Připravovaná výstava Reálné vize orákula je obsáhlou multimediální instalací skládající se z série fantasmagorických kreseb a utopistických návrhů, 3D generovaných videí komentujících globální geopolitické dění posledních let, textilních objektů, živé akce a současně téměř nepostřehnutelných instalačních intervencí, které v prostoru galerie simulují přírodní jevy. Tematicky se výstava zaměřuje na zkoumání podprahových motivů moci, odkrývá bizarnost praktik manipulace a šarlatánství. Jiří Černický tyto patogenní společenské projevy zkoumá napříč dějinami lidské civilizace až po současnost a nabízí jejich rozmanité spekulativní interpretace a alternativní varianty. Jiří Černický (*1966) studoval na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru Adély Matasové a poté od roku 1993 na Akademii výtvarných umění v ateliéru Miloše Šejna a Jiřího Davida. Ve své rozmanité tvorbě se pohybuje napříč celou škálou různých médií a uměleckých postupů od malby, instalace a objektové tvorby až po performance a nová média. Je autorem konceptuálních projektů, v nichž pracuje se sociálními tématy a na základě přirozených lidských emocí. Je schopen přesně a s břitkým humorem pojmenovat současné společenské problémy a zprostředkovat divákovi úplně nový pohled na jeho zavedené vnímání světa. Komentuje a podrývá roli nadnárodních korporací a kriticky se vyjadřuje ke konzumu, který ovládá naši realitu. Velkou část jeho díla tvoří utopické, nikdy nerealizované architektonické a jiné projekty, které - ač zůstávají pouhými návrhy - mají schopnost trefně pojmenovat sociální či ekologické problémy dneška. Kromě Ceny Jindřicha Chalupeckého je Černický držitelem Sorosovy ceny a bělehradské 48th October Salon Award. Je autorem samostatné retrospektivní výstavy v Galerii Rudolfinum, svá díla prezentoval například ve SPACE Gallery v Clevelandu, v Artsdepot Gallery v Londýně nebo ve vídeňské Steinek Gallery. Působí jako vedoucí Ateliéru malby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
Dva hosté. Jeden moderátor. A jejich vzájemná interakce. Bez konfliktu, ale s inspirací. Pořad postavený na…
Znáte nás z Comedy Clubu, znáte nás z našeho pořadu na Stream.cz a teď jedeme za vámi! Podstrojíme vám…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Divadelní comiks-con. American psychological society (APS) vydala v roce 2017 studii, která dokazuje, že cca 70% lidí sní o…
Máte rádi kvízy a zajímá vás budoucnost světa? Chtěli byste si v divadle dát s přáteli skleničku a b…
Letošní seriál šesti koncertů cyklu S zakončíme v Rakousku. Bohatou škálu díla rakouské…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Znáte nás z Comedy Clubu, znáte nás z našeho pořadu na Stream.cz a teď jedeme za vámi! Podstrojíme vám…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Každá se nakonec dočká svýho Kokota. Čekání na Kokota je krůtí absurdní drama. Během představení si…
Jaký je vztah heterosexuálního muže ke svému penisu? Co nutí chlapečky chovat se jak kokoti a ze všeho si ustří…
Znáte nás z Comedy Clubu, znáte nás z našeho pořadu na Stream.cz a teď jedeme za vámi! Podstrojíme vám…
ŠOK! Maso krůtí historicky poprvé uvádí inscenaci s hlavní mužskou postavou. Ale nenechte se zmást. Tento…
ŠOK! Maso krůtí historicky poprvé uvádí inscenaci s hlavní mužskou postavou. Ale nenechte se zmást. Tento…
Tohle není jenom improvizace, tohle je hra. A v každý správný hře se točí velký prachy. Unikátní…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Podvod je umění. Byli tu s námi od počátku lidstva. Jsou všude kolem nás. A je jich čím dál víc.…
Znáte nás z Comedy Clubu, znáte nás z našeho pořadu na Stream.cz a teď jedeme za vámi! Podstrojíme vám…
Každé dílo, co za něco stojí, má dvojku. Terminátor má dvojku a je lepší. Dvojky jsou dobrý.…
Každé dílo, co za něco stojí, má dvojku. Terminátor má dvojku a je lepší. Dvojky jsou dobrý.…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Byl jsi malý dítě a pořád si jen hrál. Vzpomínáš? Příběh nejúspěšnější…
Houdkovy obrazy empatie
migréna: z francouzské migraine, z pozdnělatinského hēmĭcrānia či hēmĭcrānium, které z řeckého ἡμικράνιον; znamená doslova "pololebečnost", „bolest v půlce lebky“; řecké slovo utvořeno ze základů ἡμι- (hémi) — polo-, půl, poloviční a κρανίον (krānion) — lebka.
