Program
O NoDu
#divadlo #hudba #galerie #kavárna #vernisáž #přednášky #studio #ostatní #free mondays

PKF - Prague Philharmonia / Hudební delikatesy od PKF aneb koncert za odměnu

Závěrečný koncert cyklu soudobé hudby přinese hudební lahůdky z tvorby současné skladatelské generace. Aneb. Co…

Přihlaste se do newsletteru

en

MARTIN ZET: Slova (Would I Were)

Martin Zet
Slova (Would I Were)
Kurátor: Pavel Kubesa
Vernisáž: 25. 6. 2020
26. 6. -  16. 7. 2020

---

Mezi nevyvratitelností a nezměnitelností

"Čas vymknut z dráhy. -- Kleté povolání!
Být zrozen k jeho napravování!"
Wiliam Shakespeare: Hamlet

Sociálně-politickou globální transformaci období od roku 2010, následující po smolenské tragédii, vedoucí přes anexi Krymu, Brexit až k zvolení Donadla Trumpa, vystihuje historik Timothy Snyder v knize Cesta k nesvobodě jako dobu, v níž se „čas vymknul z kloubů“ a v níž se pod skrývavým patronátem putinovského Ruska rodí nová forma politiky: jakási „nová nesvoboda pro novou dobu“. Tou dobou, podotýká Snyder, též vrcholí v devadesátých letech ukotvený Fukuyamův „sen“ (ať „sladký či zlý“) o „konci dějin“, v němž se Západ konejší pohádkou o cílové rovince, která na sebe vzala podobu liberální demokracie.

Francis Fukuyama však nechal i v tomto pomyslném vrcholu vývoje ducha prostor pro ničivou sílu, pro možnost regrese na nižší historická stádia. Palivem motoru dějin na jejich sklonku je pro Fukuyamu totiž jistá lidská přirozenost: thymos – tj. touha po uznání. Ta v podobě tzv. isothymie sice dokáže vést jedince a společnost k rozvoji solidarity, avšak ve formě megalothymie (ventilace potřeby být uznán jako nadřazený zbytku společnosti) vede k destruktivním formám útlaku či dominance. Megalothymická část lidství proto vždy skýtá možnost realizace touhy po boji proti relativním výdobytkům a blahobytu Západu uvnitř něj samého. Jako kdyby pak určitý „typus devadesátek“ (ne dokonale uznaný, spočívající ne zcela na vrcholu soutěživé společnosti blahobytu) chtěl ukázat, že má navíc: a jelikož se „již vypořádal“ (bohužel možná jen „naoko“) s diskreditovanými totalitarismy 20. století, začíná bojovat proti demokracii samotné, pro boj samotný.

Přesto nezbývá než věřit, že (s přestavěnou architekturou touhy) právě kategorie thymu lokalizuje možnost počátku změny společenského kurzu do nitra každého jedince zvlášť.

Snyder moment konce dějin chápe jinak a vnáší do interpretace novodobé historie posledních deseti let důležitost logiky (vnímání a plynutí) času. Na geopolitickém půdorysu Západ (Evropa a USA) vs. Východ (Rusko) rozvrhuje dvě politické koncepce: „politiku nevyhnutelnosti“ a nově vznikající „politiku věčnosti“. Coby víra v lepší budoucnost, v neodvratitelný pokrok, jehož zákony jsou známy a k němuž alternativy, neb poraženy, již neexistují, odbyla si nevyhnutelnost svou roli nejen ve formování Západu, ale prostupovala  i projekt komunismu. Naproti tomu rétorika věčnosti usiluje o zastření historického poznání: chce konstantně přepólovávat fakta v ideologické narativy. Věčnost je formou uvěznění, které zamezuje poznání okolního světa jako svobodnějšího a lepšího místa pro život: „staví jeden národ do cyklického řetězce křivd. Čas už nepředstavuje linii směřující do budoucnosti, nýbrž kruh, ve kterém se donekonečna opakují hrozby z minulosti. (...) Když se stoupenci politiky věčnosti ocitnou u moci, inscenují krize a manipulují výslednými emocemi (...) řídí své občany tak, aby v rychlém sledu prožívali nadšení i vztek a utápěli tak budoucnost v přítomnosti.“ Hybridní, kybernetická, propagandistická válka armády ruských trollů vydržuje věčnost a zasévá její semeno v dřívějších državách nevyhnutelnosti. Její technologie a rétoriku moci přebírá v posledních letech nejen trumpovská Amerika či nacionalismus Marine le Pen, ale i prchalovské Babišovo Česko. Není tedy jasné, jak z toho všeho ven.

