Připravovaná výstava Reálné vize orákula je obsáhlou multimediální instalací skládající se z série fantasmagorických kreseb a utopistických návrhů, 3D generovaných videí komentujících globální geopolitické dění posledních let, textilních objektů, živé akce a současně téměř nepostřehnutelných instalačních intervencí, které v prostoru galerie simulují přírodní jevy. Tematicky se výstava zaměřuje na zkoumání podprahových motivů moci, odkrývá bizarnost praktik manipulace a šarlatánství. Jiří Černický tyto patogenní společenské projevy zkoumá napříč dějinami lidské civilizace až po současnost a nabízí jejich rozmanité spekulativní interpretace a alternativní varianty. Jiří Černický (*1966) studoval na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru Adély Matasové a poté od roku 1993 na Akademii výtvarných umění v ateliéru Miloše Šejna a Jiřího Davida. Ve své rozmanité tvorbě se pohybuje napříč celou škálou různých médií a uměleckých postupů od malby, instalace a objektové tvorby až po performance a nová média. Je autorem konceptuálních projektů, v nichž pracuje se sociálními tématy a na základě přirozených lidských emocí. Je schopen přesně a s břitkým humorem pojmenovat současné společenské problémy a zprostředkovat divákovi úplně nový pohled na jeho zavedené vnímání světa. Komentuje a podrývá roli nadnárodních korporací a kriticky se vyjadřuje ke konzumu, který ovládá naši realitu. Velkou část jeho díla tvoří utopické, nikdy nerealizované architektonické a jiné projekty, které - ač zůstávají pouhými návrhy - mají schopnost trefně pojmenovat sociální či ekologické problémy dneška. Kromě Ceny Jindřicha Chalupeckého je Černický držitelem Sorosovy ceny a bělehradské 48th October Salon Award. Je autorem samostatné retrospektivní výstavy v Galerii Rudolfinum, svá díla prezentoval například ve SPACE Gallery v Clevelandu, v Artsdepot Gallery v Londýně nebo ve vídeňské Steinek Gallery. Působí jako vedoucí Ateliéru malby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
Dva hosté. Jeden moderátor. A jejich vzájemná interakce. Bez konfliktu, ale s inspirací. Pořad postavený na…
Znáte nás z Comedy Clubu, znáte nás z našeho pořadu na Stream.cz a teď jedeme za vámi! Podstrojíme vám…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Divadelní comiks-con. American psychological society (APS) vydala v roce 2017 studii, která dokazuje, že cca 70% lidí sní o…
Máte rádi kvízy a zajímá vás budoucnost světa? Chtěli byste si v divadle dát s přáteli skleničku a b…
Letošní seriál šesti koncertů cyklu S zakončíme v Rakousku. Bohatou škálu díla rakouské…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Znáte nás z Comedy Clubu, znáte nás z našeho pořadu na Stream.cz a teď jedeme za vámi! Podstrojíme vám…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Jaký je vztah heterosexuálního muže ke svému penisu? Co nutí chlapečky chovat se jak kokoti a ze všeho si ustří…
Znáte nás z Comedy Clubu, znáte nás z našeho pořadu na Stream.cz a teď jedeme za vámi! Podstrojíme vám…
ŠOK! Maso krůtí historicky poprvé uvádí inscenaci s hlavní mužskou postavou. Ale nenechte se zmást. Tento…
ŠOK! Maso krůtí historicky poprvé uvádí inscenaci s hlavní mužskou postavou. Ale nenechte se zmást. Tento…
Tohle není jenom improvizace, tohle je hra. A v každý správný hře se točí velký prachy. Unikátní…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Znáte nás z Comedy Clubu, znáte nás z našeho pořadu na Stream.cz a teď jedeme za vámi! Podstrojíme vám…
Každé dílo, co za něco stojí, má dvojku. Terminátor má dvojku a je lepší. Dvojky jsou dobrý.…
Každé dílo, co za něco stojí, má dvojku. Terminátor má dvojku a je lepší. Dvojky jsou dobrý.…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Tomáš Predka & David Postl: Muž, který se nebral příliš vážně
29. 11. – 30. 12. 2016
Kurátor: Pavel Kubesa
Čas malby
Výstava Muž, který se nebral příliš vážně představuje dva malíře, kteří se systematicky věnují nefigurativní malbě, která je zakotvena v reálné, vnější skutečnosti a funguje jako vizuální převypravování subjektivních či kolektivních pamětí a kulturních struktur.
