Program
O NoDu
#divadlo #hudba #galerie #kavárna #vernisáž #přednášky #studio #ostatní #free mondays

PKF - Prague Philharmonia / Jana Kmiťová. Ondřej Štochl — Hudba bez hranic

Představíme současnou tvorbu mladé skladatelské generace. Kde čerpají inspiraci? Jak se tvoří skladba na zakázku? Jak…

PKF - Prague Philharmonia / Hudební delikatesy od PKF aneb koncert za odměnu

Závěrečný koncert cyklu soudobé hudby přinese hudební lahůdky z tvorby současné skladatelské generace. Aneb. Co…

Přihlaste se do newsletteru

en

NoD DIGITAL: 3D Virtual Tour Galerie NoD

 

Galerie NoD
Kryštof Strejc
Sám sobě kadeřníkem
Kurátor: Pavel Kubesa
Vernisáž: 3. 3. 2020, 19:00
Trvání výstavy: 4. - 24. 3. 2020

3D VIRTUAL TOUR

---

Strejc sám sobě holičem

Ty vlasy.
Přemýšlels o nich někdy?
Nevím. Kde se pořád berou.
Rostou a rostou.

(…)
Je to naše součást.
A my je stříháme a vyhazujeme. 
Mezi obyčejný domovní odpad.

---

Těsně před nehodou se čas zpomalí. Mohl jsem přemýšlet.
Myslel jsem na to, co mi kdysi řekl jeden funebrák.
Že vlasy rostou ještě nějakou dobu po smrti.
A pak přestanou.
Říkal jsem si:
Čím to je, že rostou dál?
Jsou jako rostlina v hlíně?
Co se dostane z hlíny ven? Duše?
A kdy si vlasy uvědomí, že je pryč?

Ethan & Joel Coen: Můž, který nebyl

---

Paradox vesnického holiče

V nejrozšířenější (a zjednodušujících) interpretaci Russellova paradoxu (jedné ze základních antinomií naivní teorie množin), v tzv. „paradoxu holiče“, se ptáme: 

„Ve městě Alcala musí být všichni muži dohladka oholeni. Holič holí všechny muže ve městě, kteří se neholí sami, ale neholí ty, kteří se sami holí. Holí holič sám sebe?“ 

Pokud holič sám sebe holí, porušuje pravidlo, že neholí ty, kteří sami sebe holí. Pokud ale sám sebe neholí, měl by se podle pravidla holit. Tak či onak, ať nastane jakákoliv varianta, vždy je porušeno „pravidlo“, je narušen jakýsi základní řád (ať už logický či „obecní“), dejme tomu „trend“. Můžeme si pomoci (trochu nevalným) závěrem, že takový holič vlastně neexistuje.

Avšak Kryštof Strejc existuje. A proto, možná proti zvyklosti, možná s ní, je dobré se ptát: holí sám sebe?


Práce

Rybo,“ promluvil k ní, „z té duše tě miluju a vážím si tě. Ale zabiju tě, než skončí dnešní den.

Ernest Hemingway – Stařec a moře

Pro nedávnou tvorbu Kryštofa Strejce byl příznačný jak mediální, tak i formální (pozitivně míněný) eklekticismus, který prozkoumával dle „pravidel současné umělecké scény“ možnosti přesahu (či rozšíření) malířství a obrazu směrem do prostoru. Rám obrazu byl hranicí, kterou bylo třeba materiálově a formálně překročit – žádalo se „expandovat“. Pro již tehdy výrazného autora velkoformátových pastelových, figurativně expresivních kreseb, se jednalo o přirozený krok, reagující na apel obecných představ o tom, jak by malba (potažmo „obraz“) měla na sklonku druhého desetiletí nového milénia vypadat. K tomu se přidávala jakási vnitřně prožívaná reflexe trendů z oblasti popkultury, životního stylu a mainstreamových médií: surfing, sprint a konec běžecké kariéry Usaina Bolta, fitnessfreaks, uprchlická krize, orientální ornament, heraldika, fashion design, zvířecí říše, BBC 1Xtra a „black music“ či seriál House of Cards… Výslednou látkou byla třaskající směs barev, materiálů, gest, povrchů, odlesků a v jistém smyslu i „nejistot“.