O smyslu a bezvýznamnosti bolesti
Byla to Métis, bohyně rozumu a jedna z Titánů, kterou jednoho dne navštívil sám Zeus, když plánoval svrhnout tehdejšího vládce Světa, svého otce Króna. Zeus se proto musel pokusit osvobodit své v Krónovi uvězněné sourozence. Krónos totiž všechny své narozené děti spolknul, aby zabránil opakování historie a nepřišel o trůn vládce veškerenstva způsobem, jakým jej sám získal: svržením otce. Zeus však pomocí lsti své matky Rhei Krónově pasti unikl a objevil se, aby započal proti Krónovi vzpouru. Métis mu tehdy poradila, ať převlečený za sluhu podá v paláci svých rodičů otci dávivý medový nápoj, po kterém Krónos všechny Diovy spolknuté sourozence zvrátí zpět. S jejich pomocí a pomocí jednookých obrů Kyklopů po táhlém desetiletém boji Zeus zvítězil, losem přijal vládu nad nebem a zemí a osídlil bájné pohoří Olymp.
Zeus po Métis později zatoužil a i přes její četné úniky v roztodivných proměnách pojal Métis nakonec za svou ženu. Když čekali své první dítě, donesla se Diovi věštba, že se historie může opět opakovat a že jejich příchozí dítě svrhne Dia coby nejvyššího boha. Spolkl proto Zeus Métis i s dítětem, které v sobě nesla.
Začas začaly Dia pronásledovat bolesti hlavy tak prudké a nesnesitelné, že jeho křik třásl celou zemí. Na pomoc mu přispěchal bůh Hermés a přiměl Diova syna Héfaista přinést klín a dřevěnou palici. Těmi rozpůlili Diovu hlavu vedví a skulinou v lebce vyskočila na svět dospělá dcera Athéna oděná ve své plné zbroji. Diova bezbřehá bolest skončila a Athéna – coby symbol jejího uvolnění – se stala Diovou nejmilejší dcerou, které jakožto bohyni moudrosti a války pečlivě naslouchal, podobně jako dříve dbal na rady její matky Métis.
Mýtus o zrození bohyně Athény je jedním z mála, který otevírá téma nesnesitelné bolesti hlavy. V starořecké báji vystupuje bolest jako svého druhu trest, současně, skrze jeho přijetí, také jako prostředek k nabytí vyšší moudrosti. Diova bolest byla porodní bolestí příchodu Athény: její zrození naplnilo bolest významem a ospravedlněním. Legenda jakoby valorizovala fyzické utrpení ve smyslu, který Friedrich Nietzsche nastínil v aforismu #VIII v díle Soumrak model:
„Wals mich nicht umbringt, macht mich stärker.“
(– „Co mě nezabije, to mě posílí.“)
Podobně rozvíjí myšlenku o teleologii („účelovosti“) migrény americká spisovatelka Joan Didion a posouvá ji směrem k čisté akceptaci: „Když se migréna chystá udeřit, již se nesnažím ji přemoci. Lehám si nechávám ji, aby se plně rozvinula. A když konečně přichází bolest, soustředím se jen a jen na ni. A právě zde vnímám užitečnost migrény: v čisté koncentraci na ryzí bolest, ve vynucené mentální józe. V zastavení. (...) Posloužila podobně jako jistič v přetíženém elektrickém obvodu a zanechala mé pojistky nedotčené.“
Ale co když je migréna pouhý klam, „bolest lživá“? Lže když přichází, lže o tom, co znamená: neznamená totiž vůbec nic. Nepřináší moudrost, nechrání nás před přetížením. Naproti tomu nás odtrhává od vlastní celosti, podkopává naši důvěru v sebe samé. Možná, že jediná cesta spočívá v akceptaci: nalézt klid v přijetí faktu, že bolest jako taková je sama o sobě důkazem života: „Není to balvan, který bychom se rozhodli tlačit nahoru na kopec, ale podobně jako Sisyfos, stále můžeme v tomto boji spatřovat jistou radost. Bolest opovrhuje narativem. Bolest se vzpírá smyslu,“ reaguje na Joan Didion Lorraine Berry.
