Vladimir 518: Jjáássaajjííccíí hhřřbbiittoovv

Galerie NoD
Vladimir 518
Jjáássaajjííccíí hhřřbbiittoovv
Kurátor: Pavel Kubesa
Vernisáž: 29. 5. 2024, 18:00
30. 5. - 30. 6. 2024

---

Česání reality

(…)
Jaký to hřbitov,
když lpí tolik na mrtvých,
pro něž vědět a nepromluvit
bylo páchat zločin,
ustoupit a podrobit se,
bylo olupovat,
uchylovat se v samotu
a umírat bez boje
bylo zrazovat –
Boha, děti, sebe. 

- Jiří Kolář
Taková je tu zem (Prométheova játra)

PK:
Vladimíre, začal bych trošku obšírněji. Pro mě jsi osobou, která začala do veřejného prostoru pronikat a usazovat se v něm prvně skrze Tvé hudební aktivity. Ale pro mě se stala zcela zásadní Tvá práce v oblasti teorie, historie a popularizace architektury a architektonického dědictví předrevolučních let. Chápu, že architektura a urbánní prostředí jsou spjaty coby jakási základní matérie i se samotnou výstavou. Vnímám však taky, že architektura či město jsou pro Tebe i něčím více. Zajímá mě, co je vlastně Tvým zájmem ve vztahu k architektuře a co jím sleduješ?

V518:
S nějakou vlastní osobní odvahou, která je mi svým způsobem vrozená – tzn. že se snažím nebát se popírat strategie, které jsou ve společnosti předprogramované, často z naprosto logických důvodů – a skrze kterou se zajímám o věci okolo sebe, jsem si postupem času uvědomil, že mě zajímá vše od malého produktu typu design, ilustrace na stole, stůl samotný až po celou místnost, barák či celé město: zajímá mě celé spektrum – spektrum od malých objektů až po urbanistické celky. To znamená, že v jednu chvíli si musíš vyřešit i ten vztah k architektuře samotné, protože pokud se zajímáš o to, co visí na stěnách, pak je zajímavé se ptát proč jsou stěny takové, jaké jsou, proč jsou komponovány do takových domů, jaké jsou, proč domy jsou opět součástí měst takových, jaké jsou. Zájem o architekturu je pro mě primárně pochopením toho, jak funguje civilizace, jak funguje město, jakým způsobem civilizace a kultura tvaruje domy, které obývá, co lidi k tomu vede a jak se to mění v jednotlivých dekádách. A současně, jelikož se vše děje souběžně, tak mě zajímá i to, jak se to odráží v umění, ať už jde o vývoj umění výtvarného, hudby či sochařství – všechno je to paralelní proces.  Baví mě proto přeskakovat mezi těmito jednotlivými větvemi a uvědomovat si jejich návaznosti. A více než budovat nějakou kariéru mi jde o to vybudovat si jakési pochopení vnějšího, okolního světa. Nejde o to být ještě viditelnější, úspěšnější, bohatší: mě zajímá porozumět těm věcem i přesto, že to znamená přeskakovat mezi disciplínami. Pro mě je to součást nějakého souborného výzkumu.

PK:
Je to ona perspektiva „ulice“, zkušenost urbánního prostředí a kultury 90. let a na v nich vznikajících subkultur jakýmsi prostředkem k tomuto nahlížení, impulsem k probírání se onou jak fyzickou, tak i metaforickou matérií města a hledání v něm projevovaných a zakořeněných zákonitostí fungování společnosti? A samozřejmě „zkušeností ulice“ nemyslím – nijak pejorativně – „bezdomovectví“.

