Program
O NoDu
#divadlo #hudba #galerie #kavárna #vernisáž #přednášky #ostatní

MĚSTEČKO PALERMO USÍNÁ / Janek & Natálka & kol.

Přijďte si zahrát největší rozšíření klasické táborové hry "městečko Palermo" v&scaron…

Jiří Černický: Reálné vize orákula

Připravovaná výstava Reálné vize orákula je obsáhlou multimediální instalací skládající se z série fantasmagorických kreseb a utopistických návrhů, 3D generovaných videí komentujících globální geopolitické dění posledních let, textilních objektů, živé akce a současně téměř nepostřehnutelných instalačních intervencí, které v prostoru galerie simulují přírodní jevy. Tematicky se výstava zaměřuje na zkoumání podprahových motivů moci, odkrývá bizarnost praktik manipulace a šarlatánství. Jiří Černický tyto patogenní společenské projevy zkoumá napříč dějinami lidské civilizace až po současnost a nabízí jejich rozmanité spekulativní interpretace a alternativní varianty. Jiří Černický (*1966) studoval na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru Adély Matasové a poté od roku 1993 na Akademii výtvarných umění v ateliéru Miloše Šejna a Jiřího Davida. Ve své rozmanité tvorbě se pohybuje napříč celou škálou různých médií a uměleckých postupů od malby, instalace a objektové tvorby až po performance a nová média. Je autorem konceptuálních projektů, v nichž pracuje se sociálními tématy a na základě přirozených lidských emocí. Je schopen přesně a s břitkým humorem pojmenovat současné společenské problémy a zprostředkovat divákovi úplně nový pohled na jeho zavedené vnímání světa. Komentuje a podrývá roli nadnárodních korporací a kriticky se vyjadřuje ke konzumu, který ovládá naši realitu. Velkou část jeho díla tvoří utopické, nikdy nerealizované architektonické a jiné projekty, které - ač zůstávají pouhými návrhy - mají schopnost trefně pojmenovat sociální či ekologické problémy dneška. Kromě Ceny Jindřicha Chalupeckého je Černický držitelem Sorosovy ceny a bělehradské 48th October Salon Award. Je autorem samostatné retrospektivní výstavy v Galerii Rudolfinum, svá díla prezentoval například ve SPACE Gallery v Clevelandu, v Artsdepot Gallery v Londýně nebo ve vídeňské Steinek Gallery. Působí jako vedoucí Ateliéru malby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

OIDIPUSSY / Maso Krůtí

ŠOK! Maso krůtí historicky poprvé uvádí inscenaci s hlavní mužskou postavou. Ale nenechte se zmást. Tento…

HLAVNĚ NEMAČKEJ TO ČERVENÝ TLAČÍTKO! / České národní improvizační divadlo

Šest herců, jedna muzikantka a uprostřed jeviště velké červené tlačítko… Co se stane, když ho někdo zmáčkne?…

Michaelův Mashup

Dva hosté. Jeden moderátor. A jejich vzájemná interakce. Bez konfliktu, ale s inspirací.  Pořad postavený na…

UNDERGROUND COMEDY CLUB

Znáte nás z Comedy Clubu, znáte nás z našeho pořadu na Stream.cz a teď jedeme za vámi! Podstrojíme vám…

ČEKÁNÍ NA KOKOTA / Maso Krůtí

Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…

ČEKÁNÍ NA KOKOTA / Maso Krůtí

Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…

THE LEGEND OF LUNETIC / Janek & Natálka & kol.

Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…

THE LEGEND OF LUNETIC / Janek & Natálka & kol.

Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…

OSAMĚLOST KOMIKSOVÝCH HRDINŮ / Janek & Natálka & kol.

Divadelní comiks-con.  American psychological society (APS) vydala v roce 2017 studii, která dokazuje, že cca 70% lidí sní o…

PUBKVÍZ O BUDOUCNOSTI SVĚTA / Divadlo LETÍ

Máte rádi kvízy a zajímá vás budoucnost světa? Chtěli byste si v divadle dát s přáteli skleničku a b…

PKF - Prague Philharmonia / Rakousko včera a dnes: Schönberg – Berg – Neuwirth – Staud

Letošní seriál šesti koncertů cyklu S zakončíme v Rakousku. Bohatou škálu díla rakouské…

THE LEGEND OF LUNETIC / Janek & Natálka & kol.

Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…

THE LEGEND OF LUNETIC / Janek & Natálka & kol.

Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…

THE LEGEND OF LUNETIC / Janek & Natálka & kol.

Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…

ŠMEJDI ÚTOČÍ / Janek & Natálka & kol.

Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…

ŠMEJDI ÚTOČÍ / Janek & Natálka & kol.

Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…

ČEKÁNÍ NA KOKOTA / Maso Krůtí

Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…

ČEKÁNÍ NA KOKOTA / Maso Krůtí

Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…

ČEKÁNÍ NA KOKOTA / Maso Krůtí

Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…

TŘI HETERÁNI / Divadlo MASO

Jaký je vztah heterosexuálního muže ke svému penisu? Co nutí chlapečky chovat se jak kokoti a ze všeho si ustří…

Přihlaste se do newsletteru

en

NoD DIGITAL: 3D Virtual Tour Galerie NoD

 

Galerie NoD
Kryštof Strejc
Sám sobě kadeřníkem
Kurátor: Pavel Kubesa
Vernisáž: 3. 3. 2020, 19:00
Trvání výstavy: 4. - 24. 3. 2020

3D VIRTUAL TOUR

---

Strejc sám sobě holičem

Ty vlasy.
Přemýšlels o nich někdy?
Nevím. Kde se pořád berou.
Rostou a rostou.

(…)
Je to naše součást.
A my je stříháme a vyhazujeme. 
Mezi obyčejný domovní odpad.

---

Těsně před nehodou se čas zpomalí. Mohl jsem přemýšlet.
Myslel jsem na to, co mi kdysi řekl jeden funebrák.
Že vlasy rostou ještě nějakou dobu po smrti.
A pak přestanou.
Říkal jsem si:
Čím to je, že rostou dál?
Jsou jako rostlina v hlíně?
Co se dostane z hlíny ven? Duše?
A kdy si vlasy uvědomí, že je pryč?

Ethan & Joel Coen: Můž, který nebyl

---

Paradox vesnického holiče

V nejrozšířenější (a zjednodušujících) interpretaci Russellova paradoxu (jedné ze základních antinomií naivní teorie množin), v tzv. „paradoxu holiče“, se ptáme: 

„Ve městě Alcala musí být všichni muži dohladka oholeni. Holič holí všechny muže ve městě, kteří se neholí sami, ale neholí ty, kteří se sami holí. Holí holič sám sebe?“ 

Pokud holič sám sebe holí, porušuje pravidlo, že neholí ty, kteří sami sebe holí. Pokud ale sám sebe neholí, měl by se podle pravidla holit. Tak či onak, ať nastane jakákoliv varianta, vždy je porušeno „pravidlo“, je narušen jakýsi základní řád (ať už logický či „obecní“), dejme tomu „trend“. Můžeme si pomoci (trochu nevalným) závěrem, že takový holič vlastně neexistuje.

Avšak Kryštof Strejc existuje. A proto, možná proti zvyklosti, možná s ní, je dobré se ptát: holí sám sebe?


Práce

Rybo,“ promluvil k ní, „z té duše tě miluju a vážím si tě. Ale zabiju tě, než skončí dnešní den.

Ernest Hemingway – Stařec a moře

Pro nedávnou tvorbu Kryštofa Strejce byl příznačný jak mediální, tak i formální (pozitivně míněný) eklekticismus, který prozkoumával dle „pravidel současné umělecké scény“ možnosti přesahu (či rozšíření) malířství a obrazu směrem do prostoru. Rám obrazu byl hranicí, kterou bylo třeba materiálově a formálně překročit – žádalo se „expandovat“. Pro již tehdy výrazného autora velkoformátových pastelových, figurativně expresivních kreseb, se jednalo o přirozený krok, reagující na apel obecných představ o tom, jak by malba (potažmo „obraz“) měla na sklonku druhého desetiletí nového milénia vypadat. K tomu se přidávala jakási vnitřně prožívaná reflexe trendů z oblasti popkultury, životního stylu a mainstreamových médií: surfing, sprint a konec běžecké kariéry Usaina Bolta, fitnessfreaks, uprchlická krize, orientální ornament, heraldika, fashion design, zvířecí říše, BBC 1Xtra a „black music“ či seriál House of Cards… Výslednou látkou byla třaskající směs barev, materiálů, gest, povrchů, odlesků a v jistém smyslu i „nejistot“.

