Katarína Magid Hládeková & Václav Magid: Na břehu posledního moře

Galerie NoD
Katarína Magid Hládeková & Václav Magid
Na břehu posledního moře / On the Shore of the Last Sea
Kurátoři: Marika Kupková, Pavel Kubesa
Vernisáž: 23. 10. 2025, 18:00
24. 10. – 19. 11. 2025

---

Společensky přijatelné nomádství, dobrovolné vysídlenectví, krátké výpravy za lepším světem nebo alespoň za dobrodružstvím. Odkud se vlastně vzalo kempování? Co znamená v současném světě? Nabízí se univerzální odpověď, totiž že se jedná o příznak modernity spočívající v oddělení volného a pracovního času. Vedle samostatných kategorií „být v práci“ a „být doma“ vznikla ještě jedna, a to „být venku“. Režim „venku“ se od „doma“ a „v práci“ liší především větší mírou volby, svobody a nahodilosti, stejně jako dočasnosti nebo individualismu. Symbolem takovéto svobody a individualismu, stejně jako výrazem instantního pohodlí načechraného novými technickými vymoženostmi, je – spíše než triumfální socha ženy s paprsčitou korunou a pochodní v ruce – stan. Přechodný, mobilní a provozně nenáročný domov, který stojí v kontrastu vůči domu jako něčemu neměnnému a zatěžujícímu, co je definováno vlastnictvím. (Ještě si pro představu doplňme, že se v tomto případě jedná o turistický stan jako je například sportovní áčko nebo modernější aerodynamická kupole.) Účinnost této symboliky je ale podmíněna zasazením tohoto předmětu do patřičného prostředí, kterým je kemp.

Kempování je jedním z mnoha výhonků industrializace a urbanizace, jež definitivně oddělily město od venkova a přírody a přinesly související potřebu návratu k přírodě jako autentickému způsobu života. Toto hledání autenticity „provozujeme“ skrze infrastrukturu organizovaného cestování jako jsou zájezdy, kempy nebo turistické bedekry. Kemp jako dočasná forma domova, jež vyrůstá z touhy po jiném a nevšedním ale spočívá na podobných principech plánování a regulace, od nichž se snaží odpoutat.  Kempování, karavaning či glamping tedy umožňují prožívat iluzi volnosti, života v improvizaci a autentického kontaktu s přírodou, avšak v rámci organizovaných a regulovaných podmínek. Tato kultura přenosnosti a provizoria sice vyjadřuje touhu po svobodě a spontánnosti, ale zároveň tuto touhu institucionalizuje – podřizuje ji logice plánování, komfortu a kontroly. Tím se reprodukuje paradox moderního pojetí svobody: ve jménu autonomie a úniku od systému se znovu potvrzují jeho principy. Svoboda se stává formou organizovaného zážitku, který je třeba zakoupit, naplánovat a ohraničit. V tomto smyslu není kemp anti-moderní, ale hyper-moderní: manifestuje naši neschopnost odpojit se od světa, který skrze svoje úniky potvrzujeme.

V kempu se nereplikují jen struktury urbánní a technické, ale přirozeně i ty sociální. Najdeme zde distrikty s nižším a vyšším sociálním statusem, které přirozeně reprodukují obvyklé společenské hierarchie a nerovnosti. Spočívají třeba v rozloze a vybavení kempovacích míst, v cenových nákladech pronájmu nebo v ekonomickém a kulturním původu návštěvníků. Lépe situovaní obyvatelé mají vlastní individualizovaný příbytek – stan reprezentující jejich vkus a preference. Ti s nižším statusem zase obývají univerzální standardizované chatky, které jsou povinnou součástí nabídky zájezdu. I zde stojí v neoliberální logice kolektivita níž než individualismus a stan tak může paradoxně znamenat víc než dům.

Individualizovaná mobilita je v moderní kultuře oceňovanou praktikou: být schopen přesouvat se, flexibilně reagovat na proměny světa, performovat svobodu pohybu. Kempování tuto schopnost reprezentuje  – a přitom má tak blízko k historickému kočování a dočasným formám přístřeší, které byly a jsou nutností, nikoli volbou. Tyto dočasné formy nomádství mohou mít paradoxně hodnotu luxusu, zatímco skuteční nomádi – uprchlíci, lidé žijící v chudinských čtvrtích – jsou za svoje „stany“ ostrakizováni. Kempování tak nejen odráží kulturní idealizaci mobility, ale zároveň zrcadlí sociální nerovnosti a mechanismy vyloučení. Jak relativní a proměnlivá je na této ose naše vlastní pozice, stvrzuje i naše neustálé úsilí vymanit se ze stigmatu východoevropské příslušnosti.

Kromě vybavení sousedů můžeme v kempu pozorovat nedaleké moře. Za ním jsme sem přijeli. Není nic víc, než mít k dispozici výhled na tento krásný, impozantní živel, kterým k nám po staletí proudily objevy, poklady i nároky na bohatství a nadvládu nad světem. „Dostat se k moři“ je v našem lokálním rámci tradičně vnímáno jako znak ekonomické a společenské prestiže. Signalizuje nejen materiální možnosti financovat cestu a ubytování, ale i kulturní kapitál – zkušenosti a návyky spojené s cestováním a volným časem. Pobyt u moře přitom často zahrnuje i aspekt wellness a odpočinku: je vyhrazený stejně tak sportovním aktivitám jako lenošení. Volba je na nás. Zaháníme i podporujeme tím vlastní frustraci suchozemců z vázanosti k půdě, k neměnnosti a k pevným hranicím, které se po souši posouvají tak namáhavě. Pořizujeme si proto dokonalé stany, abychom se alespoň dočasně (a pohodlně) přesídlili k moři, k jeho dynamice a síle.

Naše moře je překvapivě klidné. Jeho hladina ustupuje – možná kvůli odlivu, možná proto, že vysychá. Co přijde potom, může být ničivá vlna, definitivní ztráta zdrojů, nebo ještě něco horšího, neznámého, co přesahuje naši představivost a co ani nedokážeme rozpoznat. V nově pořízených plavkách sledujeme horizont „posledního moře“ – hranici, za kterou už nic není. Zůstáváme přitom opatrně stát na břehu fascinováni celým tím výjevem, který průběžně porovnáváme s povědomými výjevy z krajinomaleb, fotografií, filmů a vlastních vzpomínek. Motiv „posledního moře“ se v kulturní imaginaci objevuje opakovaně – jako hranice, kterou člověk musí překročit, aby ovládl svět, nebo naopak jako okamžik, kdy se zastaví. Dějiny objevování a kolonialismu, vědeckého pokroku i průmyslového rozvoje nesou podobný étos v překračování limitů, rozšiřování poznaného a využívání přírody ve jménu lidské emancipace. Dnes, v kontextu antropocénu, sledujeme obraz moře, které odráží vyčerpání zdrojů, environmentální ohrožení a naše neustále přemítání, co by se stalo, kdybychom zvedli nohy z písku, udělali pár kroků a vstoupili do něj.

Marika Kupková