Jiří Thýn: UGLY NOW

Galerie NoD
Jiří Thýn
Ugly Now
Kurátor: Pavel Kubesa
25. 4. - 24. 5. 2024

---

Procitání z naivity fotografií
(Rozhovor Jiřího Thýna s kurátorem Pavlem Kubesou)

PK:
Mám pár bodů, které ve vztahu k Tvé tvorbě směřují od minulosti směrem k Tvým dnešním polohám, možná i směrem k budoucnosti. A je možná důležité zmínit, že tento rozhovor děláme v okamžik, kdy ještě ne zcela úplně vím, jaké fotografie přesně na výstavě budou.

JT:
Děkuji, že máš takovou trpělivost.

PK:
To není trpělivost. Je to důvěra.

JT:
Většina mé práce byla vždy založena na balancování mezi intuitivní prací a konceptuálním uvažováním. Vždy jsem to nějakým způsobem vyvažoval. Ale to, co dělám v posledních dvou letech je nějaká snaha pracovat s fotografií jako s malbou. Již jsem o tom párkrát hovořil. A zajímá mě to jak z hlediska fotografie, tak i z hlediska pracovního procesu, mentálního nastavení, přístupu: zajímá mě nějaká bezprostřednost v tvůrčím procesu. Racionalizuji-li si to, pak se v podstatě ptám, jak pracovat s médiem fotografie, aby se do něj dostalo nějaké autentické gesto. Jak co nejvíce zkrátit most mezi technikou, technologií a prožíváním tvůrčího procesu. Když kreslíš nebo maluješ, máš v jistém smyslu okamžitou reakci, odezvu v tom, co děláš přímo na papíře nebo na plátně. Ale u fotografie je ten proces zdlouhavější. 

Z obsahového hlediska jsou pak mé aktuální práce subjektivní reflexí toho, co se děje ve světě. Samozřejmě to vnímám dost selektivně. To, že mé věci zobrazují jakousi destrukci, něco negativního, tak je to samozřejmě ovlivněno subjektivním vnímáním toho, se dnes děje. Zároveň se ale domnívám, že je to upřímné. Nejsou to věci, které dělám s nějakým kalkulem, ale vycházím z toho, jak věci okolo sebe vnímám.

PK:
Ve své dřívější tvorbě jsi pracoval s klasickými technikami analogové fotografie, s fotogramy, s inscenovanými zátišími. V několika projektech ses věnoval reinterpretacím a volným asociacím nad pracemi různých významných sochařů, například Otto Gutfreunda a dalších. Konzervativní a často „nenáviděný“ britský filozof Roger Scruton v jedné své eseji (Fotografie a zobrazení) představil zvláštní filozofii fotografie: fotografie je v podstatě pouze záznamem „sochařského umění“. Ať děláme, co děláme, vždy – tím, že fotografujeme vnější skutečnost – jsme pouze kauzálně závislí na tom, co „postavíme“ před fotoaparát. Celá intence té eseje samozřejmě vychází z dobového kontextu 80. let, v nichž vznikla a nemohla proto předjímat možnosti digitálního obrazu a jeho postprodukce. Přesto je tam něco podnětného: tedy že chceme-li do fotografie přeci jen dostat „umění“, musíme do ní dostat „intenci“, záměr, tvůrčí gesto. A to – domnívá se – je možné pouze v procesu aranžování, popřípadě v sochařském uvažování nad fotografovanou skutečností. Fotografie je pak již pouhý technologický fakt, záznam. Zaujalo mě v tomto kontextu právě Tvé vztahování se k sochařským dílům, současně ale i Tvá kontinuální snaha právě do fotografie samotné, do podstaty výsledného obrazu dostat „jiné umění“, než pouze to sochařské, což se Ti daří právě prostřednictvím přístupu „fotím, jako bych maloval“. Zajímala Tě práce se sochou z nějakého podobného motivu?

JT:
Myslím si, že v mnoha ohledech máš pravdu. Ale současně je důležité si říci, že jsem si sochařinu nevybíral programově, kvůli tomu, že jsou to sochaři. Jejich práce mě prostě inspirovala nějak vnitřně. První výstava, na které jsem vstupoval do dialogu se sochou, byla výstava Předobrazy, prostor, abstrakce a byla zaměřena na možnosti abstraktního vyjádření a práce s prostorem ve fotografii. Říkal jsem si, že dobrým referentem by byla nějaká kubistická práce a shodou okolností jsem se dostal k možnosti pracovat s Gutfreundovými sochami. Zajímalo mě, jak kubismus pracoval podobnou formou se způsoby znázorňování, tedy s tím, jak se v jednom plánu objevovaly čtyři prostorové pohledy. Tehdy jsem si pak tento motiv vybral jako učitou metodu, jak pracovat s fotografií: kubistické předlohy jsem přefocoval víceexpozicí z různých stran. Později se do mé tvorby dostala inspirace prací polské umělkyně Aliny Szapocznikow a zajímalo mě, jak do fotografické tvorby dostat nějaký fyzický zásah a jak vystupovat s fotografií více do prostoru.