Příznačná proměna kurzu však charakterizuje poslední Strejcovy série. Dřívější rozmáchlou obrazovou materiálovou manýru sestříhává „ve jménu Ockhamovy břitvy“ na jednotné malířské stanovisko s volně se vinoucím, ale zřetelně formulovaným ohledáváním námětu. Výchozím bodem je výpravně pojatá figurativní malba, která rozpracovává námětový symbolický terén a jeho narativní potenciál. Strejc zůstává přísně v hranicích média a rámu. Rozměrné barevné malby, pastelová plátna a detailní kresby ctí standardně pojímané představy o daném médiu, v nichž Strejc hledá své vlastní hranice a schopnosti se s nimi umělecky a autorsky vypořádat.

Tento sebereflexivní moment chápe Kryštof Strejc v celé jeho šíři. V primární rovině se obrací, dostředivě, ke své vlastní umělecké praxi: Co jako malíř „zvládám“? Jaký je můj osobní malířský výraz a rukopis? Nakolik dokáži minimalizovat výrazové prostředky, aby malby neupadala do banality a dekorativnosti? Přitom se ale dokáže také ptát: „Jakou moc jako malíř mám?“ V posledku pak, jako kdyby snad i parafrázoval samotný závěr Wittgensteinova Traktátu – „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet” – vlastním dotazováním: „O čem ještě mohu malovat?“

V sekundárním sledu však otáčí problematiku také druhým směrem, odstředivě: vstříc povaze toho, co profesně zažíváme jako „uměleckou scénu“. V této perspektivě je pak čitelná interpretace názvu celé série. Toto čtení zprostředkovává opakující se motiv ryby, (ať už ve velkých celcích či v drobných detailech) prostupující jednotlivými malbami, pastely či kresbami, kterým Strejc otevírá širší téma rybářství. Rybářství Strejc v jistém smyslu pojímá jako zástupný symbol tématu práce, které stojí v samotném jádru série. Myšlenková mapa v pozadí obrazů a kreseb hledá schopnost orientovat se na vlastní pečlivou, svědomitou (uměleckou či „světskou“) práci, kterou v dnešní komplikované socio-politické, environmentální a mediální realitě nacházíme často ve značně redukované, možná až zdecimované (odtržené, vykořistěné či bezobsažně pragmatické) podobě. Ne zbytečně se zde připomíná myšlenka Hemingwayova „Starce“, že snad důležitější než zisk, je „boj a snažení“, v němž „Člověka je možno zničit, ale ne porazit“.

Práce se pak propisuje i do samotných obrazových předloh: multiplikované perspektivy narativních výjevů ztvárňují postavy a osoby v pozicích pracovních úkonů a v pracovních úborech, často doprovázené vyobrazením postavy hlídače či hlídacího psa. Element hlídacího psa či hlídače zde můžeme číst ve dvou rovinách, (snad) bez pejorativního apelu a podtextu: jednak jako vztah umělce k sobě samému – ke své práci; za druhé pak jako vztah umělecké scény k umělci a naopak – k jeho a „její“ práci. Ve světle metafory hlídače tak vzniká v Strejcově uměleckém narativu zdvojený „kruh“: chce-li být umělcem, musí sestříhávat sám sebe (tedy být sám sobě hlídačem/kadeřníkem), tj. opustit zjednodušující tendence a svody „jít s proudem“. Chce-li být umělcem, musí být ale také členem umělecké scény – tj. součástí „proudu“. Strejc holí sám sebe. Současně Strejce holí „trend a scéna“. Zbývá už jen: Holí Strejc „scénu“?

V monumentálně instalované sérii expresivních maleb Kryštof Strejc alegorizuje tento podvojný dynamický vztah, v němž – doufejme – nezůstává nikdo zničen ani poražen. Pastelová plátna rozšiřují metaforický zásah instalace směrem k mytologizujícím významům. Drobné, propracované kresby však uzavírají „statement“ v osobní, intimní, pokornější rovině: katalog „střihů“, znázorňující různé kadeřnické sestřihy, vytváří různé pole identit a identifikací. Je jedno jaký střih máš. Jen si zvykej, že jsi-li, tak ať sám sebou či druhými, tak jak tak, jsi stříhán.

Pavel Kubesa