Daniela Baráčková: Našikmo 4:05

Galerie NoD
Daniela Baráčková
Našikmo
Kurátor: Pavel Kubesa
Vernisáž: 23. 10. 2024, 18:00
Výstava potrvá do 17. 11. 2024

---

I.

Plíživé nálady vyšinuté doby
Mariana Serranová

Není to doma, ale je to uvnitř.

Ze zdi vystupuje fragment řezopohledu do interiéru bez oken, který je snad ordinací v suterénu, snad atomovým krytem. Je čímkoliv, jen ne bezpečným útulným domovem. Je vnitřním prostorem, který sis nevybral. Místem, které tě svírá, ale máš se v něm cítit „normálně“ a volně a děláš, jakože se nic neděje. Hledáš odvahu, odolnost a toužíš prožívat svět, jak se rozhodneš. Na jednu stranu je to místo k přežití namísto plného života. Ale též je to místo k přežití s příslibem naděje na nalezení plného života.

Tělo nemůže lhát.

- Daniela Baráčková, OBJEKT ZE ZDI / SITUACE

Série obrazů Daniely Baráčkové v multimediální instalaci Našikmo 4:05 reaguje na současné klima, začaly vznikat ještě v době covidu, kterou provázelo deprimující prohlubování povědomí o změně klimatu a dramatická polarizace mezi Západem a Východem připomínající dobu studené války. Ani neodezněla covidová mlha a přišly šoky v podobě ruské agrese. Evropané si začali připouštět skutečnou hrozbu v podobě rozšíření konfliktu za hranice Ukrajiny. Nové zbraně, posílají se dál, konfliktů přibývá, inflace se prohlubuje, bohatí a zbrojovky bohatnou. Zdražování energií, diskuse kolem zdrojů. Udrželi jsme jistou kontinuitu v logice klimatické diskuse, řeklo se (kromě jiného), že válka není ekologická. Bombardování Gazy rozděluje politickou scénu Evropy. Střední východ krvácí. Mezinárodní zatykače pro vůdce zodpovědné za válečné zločiny jsou zřejmě pouhými gesty. Není to celé nedorozumění paralelních světů?

Poslední tři roky Daniela Baráčková v několika rozpracovaných sériích využívá jednoduchou znakovost, nejednoznačné symboly jsou přezkoumávány ve vzájemných vztazích, jejich absurdita je obnažena v jakémsi čistotném laboratorním schématu. Vzniká komplexní instalace o nejistotě, o prožívání zprostřed silných společenských emocí, neurčitých pocitů. Kombinace biologického a syntetického, či kontrast měkkých materiálů vedle tvrdých konstrukcí – to vše umocňuje náladu přesycenou konflikty a vnitřními paradoxy. Fragmenty znejišťujících emotikonů, ozdoby a šperky zbavené tělesného a společenského kontextu, zhroucené stereotypy minulých dob.

Estetická stylizace těchto nesourodých motivů v abstraktních kompozicích působí nevolnost. Svět je vyšinutý a křehký. Schody z papíru, modrá měkká věc vedle tvrdého kaštanu, účes našich matek, výbuch a veselé zvratky. Společenská degradace v době jaderného vyhrožování působí další zmatky v kolektivních emocích. Touha po smyslu a pořádku je nedosažitelná.

---

II.

Tiše. Šeptejte.
Daniela Baráčková

„4:05 je čas kdy se budím. Ani ráno, ani noc. Na všechno je buď pozdě nebo brzy. Nebudím se, protože chci, ale protože je můj svět strašně nahlas. Budím se tím, co se v něm děje a co ne. Mně, blízkým, cizím, kterým rozumím. Co se stalo, co by se mohlo stát. Moje tělo potřebuje spát dál, ale současně to nedokáže. Maluji v hlavě. Válku, svačinu do školy, hrůzné násilí, večeři se známými, strašné zneužívání, přeparkování auta, zrůdné bezpráví, bolest zad, platbu za kroužek. Potřebuji spát. Musím spát – ale nemohu. Přemítám. Všechny jistoty jsou nakloněné, nejisté a nestabilní. Svět je našikmo. Může se srovnat a může se zřítit. Možná tak vždycky byl a jen jsem to před usnutím přehlédla. Jak to, že to nevím? Bojím se ještě, nebo si už zvykám? Měla bych? Můžu? Nesmím? Každé ráno. Přes čtyřicet let. Svět je vážnější a naléhavější, než si ho pamatuji, je pevnější a sevřenější. Nespím, přemítám. Jak svět ztišit, jak ztišit sebe, jak se vnitřně ztišit, utlumit tok myšlenek bez medikace nebo odříznutí v atomovém krytu.

Maluji v ateliéru. Maluji našikmo. Maluji fragmenty emotikonů. Maluji brože. Maluji design. Maluji materiály, na které ráda sahám. Maluji je a namalované nejdou osahat stejně jako žádná emoce. Maluji další měkké materiály vedle tvrdých konstrukcí, maluji další fragmenty emotikonů, které mě znejišťují. Maluji krásné ozdoby a šperky mrtvé ženy, maluji symboly, za které lze skrývat postoje. Maluji a přemalovávám. Čistím, retušuji, obtahuji. Kontroluji, opravuji. Zamalovávám, čistím. Maluji hravost a dost se u toho nadřu. Maluji schody z papíru, maluji modrou měkkou věc vedle tvrdého kaštanu. Snažím se nemalovat války, o kterých denně slyším, ale maluji účes našich matek a pak maluji střet s explozí a pak maluji zlý výbuch a k němu veselé zvratky. Maluji granátek s náušnicí místo pojistky. Maluji, jak se povalují tři fazolky na ohnutém molitanu a nad nimi levituje drát.

