Jakub Choma: Distant Hum

Jakub Choma
Distant Hum
Kurátor: Pavel Kubesa
Text: Vaida Stepanovaite
17. 6. - 16. 7. 2021

---

Vyčerpaná zaslechla vzdálený hukot.

"Být vyčerpaná znamená víc než být pouze unavená. Unavený člověk má pouze vyčerpané uvědomění, zatímco vyčerpaný člověk vyčerpal všechny své možnosti. Unavený člověk si něco nedovede uvědomit, ale vyčerpaný člověk není schopen uvědomění ani koncipovat." [1]

Jakmile překoná bod únavy, tělo se hroutí. Je obklopeno tísnivým světem, utvářeno drápy kapitalistické mašinérie. Když tělo začne vypovídat službu, samotný svět se začne šikovat na jeho hranicích a dožaduje se vykořistění a odcizení, nekontrolovatelné expanze žitého a vystavěného. Pro další pokračování již není zapotřebí té jisté reality, která dosud držela tělo ve svém područí. Nitky reality se stávají čím dál nekonečnější: realita se ztrácí v jejích vlastních švech. Vyčerpala všechny své možnosti – na samotné hranici se stává fikcí.

Práh – místo, kde se střetává virtuální s reálným – je vyvrcholení pochybnosti, která se zmohla na reakci, ačkoliv ještě neví přesně jakou. Práh se stal prostorem k vytváření neustále plynoucí přítomnosti. Hranice vyčerpání, někde mezi konečnou prohrou a otevření se novým možnostem. Na tomto prahu se setkáváme s člověkem Jakuba Chomy – poutníkem lapeným v časovosti, se kterou on sám nemá zhola co dočinění. Tělo natolik vyčerpané, že se jeho samotné lidství stává otázkou. Jeho klouby se mění v nástroje, které reflexívně zkoumají vyčerpaný, prosakující stroj, a v neustále se hroutící realitě otevírají další rány.

Choma se v rámci této výstavy, stejně jako v jeho širší tvorbě, zaměřuje na různé úrovně prožitku – tělesné, časové, smyslové – a opatrně zkoumá sediment, který se usazuje v jejich prolnutí. Divák se tímto stává součástí multiplicity, kterou rozšiřuje i na další objekty. Konfrontují ho ve svých různých formách, které zdánlivě mění tvar, a jež se nedaří vrýt do paměti. Je do nich vpletená senzorická síť, která svítí, hlučí, a tvoří labyrint dvojitých obrazů – úzká štěrbina poznání, která se ztrácí stejně rychle, jako se objevila. Závoj kouřové clony. Změť překážek. Kontaminace znaků.

Závrať maže vyšlapané stezky, a zanechává pouze záblesk suvenýrů zamrzlé budoucnosti.

ty si z toho nic nepamatuješ?
jak se na prahu tvoří vzpomínky?
a kdy se unaví i stroje?
jak to, že se rány v kovové puse lépe hojí?
slyšíš pořád ten vzdálený hukot?

Text: Vaida Stepanovaite

[1] Gilles Deleuze and Anthony Uhlmann, The Exhausted, 1995.