V518:
Ale ono tak i částečně je. Ty se v určitou chvíli vědomě, jelikož máš luxus takovéto volby, dostaneš v něčem na podobnou rovinu. Život na ulici s sebou nese určité atributy a chtě-nechtě se to začne dít: tak trošku se staneš zombie, který se potácí urbánním systémem. A tím, že utrácíš peníze nikoli za toluen a alkohol, ale za spreje a v úplně stejném tempu, tak pomalu začínáš vypadat jako „člověk na ulici“. A ano, je pravda, že se étos ulice 90. let v mé práci pořád nějakým způsobem nese. Zároveň z toho období nechci sám pro sebe dělat žádnou „legendu“, něco výjimečného. Snažím se spíše vnímat dlouhodobé projevy: to, jak se bytosti v městském prostředí pokoušejí nacházet a vynalézat svou vlastní autenticitu. A pro nás ta autenticita byla tohle, ta před-internetová síť města, kde jsme prostřednictvím graffiti navzájem komunikovali, nechávali si vzkazy. Díky těm vzkazům jsme se skutečně našli, díky těm vzkazům do dneška skutečně spolupracujeme. Ale pak uvidíš práci zástupu umělců, kteří tomuto pouličnímu-urban umění předcházejí a uvidíš, že pracují se stejnými otázkami, přístupem a zájmem o rozklíčování něčeho širšího úplně stejně jako ty. Zmíním například Boudníka, který v této výstavě pro mě velice rezonuje a který se zajímal o různé vrypy do zdí, natíraných skel a omítek, podobně také jako samotní architekti. Ti také přemýšlejí o dynamice ulice, kompozice nějakého uličního celku, jak zasadit daný tvar, jestli má být vtipný, pokorný, překvapivý.

Takže to, že jsme si mysleli, že jsme byli součástí něčeho unikátního, tak to bylo dáno jen vlastní omezeností: jsi natolik omezený, že si myslíš, že jsi součástí něčeho jedinečného, nového, neopakovatelného. Tudíž hledat nějakou bázi tvorby v domnělé unikátnosti pouliční perspektivy 90. let je pro mě již přežitkem. Spíše ji vnímám jako příklad nějaké konstantní, univerzální metodiky hledání autenticity.

PK:
V aktuální výstavě se jako základní leitmotiv na pozadí jednotlivých sérií a instalací line tematika jakési hierarchie moci, otázka determinantů mocenského a sociálního rozložení moci, prostupnosti moci napříč sociálními statusy a spektry. Je pro Tebe architektura a město v jistém smyslem znakem a odrazem mocenských sociálních struktur? Je to ten důvod, proč rozkrýváš vazby a struktury uvnitř městské krajiny, jelikož jako takové jsou zrcadlem mocenských vazeb uvnitř společnosti?

V518:
Je to přesně tak. Mě se to bohužel – nebo možná „bohužel i naštěstí“ zároveň – posunulo ještě dál: mě nezajímá jen ta struktura lidská, ale zároveň i ta prostorová a především i mezidruhová. Člověk je na vrcholu pyramidy ve vztahu k jiným bytostem, organismům, ale i ve vztahu ke krajině – a nutno dodat: dominuje jim brutálním, agresivním způsobem. Tahle výstava není o tom, že bych měl nějaký vlastní klíč řešení, ale je pro mě důležité se o těchto tématech bavit. A když říkám, že umění je pro mě výzkum, tak se skrze něj chci zajímat i o takto nepříjemné otázky. Nezajímá mě ukazování prstem. Je třeba si přiznat, že i „my“, kteří si myslíme, že jsme na straně nějaké „jakože lepší alternativy“, tak i my jsme součástí celého toho většího problému, který prostupuje světem globálně.

Současně když mluvím o hierarchii, tak to vztahuji i k sobě samému: snažím se sám sobě předefinovat kdo jsem, kde jsem, v jaké pozici vůči celku stojím. Tedy silně pochybuji sám o sobě. V jednom vystaveném videu je nápis „Vím, že se ve všem pletu.“

PK:
Prostě „klasické“ pojetí vědy podle Thomase Samuela Khuna: věda není postupnou, kontinuální aproximací k pravdě, ale střídáním vzájemně neslučitelných paradigmat.

V518:
Představím-li si modelový příklad člověka jako jsem já. Představím si jej před sto lety a šel bych s ním otázku po otázce, tak se v mnoha věcech, skoro ve všem ti lidé pletli. A to znamená, že i my se stoprocentně v drtivé většině odpovědí míjíme. Pleteme se ve smyslu sebedefinice, kde jsme, kdy jsme, kdo jsme.  Za druhé si myslím, že ona ultimátní sebekritika je v něčem strašně osvobozující, přináší člověku uvolnění.