Edice Migrén
Osobní narativ je něco, čemu se ve své tvorbě v posledních letech Vladimír Houdek důsledně vyhýbal. Houdkovy dřívější obrazové série byly založeny na koncentrované a jasně definované práci na formálních řešeních různých problémů a hranic tradičně chápaného obrazového média. Jeho aktuální série však otevírá bolestnou stránku jeho kontinuální zkušenosti, v níž se dlouhodobě potýká s migrénovými atakami a zpřístupňuje tak odlišnou a pro sebe netradiční fasetu malířské interakce. Kolekce Migraine proto otevírá dvě nové perspektivy, kterými můžeme o Houdkově aktuální malbě uvažovat: nakolik může malba být prostředkem empatie a současně nakolik je možné redefinovat tradiční přemýšlení o obrazových sériích.
V posledním roce, v němž se začal zabývat vytvářením obrazů připomínajících fiktivní knižní obálky, posouvá Vladimír Houdek pojetí obrazových celků od přemýšlení o obrazových sériích směrem k pojímání kolekcí maleb jakožto edičních řad. „Série“ je pro Houdka totiž stále příliš volný kombinatorický tvar, který je ukotvitelný jen v rámci koncepce „autora“ – individuálního umělce, malíře, do jehož kontinuální práce je možné sérii zařadit chronologicky či tematicky. Ediční řada je však konceptuálně uzavřenější tvar nabízející jednak preciznější artikulovatelnost svého zaměření (tj. v jistém smyslu „obsahu a formy“), na druhou stranu však otevírající možnosti obsáhlejší umělecké fikce či fabulace. Řada Migraine tak zapadá do širšího Houdkova konstruktu neexistujícího knižního nakladatelství Atilis Press, pod kterým může vydávat různé formálně a tematicky definované obrazové ediční řady. Z této autorské fikce však může Houdek kdykoli volně vystoupit, realizovat individuální obrazové série a kdykoli nastoupit zpět do světa nakladatelství Atilis Press, v němž bude nadále budovat svou malířskou konceptuální fikci. Prostřednictvím edičních řad buduje objemnější celek, „nakladatelský plán“, který vnímání abstraktní malby posouvá směrem k literárnějším významům.
Koncept ediční řady totiž přináší i konkrétnější očekávání (žánrová, obsahová, formální) a úžeji specifikované roviny čtení. Pojmenováním ediční řady a „titulováním“ každého obrazu nápisem „Migraine“ činí téma a obsah evidentním, zjevným. „Edičnost“ je pro významové čtení abstraktní malby doslova (snad dlouho očekávanou) „ockhamovou břitvou“: „Entia non sunt multiplicanda praeter necessitatem.“[1] Zážitek malby se proto rozehrává v nově rozvrhovaném mentálním prostoru mezi předem daným námětem (potažmo „významem“) a barevnými a typografickými obměnami rigidně definované vizuální šablony, v prostředí, v němž je na maximum eliminována volnost významové interpretace. Každý obraz funguje jako jedno nové vydání neexistujícího vědeckého časopisu věnovaného problematice chronického migrénového onemocnění, který za svou titulní stránkou skrývá nový vědecký poznatek, nové statistiky či pouze popis dalšího konkrétního prožitku migrénové ataky.
Ediční řada Migraine čítá 38 obrazů ve třech různých formátech. Každý formát můžeme vnímat jako jeden „ročník“ či jako reedici starších vydání. Podstatná je však mnohost, která zpřítomňuje pocit neustálého opakování, „věčného návratu téhož“. Zřetězení ústředního motivu a jeho pravidelné repetitivní uspořádání v prostoru galerie pak evokuje regálovou organizaci biblioték, v níž jsou ediční svazky řazeny do postupných horizontálních řad. V modu empatie tak můžeme Houdkovu řadu Migraine číst jako jakousi obsáhlou osobní „knihovnu bolesti“, jejíž přítomnost a existence je zjevná, ale pro ty, kteří ji nepoznali, nadále skrytá za jejími jednotlivými titulními stránkami.
Má-li pak nakonec přeci jen existovat jakási teleologie bolesti, její smysluplnost možná nebude spočívat v individuálním duševním pohybu jednotlivce, ale mnohem pravděpodobněji v jejím kolektivním přijetí. Jelikož pouze skrze vespolnou akceptaci bolesti jednoho z nás můžeme budovat vzájemnou blízkost.
Pavel Kubesa
---
[1] „Entity se nemají zmnožovat více, než je nutné.“