Tomáš Predka a David Postl se coby vycházející osobnosti současné scény vizuálního umění potkali v ateliéru experimentální malby uznávaného umělce Daniela Richtera na vídeňské Akademie der bildenden Künste Wien, v němž vstřebávali nejaktuálnější a kritické přístupy k malířskému obrazovému médiu. Jejich díla se pohybují na hraně malby, koláže a dekoláže upomínající na českou tradici Koláře či Štýrského, tisku, kresby a kaligrafie. Vizualitu zakotvenou v dějinách moderního malířství pak ozvláštňují použitím nejnovějších materiálů a technologických postupů jako je vlepování reflexních folií nebo aplikace hedvábného papíru, pigmentů a barviv na malířské plátno. Oba autoři tak vytvářejí nekonvenční, materiálově inovativní obrazy, které v atraktivní podobě nově tvarují obrysy toho, co se dá vnímat jako současná nefigurativní malba.
V centru Predkovy tvorby figuruje zájem o zkoumání možností rekonstruování komplexních vzpomínek (osobní či kolektivní pamětí) pomocí nástrojů vizuální (respektive malířské) reprezentace. Tomáš Predka vychází z fragmentárností současného světa (tj. světa post/modernity), který je přehlcen obrazy, znaky a informacemi a lidský zrak je v něm stále více zkoušen náporem vizuálních vjemů. „Pokud nejsou oči slepé, dívají se. A když zavřeme oči, opět se nám vyjevují obrazy, tentokrát zevnitř, protože právě vizuální vzpomínka je pro většinu z nás tou nejintenzivnější – i když je většinou zkreslená či nedokonalá,“ dodává Predka. Jeho plátna jsou pak právě přesně takovýmto zpodobněním, záznamem vnitřního, imaginujícího rozvzpomínání se na zážitky ukotvené v minulosti, situace či jejich rekvizity, které je ve vědomí definují. Výsledný obraz je vždy možné chápat jako „prodloužení“ vědomě vyvolávaného vnitřního zrakového vjemu, jako nástroj uchovávání minulosti ve vizuálním po(d)vědomí který nese stopy „šumu“, „chyb“ uchovávání a archivace informací.
V práci Davida Postla je mnohem zřejmější důraz na materiálové řešení obrazů, které samo o sobě působí jako prostředek artikulace jejich témat. Do pláten zpravidla vlepuje hedvábný papír, pracuje s šepsem a na plátno jemně aplikuje různá barviva a pigmenty. Výsledek se osciluje mezi malbou, tiskem a (de)koláží. Postlův odkaz k širšímu kulturnímu rámci pak spočívá v častém balancování na hranici mezi čistou kaligrafií coby estetizující výtvarnou formou písma a hrou s designem různých liter, s „typografií bez zábran“ jakožto principem ozvláštňujícím atomární prvky psaného jazyka. Podstatným momentem je však práce s barvou. Postl zachází s barvou dvěma způsoby: barvivo se aplikuje buď ryze náhodně, nebo naopak zcela záměrnými, vědomými postupy, které vytváří tvary a formy, které svými pregnantními obrysy odkazují na elementy ilustrace a komiksové estetiky. Jemnost používaných barviv pak zase přispívají k dojmu, že malba se „jakoby“ ztrácí před očima, bledne. Ve skutečnosti se tak i s postupem času s Postlovými obrazy skutečně děje. Do jejich percepce se tak vkrádá pocit, že barva „přeci kdysi musela býti intenzivnější“. Toto přesvědčení však nezamezuje vnímání jejich zvláštní a v jistém smyslu nejisté přítomnosti. Postlovy obrazy tak v sobě koncentrují stopy minulosti s proměňujícím se „tady a teď“ a předpokladem budoucího pohybu, změny.
Oba autory tak spojuje jistý zájem o čas, o časovost zrakového vnímání a proměny jeho derivátů v lidské paměti. Čas a jeho běh, neustálá změna však nejsou žádným garantem nějakého metafyzického či ontologického relativismu. Predka se svými obrazy obrací do minulosti, která v našich vzpomínkách uvadá a snaží se znovu zavádět vláhu do jejích nejelementárnějších prvků. Postl zase narušuje integritu našich očekávání toho, co by jak v jaký čas mělo vypadat. Oba se oddávají rafinované hře, která jen manipuluje naše představy a reprezentace pevně dané apriorní („předzkušenostní“) reality. A zde možná spočívá i samotné jádro satirického názvu celé výstavy: člověku, který si povšiml autonomního „světa tam venku“ a současně došel k rozpoznání naší neschopnosti uchopit tento svět lidskými smysly a nástroji v jeho nezávislé totalitě, tedy tomu, komu byla otupena suverenita „pána tvorstva“, jakožto subjektu utvářejícího tento Svět, asi nezbývá nic jiného než se jednoduše nebrat příliš vážně.