A pak je pro mě zásadní atribut jako láska, solidarita. To je ten skutečný klíč. Klíč k těm zásadním problémům jako je „exploitace“ (tj. „vykořisťování“, pozn. ed.), exploitace zvířat, krajiny, hierarchie mezi lidmi, systematická devastace čehokoli. A solidarita může být odpověď. Najednou solidarita s krajinou může vypadat určitým způsobem, solidarita s ostatními živými bytostmi může hrát svou roli, nebo solidarita mezilidská, které se učíme a která je současně nějakým způsobem zakotvená v určité širší ideji Evropy. A myslím si, že Evropa kus cesty opravdu v tomto historicky udělala.

Je třeba si ale přiznat, že i já jsem byl ten, kdo ještě před deseti lety opakoval „Uvědomte si, že je nám nejlíp, jak nám kdy bylo“. Ale teď chci jít dál a říct: „Ano, je nám nejlíp, ale jenom nám. Nám lidem.“ A je skutečně nejlíp krajině? Myslím si, že ne. Je nejlíp zvířatům? Rozhodně ne. Je nejlíp okrajovým skupinám? Chci tyto otázky otevírat, ale současně mám pocit, že není dobré, aby jejich otevíráním docházelo k nějakému ztěžknutí toho, o co ve výtvarném umění usiluji. Je to pořád výtvarná výstava, je to také o samotné formě, stále to je o hledání nových forem i například recyklace nějaké estetiky.

My se tady sice bavíme o zásadních problémech, složitých tématech. Ale mě zajímá i schopnost umět se v určitý okamžik omezit na úplnou „primitivnost“, ve které ale vidím odraz i těchto širších věcí. V jednom videu koluje okolo kamene nápis „Vymáhání dluhů“, který mi například připomíná nápis „Výkup palet“. Ty jsou po celých městech, všude.

PK:
Takové novodobé mytologické, rituální texty!

V518:
Přesně tak, jako by to najednou byla jeskyní malba, která ale má za sebou obrovskou sumu významů. „Výkup palet“, s šipkou „¬ 300 metrů“, nebo „Vymáhání dluhů“ i s telefonním číslem: jinými slovy – „Vymlátím za tebe z někoho to, co ti dluží“. Takže když o tom začneš přemýšlet, začíná to rozkrývat otázky jako je majetek, vztah k majetku, právo na majetek. V jedné větě můžeš objevit celý vesmír témat. Proto mě fascinuje, když vezmeš kámen z lomu a „nasampluješ“ na něj fragmenty své, dnešní, každodenní reality, nebo na něj napíšeš nějakou modlitbičku. A ve výsledku jsi vlastně furt ta pravěká bytost, která ryje do kamene. Můžeš to tisíckrát promyslet, přeintelektualizovat, ale pořád je to totéž. A to mě fascinuje.

Proto jsem i v této instalaci znovu hledal ono napětí mezi vysokým a nízkým, složitým a jednoduchým. Záměrně to proto zprimitivňuji, hledám tu hranici, jak až primitivní to může být.

PK:
Mluvil jsi o důležitosti empatie. Samozřejmě, můžeme se ptát nakolik umění sehrává, může či má sehrávat roli ve stimulování empatie či nějakého hlubšího respektujícího, environmentálního uvědomění. Myslím si, že v určitých kruzích je to silný, možná i dominantní proud, jiné umělecké komunity a jejich publika zas očekávají zcela jinou funkci umění. Ale zajímají mě spíše podoby a formy solidarity napříč sociálními spektry. A ptám se, zda větší solidární energii nenacházíme častěji blíže u hranic nižších pater společnosti. Elity, dnes v synonymu chápané jako „ekonomické elity“, jako by nechtěly ohrožovat status quo dodávající jim privilegované pozice. A výraznější strukturální solidarita, která by měla vést k plošné emancipaci, by pak mohla být elitou vnímána jako její statut ohrožující. Někteří lidé jsou prostě holt skeptičtí k tomu, zda „nahoře“ může vůbec ona upřímná, nevypočítavá empatie a solidarita vůbec kvést.

V518:
Říká se to. Ale já jsem v tomto ohledu větší optimista. Věřím, že se to prolíná celou společností. Stejně jako téma neempatických, agresivních, sebestředných omezeností – a tím myslím najednou i sám sebe. Snažím se v tom být spravedlivý. Mám pocit, že jsme – protože takové je i naše vnímání světa – všichni logicky nějakým způsobem omezení. Je to dáno evolučně: jednak jsme se dál nedostali, současně mozek filtruje to potřebné, abychom přežili.

