku a lidská práce transformována na obchodovatelnou komoditu. Do
okamžiku, než jej pod náporem strojové mašinérie stihne fyzický i mentální kolaps a
Chaplin je následně spolknut soukolím útrob „kapitalistické továrny“, postava Trampa
je systematicky uvězněna do rytmicky se opakující smyčky striktně definovaných
pracovních úkonů, do nekonečné mechanické reprodukce téhož. Výsledkem je
ztráta člověka jako takového, jeho naprosté „odcizení“. Přesto se Chaplinovi daří
neupadnout v technologicko-společenský pesimismus a ve výsledku podává
prostřednictvím Moderní doby pronikavou tragikomickou satiru, v níž se smích
propojuje s hlubší sociální kritikou.

V sérii SCRAP („šrot“) pak Ester Parasková podobnou problematiku – tj.
jakousi empirickou zkušenost zmechanizovaného světa, jeho sociálního a
hlubinného prožívání, současně ale i otázku forem možného vzdoru –
prostřednictvím dvanácti identických obrazů tematizuje. Na pozadí promyšleného
formálního mixu gestické, živelné abstrakce a kresebné figurativně narativní zkratky
se obrací nejen k námětům jako je boj, konflikt či atributy a symboly vulgárního
„machismu“, ale odvolává se právě i na schematismus automatizované strojové
industriální výroby, na její odlidšťující povahu. Ester Parasková v jednotlivých
plátnech neoblomně opakuje identickou kresbu, mechanicky reprodukuje proces
malby a replikuje v řadě tytéž vizuální prvky a motivy.

O identičnost obrazů se zasazují nejen figurální elementy připomínající
tělesné fragmenty komiksových postav či kreslířské zkratky bojových nástrojů a
zbraní, často hraničících až s falickými symboly. Repetitivnost se paralelně objevuje
také v abstraktních gestech, barevných plochách a energických „chomáčcích silo-
čar“, které prostupují jednotlivými prostorovými plány kresby. Sériovost obrazů pak
podtrhují náznaky výrobních sériových čísel v podobě různých písmen abecedy.
Jediným skutečně odlišujícím bodem jsou maximálně dvouslovná hesla, která však
nadále multiplikují již tak dostatečně silný narativní potenciál jak jednotlivých pláten,
tak i jejich vzájemné koexistence v celé sérii. Kresby Ester Paraskové je tak možné definovat nejen jako záznamy cyklického a živelného performativního kreslířského
aktu, ale především jako stopy, jako indexikální znaky, či přímo „produkty“
automatizované výrobní linky.

Ester Parasková tak v jistém smyslu na sobě zkouší podobu stroje, určité
neživé produktivní struktury a adaptuje perspektivu hybridní entity, jež kombinuje
biologické s technologickým: tj. identitu „kyborga“. Nikoliv však ve jménu
technooptimismu či různých emancipačních hnutí, ale spíše kvůli možnosti prožít a
zhodnotit určitou absurditu, kterou technologický pokrok v posledních dvou stoletích
zasazuje akcelerující rychlostí do našich každodenních životů. Ester Parasková se
tak, podobně jako Chaplin ve filmu Moderní doba, nechává imaginárně pohltit
neúprosným soukolím továrenských strojů a jejich pravidly, aby prozíravě připomněla
potřebu umět se vyhnout odcizení a zachovat si lidskost ve světě rapidního
technologického růstu.

Pavel Kubesa