S. Hundbiss & I. Pavlíčková & P. Kriššák: DAMAGE DECODING: Archeology of the Future

Galerie NoD
Damage Decoding: Archeology of the Future
S. Hundbiss & I. Pavlíčková & P. Kriššák
Kurátor: Pavel Kubesa
6. 4. - 30. 4. 2023

---

Damage Decoding: Archeology of the Future

Občas bývá nesnadné nalézt téma, najít motiv, o němž psát. Jelikož poničení, poškození a destrukce jsou již tak zřejmé. Někdy je nutné držet se zjevného, nepřekrývat realitu sedimenty teorií a myšlenkové ekvibrilistiky. Někdy, a toto „někdy“ je právě nyní, je třeba nechat promlouvat skrze sebe nezlomný a všudypřítomně manifestující se fakt: náš Svět, tedy planeta, její planetární okolí a stav v čase, který jsme začali nazývat antropocénem, se stal světem raněným, zraňovaným, světem ničeným.

Skrze zakoušení této škody máme sklon antropomorfizovat okolní svět, z něhož jsme se historicky vyčlenili coby subjekt/y a zbylé objektifikované živé i neživé matérii přisuzovat ve stínu environmentálního žalu status emocionálně záporně nabitého náboje: ptáci, louky, řeky i oceány (poničením) přeci trpí! V „antropocénicky“ traktovaném universu je ze sentimentalisticko-romantické perspektivy bolest hmatatelná v každém kameni, který již není tam, kde by měl, respektive bez zásahu člověka mohl být.

Avšak dnes potřebujeme více. Již nemá smysl toužit po nějaké primordiální holistické jednotě člověka a přírody, z níž jsme byli sami sebou odcizeni a po níž zpětně toužíme. Každý aspekt světa, každý (hyper-)objekt či reálná věc, člověk bezvýhradně, jsou totiž neuvěřitelně podivné, zvláštní, mysteriózní, rozporuplné či klamné entity, jež není možné zcela uchopit, popsat a pochopit. Namísto nostalgie proto – zcela nihilisticky – nastolme šok a úzkost. Je to právě takovéto „ekologické trauma“, která má být pro melancholickou environmentální etiku základním pojmovým schématem definujícím zkušenost a realitu antropocénu.

Výstava Damage Decoding: Archeology of the Future mezinárodní trojice umělců – Sophie Hundbiss, Ivana Pavlíčková, Patrik Kriššák – tak představuje tři vzájemně provázané imaginární kapitoly spletité úvahy nad současností antropocénu a budoucností života na zemi. Výstava se zamýšlí nad tím, jaké environmentální, ekologické či společenské škody byly v průběhu historie lidské civilizace lidskou činností již způsobeny, či jaké nás možná (nebo s největší pravděpodobností) ještě čekají. Výstava a umělecké intervence jednotlivých autorů se o to pokouší prostřednictvím řady uměleckých médií jako je film, objekt, keramika či malba, pomocí kterých společně komponují v prostoru galerie nelineární narativ odkazující na řadu důležitých textů současné filosofie, hlubinnou ekologii, „dark ecology“ a (eco-)feministické myšlení.

Pomyslnou expozici tématu útlaku, vykořistění, subordinace a moci otevírá audiovizuální instalace a objektově-dokumentární intervence Index of Lilith (jednokanálové video, 22min, 2K, 2021) německé umělkyně Sophie Hundbiss, ve které se věnuje mýtické postavě „skutečně první ženy“ Lilith, která se odmítla „podrobit vůli muže, stejně tak jako vůli Boží“ a demaskuje motiv ženského násilí. V obraze vzdorující a násilné ženy pak můžeme spatřovat ekologickou paralelu analogicky podrobené přírody, jež se bouří a mstí vůči svému vykořisťovateli v podobě různých přírodních katastrof.

Ivana Pavlíčková dále rozpracovává načrtnutou tematickou linii ve svých keramických objektech, nástěnných reliéfech a zdánlivě meditativně laděné video-eseji Dream of Hyperobjects (jednokanálové video, 16min, 4K, 2022). Keramické práce rozehrávají posthumánní, postnaturální a identitární motivy, zatímco krátký film vycházející z citací z knihy Hyperobjects: Philosophy and Ecology after the End of the World Timothy Mortona pracuje s nejednoznačnou symbolickou akcí odkazující na environmentální uvědomění a vyrovnávání se s rozpoznáním vlivu člověka na vznik světa klimatické krize.

Narativní trajektorii výstavy pak uzavírají obrazy Patrika Kriššáka, které zkoumají devastující a transformující vliv lidské „politiky moci“ v prostředí oceánských vod v éře „po člověku“. V Kriššákově práci tak nakonec mizí přímý motiv člověka coby agenta klimatické změny. V jeho obrazových dokumentech oceánského podmořského života zůstávají již jen stopy jeho zničující činnosti v podobě zamořujících rybářských sítí a pletiv zamotávajících se do korálových útesů, jejichž vymírání se stalo jedním ze symbolů probíhající klimatické katastrofy. O existenci člověka tak nakonec budou svědčit již pouhé archeologické nálezy budoucnosti.