Někdy si všímám, že v českém národě je přítomná určitá sebestřednost, chybný výklad toho, kdo jsme, kde jsme a proč jsme. Lidé mají pocit, že toto nám patří, že „tohle jsme my“ a nikdo nám nemá právo do toho mluvit. A lidé – a je to přesně to zobecňování, které nemám rád –  všichni, napříč celou naší společností, nemají tendenci onen status quo jakkoli měnit. Je to tady vlastně velmi tradicionalistická společnost. A ta naše forma tradicionalismu s sebou přináší spoustu negativních věcí. Klade se důraz na „tradici“, ale kdybychom se chtěli začít bavit o tom, co to je to „to tradiční“, tak člověk rychle narazí.

PK:
Jinými slovy: „Já o sobě nechci pochybovat“, to je ten typický, příznačný narativ, jakýsi konceptuální rámec uzavřeného, strnulého vědomí?

V518:
Ano: převažuje strategie „Nechci o sobě přemýšlet.“

Tudíž se domnívám, že solidarita i empatie, ale zároveň právě i ta sebestředná, mocichtivá pohodlnost se prolíná celou naší společností.

PK:
A proto ten „Jjaassaajjííccíí hhřřbbiittoovv“? Svět jásajících hlupců, kteří si nevšimli, že apokalypsa se již stala?

V518:
Jasně, je to otázka. Pro mě je důležité, že ten název je odkaz na Prométheova játra (1950) Jiřího Koláře a jejich druhou část, která se jmenuje právě „Jásající hřbitov“. V ní Kolář vytváří obraz společnosti 50. let: vidí poválečný svět, vidí hrůzu 50. let a do toho je naordinovaný úzus, že se jásá. Přijde mi to fascinující. A když si uvědomíš současnou civilizaci, tak součástí mainstreamové „overgroundové“ kultury je právě ono jásání: všechno musí být „super“. Mám pocit, že je to pořád ten Kolářův jásající hřbitov. Jde mi o to otočit tu pozornost a energii proti tomu a především současně i proti sobě. Jsem totiž velkým odpůrcem vymezování se „my vs. oni“/ „já vs. ostatní“. Jakmile této dialektice propadneš – „já jsem v pořádku a támhle to je špatně“ – tak ten rébus nikdy nerozluštíš. Pro mě je důležité si říct: my všichni jsme ten jásající hřbitov.

PK:
Podobný obraz – jakési procesí kreslířsky redukovaných figur a postav z recyklovaného, tedy „již jednou usmrceného“ materiálu – komponuješ i prostřednictvím aktuální série objektů, které utváří jeden z klíčových korpusů výstavy.

V518:
Je důležité to zdůraznit. Přesto, že jsem se pokusil o pro mě ambiciózní skok, kdy jsem se pohyboval mezi různými médii jako litografie, objekt, kresba a video, tak jsem se stále snažil udržet jednotnou námětovou a stylistickou linii. A těžiště výstavy opravdu leží na sérii těchto objektů. Na jejich pozadí se rozehrává můj zájem o město a krajinu a neustálou změnu, kterou procházejí a která mimo jiné dost vychází z té již zmiňované hierarchické mocenské struktury.  Zajímá mě chození do míst, ve kterých dochází k rapidní developerské výstavbě, která je podmíněna demolicí původních budov. Tak jako tomu bylo právě v případě oblasti Nádražní ulice na pražském Smíchově, který aktuálně prochází výraznou vlnou gentrifikace. Přijde mi důležité a zajímavé zachraňovat malé artefakty těchto míst, jejich pozůstatky. Když si vemu jedny ty plechové dvířka, které tam někdo před padesáti lety udělal a usadil, potom je čtyřikrát přetřeli a dvakrát do nich někdo něco vyrýpal, poté někdo nevědomky zašpinil barvou ve spreji, tak to v sobě nese strašně silný příběh. A ty věci pak přestávají být o mě, ale začínají být mnohem více o těch místech, která již nejsou, o jiných lidech. A já jsem jenom někdo, kdo češe tu realitu.

Vladimir 518 & Pavel Kubesa
Praha, 2024