A pak, až relativně nedávno, v roce 2021 – po přibližně sedmi letech, během nichž jsem mezitím odbíhal zase k jiným projektům – jsem v rámci výstavy Mlčení, torzo, přítomnost opět pracoval ve vztahu sochařské tvorbě, konkrétně k práci sochařky Hany Wichterlové. Tehdy pro mě bylo důležité, že jsem z určitého pohledu pochopil fotografické médium tak, že jsem s ním mohl začít nakládat úplně nově. Ze začátku jsem byl svázaný nějakou metodou, kterou jsem si řekl, že budu dodržovat a byl jsem v tom relativně striktní, ale tady to šlo úplně stranou a dovolil jsem si výrazněji experimentovat. Mé fotografie pak nakonec začaly působit mnohem více sochařsky. Ty morfologie, které tam vznikaly na základě přefocování předloh by nikdy nevznikly, kdybych dodržoval metodu, kterou jsem si na začátku určil s Gutfreundem.

Ale to, co dělám dnes, tak z této linie uvažování a mého vývoje samozřejmě vychází. Každý nový soubor a každá výstava pro mě vždy otevírá nějaké dveře, které mě zajímají. Vždy se to vztahuje k fotografii, ale otevírá mi to nová pole, které prozkoumávám. Nejsem klasický příklad umělce, který najde nějakou svou výrazovou řeč a u té zůstane věrný většinu svého života. Na rozdíl od některých umělců mi nejde o to být rozpoznatelný, ale spíše mě baví řešit nějaký problém, kontext média fotografie a nechat vizualitu se neustále proměňovat. Neboť ta vizualita se odvíjí nejen od toho, co vnitřně řeším v onom procesu vznikání, v procesu tvorby, ale současně do ní vstupují ještě subjektivní roviny témat, které v sobě nacházím a zkoumám.

PK:
Fotografie je přesto stále v jistém smyslu vnímána jako něco, co je spjato se skutečností. Kauzalita je stále do jisté míry z procesu tvorby fotografie – má-li ještě „fotografií“ být stále nazývána a nejedná-li se již pouze o „digitální obrazy“ – v jistém smyslu neodstranitelná, stále tam, byť v redukované formě, figuruje a tím zajištuje nějaký vztah se světem „tam venku“. Nejsi zde jenom ty a výsledný obraz, ale je tam i třetí, technologický element odrážející materiální realitu. Je pro Tebe fotografie tedy nějakou cestou k pokusům o objektivní výpovědi, dokáže být v dnes spletitém světě manipulovaných obrazů pořád ještě stopou „stavů věcí“, odrazem „faktů“?

JT:
Chci věřit tomu, že ano. Ale dělám vše pro to, abych to zpochybnil. Myslím si, že dnes je již strašně těžké říct, co je objektivní, co má nějakou referenci k realitě, o to více právě v případě média fotografie a digitálního obrazového záznamu. Je to něco, co je pro mě důležité, co běží na pozadí mého tvůrčího uvažování, ale není to „to hlavní“. V popředí je pro mě práce s jakousi intuicí. A taktéž a především s emocí. Ale vždy mě zajímalo samo médium fotografie a vždy jsem se jej snažil ať už subjektivně, tak v některých případech možná i objektivně v nějakém smyslu posouvat.

V tomhle souboru krom gesta, digitální kresby a zásahu, tak pracuji i s různými primitivními nástroji postprodukce jako například retuš, které ve výsledném obrazu otevřeně přiznávám, ale pomocí kterých se mi také podařilo najít cestu k tomu, že dohromady slouží k nějakému emocionálnímu vyznění, které mě zajímá a které chci do fotografie dostat. Nejedná se o retuš pro retuš, ale nahrazuje to pro mě onen fyzický vstup do obrazu.

PK:
Tudíž to je to konkrétní gesto, viditelná (možná malířská) intence.