 

Zetova Slova

Není dobro jen pouhé alibi zla?
Autor neznámý

Martin Zet proto přichází se soukromým plánem, který jednak zachraňuje možnost sebeuznání a sebepřijetí (thymos) v soukolí četných krizí a hrozeb ve vizi jiné, nepředurčené budoucnosti. V jeho hledáčku stojí schopnost vzdorovat oběma formám politického úpadku. Jen jejich popřením můžeme znovuobjevit budoucnost jako něco, co se teprve musí vynalézt a snad ještě stát. Zetova Slova jsou tak o možnosti pokračování filosofie dějin, i když na první pohled v nepříjemně temném, skoro až dystopicky okázalém duchu: zda dobro existuje, si Zet totiž příliš jistý není. Avšak „...ale že existuje zlo, to si jistý jsem!“, vyřkne téměř s nadšením.

Temné metafyzické vizi tak kontruje sedmi vlastnostmi, „každou pro  jeden den“, jejichž osvojení a zniternění by mohlo být dočasným cílem. Zet chce být:

NEÚPLATNÝ
NESMLOUVAVÝ
NEÚSTUPNÝ
NEBOJÁCNÝ
NEPODDAJNÝ
NEOHEBNÝ
NESMIŘITELNÝ

Takováto Zetova výbava pak snad může překonat jak Fukuyamův „konec dějin“, tak Snyderův stav „politiky nevyhnutelnosti“, jelikož do vize budoucnosti vnáší možnost kvalitativní změny. Bortí i „politiku věčnosti“, neboť seznam, ukotvený v konkrétním čase pandemického období roku 2020, je i manuálem jak se v současném okamžiku vyvázat z bludného kruhu polopravd a „celolží“ a nepodléhat politickým fikcím. Zet tak introspektivně netesá kantovsky vysněný profil ctnostného „muže kategorického imperativu“, ale ve vlastním živém mase vyřezává přijatelnou hypotézu sebe sama v konkrétní globální společensko-politické situaci: v okamžiku vynucené poslušnosti, v éře naordinovaného, sdíleného, solidaritou kamuflovaného strachu, v mediálně organizované spartakiádě navlékání symbolů nucené loajality.

Seznam je tak pokusem o Zetovu osobní filosofii dějin, filosofii dějin zprostředkovanou osvojováním si postojů k situacím nejbližší budoucnosti: jsou to postoje nevyhnutelné, jimiž bychom se všichni mohli dokázat vyhýbat manipulativním tendencím totalitarismu všedního dne. Nejsou to postoje věčné a neměnné, ale stanoviska dynamická a formativní, připravená naleptávat kontinuitu a cykličnost neustále se objevujících variant útisku.

Otázka toho, nakolik se tato stanoviska dokáží proměnit v dlouhodobou, obecnější strategii jak čelit systémům zla, je pro Zeta stále klíčová a její odpověď nejistá. Legitimitu řešení, které načrtává, není nyní sto posoudit – je čitelná jen v spletité tkanině teprve vznikající historické paměti, zahlédnutelná pouze z odstupu následujících generací. V tom tkví paradox perspektivy lidského života, totiž že jen málokdy dokážeme skutečnou podstatu chodu dějin a plíživou, podprahovou agresi zlomových okamžiků moci rozpoznat v řečišti přítomného času. Věřme, že Dobro, nejen „u nás“, nakonec přeci jen zvítězí.

Pavel Kubesa