Příznačná proměna kurzu však charakterizuje poslední Strejcovy série. Dřívější rozmáchlou obrazovou materiálovou manýru sestříhává „ve jménu Ockhamovy břitvy“ na jednotné malířské stanovisko s volně se vinoucím, ale zřetelně formulovaným ohledáváním námětu. Výchozím bodem je výpravně pojatá figurativní malba, která rozpracovává námětový symbolický terén a jeho narativní potenciál. Strejc zůstává přísně v hranicích média a rámu. Rozměrné barevné malby, pastelová plátna a detailní kresby ctí standardně pojímané představy o daném médiu, v nichž Strejc hledá své vlastní hranice a schopnosti se s nimi umělecky a autorsky vypořádat.

Tento sebereflexivní moment chápe Kryštof Strejc v celé jeho šíři. V primární rovině se obrací, dostředivě, ke své vlastní umělecké praxi: Co jako malíř „zvládám“? Jaký je můj osobní malířský výraz a rukopis? Nakolik dokáži minimalizovat výrazové prostředky, aby malby neupadala do banality a dekorativnosti? Přitom se ale dokáže také ptát: „Jakou moc jako malíř mám?“ V posledku pak, jako kdyby snad i parafrázoval samotný závěr Wittgensteinova Traktátu – „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet” – vlastním dotazováním: „O čem ještě mohu malovat?“

V sekundárním sledu však otáčí problematiku také druhým směrem, odstředivě: vstříc povaze toho, co profesně zažíváme jako „uměleckou scénu“. V této perspektivě je pak čitelná interpretace názvu celé série. Toto čtení zprostředkovává opakující se motiv ryby, (ať už ve velkých celcích či v drobných detailech) prostupující jednotlivými malbami, pastely či kresbami, kterým Strejc otevírá širší téma rybářství. Rybářství Strejc v jistém smyslu pojímá jako zástupný symbol tématu práce, které stojí v samotném jádru série. Myšlenková mapa v pozadí obrazů a kreseb hledá schopnost orientovat se na vlastní pečlivou, svědomitou (uměleckou či „světskou“) práci, kterou v dnešní komplikované socio-politické, environmentální a mediální realitě nacházíme často ve značně redukované, možná až zdecimované (odtržené, vykořistěné či bezobsažně pragmatické) podobě. Ne zbytečně se zde připomíná myšlenka Hemingwayova „Starce“, že snad důležitější než zisk, je „boj a snažení“, v němž „Člověka je možno zničit, ale ne porazit“.

Práce se pak propisuje i do samotných obrazových předloh: multiplikované perspektivy narativních výjevů ztvárňují postavy a osoby v pozicích pracovních úkonů a v pracovních úborech, často doprovázené vyobrazením postavy hlídače či hlídacího psa. Element hlídacího psa či hlídače zde můžeme číst ve dvou rovinách, (snad) bez pejorativního apelu a podtextu: jednak jako vztah umělce k sobě samému – ke své práci; za druhé pak jako vztah umělecké scény k umělci a naopak – k jeho a „její“ práci. Ve světle metafory hlídače tak vzniká v Strejcově uměleckém narativu zdvojený „kruh“: chce-li být umělcem, musí sestříhávat sám sebe (tedy být sám sobě hlídačem/kadeřníkem), tj. opustit zjednodušující tendence a svody „jít s proudem“. Chce-li být umělcem, musí být ale také členem umělecké scény – tj. součástí „proudu“. Strejc holí sám sebe. Současně Strejce holí „trend a scéna“. Zbývá už jen: Holí Strejc „scénu“?

V monumentálně instalované sérii expresivních maleb Kryštof Strejc alegorizuje tento podvojný dynamický vztah, v němž – doufejme – nezůstává nikdo zničen ani poražen. Pastelová plátna rozšiřují metaforický zásah instalace směrem k mytologizujícím významům. Drobné, propracované kresby však uzavírají „statement“ v osobní, intimní, pokornější rovině: katalog „střihů“, znázorňující různé kadeřnické sestřihy, vytváří různé pole identit a identifikací. Je jedno jaký střih máš. Jen si zvykej, že jsi-li, tak ať sám sebou či druhými, tak jak tak, jsi stříhán.

Pavel Kubesa