Maluji jistotu, maluji bezpečí, ale nevzniká. Spící muži musí spát. Ale nejde to dobře, protože nejsou v bezpečí. Protože jsme tu s nimi.

Teď musím jít spát, protože se zítra vzbudím ve 4.05.“

---

III.

NAŠIKMO 4:05, aneb UNCLEAR NUCLEAR
Mariana Serranová

Svět bez záruk.

Schody z papíru podepřené žlutými klacky z Hlásné Lhoty. Zelené hořící srdce svírané žalem.
Výbuch a veselé zvratky z pusy žlutého smajlíka, kterého jsem vynechala.
Granátek zabezpečený náušnicí.
Recyklovaný molitan, holčička s děsivou panenkou na útěku, o které nic nevím.
Socha zmačkané žluté tyče a každé oko jiné.

- Daniela Baráčková, názvy děl

Mohu osobně dosvědčit, že nikomu, kdo se narodil v minulém století, nedávalo smysl, že jadernou zbraň v politicky rozděleném světě už přece nikdy nikdo nepoužije i když s ní průběžně vyhrožuje. Tak se to říkalo jedním dechem. Navíc máme v době studené války protiatomové kryty a připravují nás na možnou radiaci v rámci branné výchovy už na prvním stupni základních škol. Střežená vojenská tajemství vrhají stín do daleké budoucnosti, historická zkušenost a vědomí pokračující produkce zbraní hromadného ničení spouští kolektivní nauzeu. Je to tu znova. Špatné předstírání záruk a řešení, drolení systému.

Zdravý rozum nám přeci říká, že jaderné zbrojení nikdy nepředstavovalo diplomaticky garantovaný mír, jak nás to učili. Jediné, co možnost jaderné války garantovala, bylo klima nejistoty a neuróz poválečné doby, která se znova vrátila. Vnitřně konfliktní, hloupý, nesrozumitelný svět. Rizikovost vyspělé technologie a nadprodukce se stává toxickou, sytí iracionální nálady a propisuje se logicky i do kritiky jaderné energetiky.

V politizovaném západním diskurzu, ve kterém se propírá jaderná energie a rizika s ní spojená napříč obory, převládaly emoce. Ani nadprůměrně vzdělaný člověk se neorientuje v jaderné fyzice. Stejně tak nejsme záměrně informováni o jaderné politice jednotlivých zemí. Jádro coby zdroj energie rozděluje různé aktéry a zájmové skupiny jednotlivých zemí a geopolitických zón. Nejasno kolem jádra jako „čisté“ alternativy umocňují i obavy ze shromažďování odpadu a z rizik možné jaderné katastrofy.

Ani současná média nám nemůžou zprostředkovat to, co si přesně představit pod jaderným testováním v zemích s jaderným programem. Jak vážné je současné rozvázání mírových dohod a vyhrožování jadernými zbraněmi? V průběhu několika dnů proběhne setkání představitelů jaderné pětky v New Yorku, bude jasněji?

Slavné brože elit a vyšinuté emotikony.

Zlatá brož, molitan na tlumení hluku. Oči emotikonu, co má na krajíčku a sjetá ústa.
Tři jemné fazolky na klasickém molitanu. Ocelová ohnutá tyč. Děti odešly.
Emotikon ženy s vousy a muže s blond mikádem. Do uší hučící mušle a oceán. Tvrdý těžký stolek s nohami deště a pláče.
Foukaná Madeleine Albrightové a našich matek pověšená na modrém provaze.
Tvrdý velký kaštan příjemný do ruky. Brož se zlatým špendlíkem a měkká modrá věc.

- Daniela Baráčková, názvy děl

„Brož“ má společný etymologický základ téměř ve všech evropských jazycích, jako žádný jiný šperk má téměř jednotné označení ve všech zemích. Tato její srozumitelnost ji vzdaluje čistě dekorativním šperkům, a naopak přibližuje brož dříve neoddiskutovatelným mocenským atributům, jakým je univerzální „koruna“ (corona, crown, króna, krone atd), jejíž označení je shodné v celé Evropě. I brože mohly mít specifickou mise-en-scène v politické reprezentaci. Latinské bracchium znamenalo kromě jiného zbraň. Ve staré francouzštině pak sloveso brocher znamená „probodnout“ a odkazuje na způsob připevnění na oděvu. Broche, brooch či brož jako označení ornamentálního, druhdy reprezentativního šperku má prakticky jednotné označení už od raného středověku.

Vzkaz, který brože vysílají asi ale nebyl nikdy jednoznačný, naopak. Madeleine Albright používala sbírku cenných broží i tretek, které měly dát další symbolický rozměr jejím veřejným projevům. Takové rozmary se nevyhýbají kladným ani záporným postavám dějin. Také Putinova ekonomka Elvira Nabiulina používá brože k dokresu ekonomických rozhodnutí, které Kreml dělá. Nezůstávaly bez povšimnutí v době covidu, kdy nezbývalo než viset na státních strukturách.

Jasné signály nebo tajné zprávy? Choreografie politiky má dát aktuálnímu dění historickou váhu. Máme rozumět kontextu lépe, nebo je nám vnucována určitá nálada? Symboly propadají, nálady exspirují, mění se i frazeologie a další trendy v komunikaci, největší prefabrikovanost nálad asi představují emotikony. Travestie naší psyché moderovaná technologiemi překračuje. Rozuměli jsme sugestivním sloganům na transparentech a plackám v klopě s nakažlivými nápisy. Nejsou rafinované šifry mocných jejich odvrácenou stranou?