JT:
Ano. Zde je prostor pro gesto. A v tomto okamžiku mě také baví sledovat, jak ty věci vznikají, protože často vznikají v nějakém zpomaleném čase, který vychází již ze samotného softwarového zpracovávání digitálních dat souborů dané fotografie, které jsou často objemné a technologie procesování dat dostatečně nestíhá. Ty pak vidíš v jiném čase jako přímo to dané gesto probíhá. A to mi přijde zajímavé. Pracuji s obrazem v jeho tekuté podobě, a to je něco, co jsem do této doby neznal. A současně takováto práce je najednou docela výrazně destruktivní: destrukce není jen na samotných fotografiích coby téma, ale objevuje se i v procesu jejich zpracovávání.

PK:
Jedna tvá fotografie vzniká někdy až tři měsíce. V každém obraze hledáš nějakou emoci, která musí začít fungovat. Proto Tvé fotografické obrazy nejsou zpomaleny jen výpočetním výkonem, ale i prožíváním samotného procesu zhodnocování obrazu. Zajímá mě ale ještě jeden moment, kdy každá fotografie je ve tvých rukou nakonec nějakým hybridním organismem z ingrediencí analogových a digitálních spekter, formou, která odráží možná jakousi hybridní povahu dnešní doby: doby, v níž se organické a syntetické stírá, hranice mezi živou a umělou inteligencí se otřásá, materiální a virtuální se prolíná a realita se stává rozšířenou. A fotografie se u Tebe jeví jako metafora tohoto nového fenomenologického nastavení.

JT:
S tím naprosto souhlasím. Důležité mi přijde hlavně to slovo „hybridní“. Je to tak: najednou se „věci-Svět“ dostávají do nějakého nového tvaru, který v sobě všechny tyto elementy obsahuje.

PK:
A je toto právě ono „Ošklivé Nyní“ (tj. Ugly Now)? Tato podivná nová skutečnost, nevyzpytatelná, nejasná, roztříštěná, možná i dokonce zákeřná. Je něčím, z čeho máš strach?

JT:
Co se týče budoucnosti, i když je to čím dál tím těžší říkat, tak jsem stále optimista. Myslím si, že s tímto novým stavem si lidstvo poradí. Když poodstoupím, nevidím to tak černě. Ale když se zaměřím na teď a tady, tak se ten pocit promění a opravdu mám pocit, že je to opravdu „ugly now“. Pramení to z nějakého zklamání nad tím, kam jsme jako společnost – a myslím to globálně – aktuálně dospěli. Dlouhou dobu jsem si naivně myslel, že jsme jako civilizace opravdu mnohem dál. Tudíž pro mě to uvědomění si toho, že dokážeme být k sobě navzájem tak krutí a lhostejní je skličující, jsem zklamaný ze sebe, z toho, že se na světě dějí konflikty jako na Ukrajině a podobně. Zároveň si ale uvědomuji, že to byla má naivita, že mé předešlé vnímání světa z perspektivy evropského kontextu byla mylná a že podobné konflikty se celou tu dobu děly jen jinde, mimo centrum mé pozornosti. A právě toto rozpoznání, procitnutí z naivity a určitý šok, je něčím, s čím se v aktuálních věcech vyrovnávám: uvědomuji si, že stále děláme tytéž chyby.

PK:
Tvá práce ale není přímo o tematizování globálních konfliktů a problémů, ale spíše o introspektivním ohledáváním v jistém smyslu Tvé „role“ v nich: tedy jak je prožíváš, jaká je sama struktura Tvého vztahování se k nim.

JT:
Stoprocentně. Je to položeno na subjektivní emoci. Do jisté míry samozřejmě mám tendenci nebo ambici v jistém smyslu moralizovat, současně myslím, že to k ničemu nevede. Navíc – a opět – si uvědomuji, jak je to celé čistě subjektivní a jak bych zase nerad skončil v pasti té naivity. Vše, co aktuálně dělám, je o pocitu z dneška.

PK:
A cítíš se nějak „vinen“, „spoluvinen“?

JT:
Zažívám pocity bezmocnosti. To znamená, že si myslím, že můžeme dělat víc, že i já můžu dělat víc. Je v tom určitá bezmoc, takže vlastně i nějaká spoluvina. Člověk vždy může být aktivnější.

Jiří Thýn & Pavel Kubesa
(Praha, duben 2024)

---

Výstava UGLY NOW a program Galerie NoD vzniká za kontinuální grantové podpory Magistrátu hlavního města Prahy a Ministerstva kultury České republiky.