Anna Slama & Marek Delong: Čas oponou trhnul

Galerie NoD
Anna Slama & Marek Delong
Čas oponou trhnul
Kurátor / Curated by: Pavel Kubesa
27. 11. - 31. 2. 2024
Vernisáž / Opening: 26. 11. 2024, 18:00

---

Svět oknem vlaku není má představa

PK:
Anno, Marku, vaše kontinuální práce a jednotlivá díla dlouhodobě vykazují určité – pro vás coby autorskou tvůrčí dvojici – charakteristické estetické kvality a rozpoznatelný formální jazyk. Současně je ale váš formální i námětový jazyk integrální součástí jakéhosi širšího trendu, něco, k čemu se dá referovat jako k „nové citlivosti“ či „emo-romantickému obratu“, který je v průběhu posledního desetiletí příznačný pro do jisté míry generačně vymezenou frakci mezinárodní mladé a etablující se umělecké scény. Co to pak pro vás znamená „být součástí něčeho většího“, participovat na určitém proudu, který není „jen váš“? Jak pak řešíte otázku originality? Je pro vás ještě důležitá, nebo onu – kdysi adorovanou – originalitu vnímáte již jako částečně přežitou kategorii?

MD:
Originalita určitě není přežitá věc. Současně se ale někdy přeceňuje. Osobně jsem rád součástí nějakého proudu, protože v rámci trendu vzniká vždy i určitá komunita. Lidé něco sdílejí, mají něco společného, spojují se: a to vnímám jako pozitivní moment. Shoda jako taková mi přijde skvělá i jako celospolečenský pohyb. Současně se ale snažíme ve své práci hledat možnosti nějaké inovace. O tom je i v jistém smyslu tato výstava: vycházíme z nějakého stylu, kterého jsme součástí, konzistentně navazujeme na naši autorskou práci – formálně i obsahově – a hledáme možnosti, jak do naší aktuální tvorby vkládat nové prvky.

PK:
V čem pro vás ta inovace tkví?

MD:
Je to určitá časovost, která je přímo součástí tématu této výstavy, ale je třeba ji chápat i v nějakém kontextu. V naší tvorbě řešíme, jak aktuálně pracovat s naším „odkazem“ – i když to zní až možná příliš „velikášsky“ – a s něčím, co jsme již vytvořili. Naše starší věci byly možná v něčem až historizující, „uzemněné“, zatímco do nových se pak právě snažíme vnést prvky dynamiky, rychlosti. Začali jsme proto třeba pracovat právě se symbolem vlaku, a současně jsme dynamiku přenesli i do samotných tvarů a linií jednotlivých objektů. Vznikající tvarosloví tak může odkazovat i na určitou ergonomii či současný design. Vnášíme do našich objektů – oproti jejich dřívější podobě – určitou míru ambivalence a tím je nově ozvláštňujeme, oživujeme a přinášíme tak skrze ně další témata.

AS:
Já bych se ještě narychlo vrátila k té otázce originality. Já s Markem souhlasím, a ještě bych dodala, že to, že se utvoří určitá komunita lidí, umělců, a to, že sdílíme určité estetické prvky, mi přijde oživující a příjemné: můžeme se totiž navzájem inspirovat. Například při pořádání skupinových výstav u nás i v zahraničí bylo pro nás nesmírně formující se potkávat s ostatními autory z celého světa. Sdíleli jsme s nimi v určitý moment jakési charakteristické „outcastství“ („vyvrženectví“), které vycházelo ze skutečnosti, že naše společná forma umění byla tehdy vnímána jako něco marginálního, něco na periferii, něco „starého“. Toto setkávání a vzájemné inspirování se bylo proto pro nás velmi důležité. Současně jsme si i předávali realitu toho, co to znamená „být kreativně tvořící člověk“, který tvoří spíše pro sebe a současně i onu vlastní výtvarnou komunitu, nežli že by se snažil proniknout do nějakého velkého světa umění, který nás tehdy nepřijímal.

PK:
Přineslo vám toto zahrnutí se do této specifické umělecké scény nějaká konkrétní témata? Nebo opravdu tím hlavním benefitem byl ten společenský moment „sdílení“, modus jakéhosi komunitního fungování, „účasti“ na něčem větším, spolupráce?

AS:
Spousta z těch autorů a jejich věcí má podobnou, společnou estetiku a výchozí pozice, ale celá řada umělců tohoto proudu dospěla k tomuto jazyku svou vlastní cestou, z odlišných podnětů, jiným způsobem než my. Bylo pak zajímavé pozorovat zevnitř celého toho „hnutí“, odkud ta konkrétní podoba – možná dokonce „žánr“ – vyvěrá. Pro nás bylo důležité se vymezit proti nějakým způsobem dominující minimalistické estetice, konceptuálnímu uvažování, vůči konceptu „white cube“ a podobně. Ale pro někoho byly ty prvotní impulsy úplně jinde, čerpal z úplně jiných vnitřních a vnějších zdrojů.

PK:
Je pak možné, že ten výsledný – spojující – vizuální jazyk přeci jen pramenil z nějaké hlubší, skryté, podvědomé, univerzální, soudobé globální emoce, nějakého pocitu ohrožení, nejistoty?

MD:
Já bych ještě dodal, že pro mě je vlastně relativně komplikované celý tento trend uzavírat do nějaké konkrétní kunsthistorické kategorie, zařazovat jej pod nějaký termín. U nás sice vyšly nějaké články, které se o něco podobného pokoušely, ale v zahraničí se k tomuto směru takto vůbec nepřistupuje. Je to vlastně nějaká „niche“ subscéna. Žádné velké instituce se jí nijak systematicky nevěnovaly. Je to spíše nějaký vzájemný vliv, který se mezi aktéry přelévá.

AS:
Současně je třeba podotknout, že se nejedná jen o generačně vymezenou polohu. Takovéto věci tady byly již dávno, akorát se v rámci teorie a historie zařazovaly do jiných kategorií a směrů a nikdy se nějak konkrétně neoznačovaly. A jak říkal Marek – a to si myslím, že je i důležité pro dnešní umělce – v zahraničí nikdo v prvé řadě žádnou nálepku nežádal. A za druhé: tento proud ani za jakýsi vyprofilovaný trend či směr nevnímal. To co pak skutečně může být společným rysem je možná jakýsi přesah do spirituálna, jelikož ty věci jsou nějakým způsobem spjaty duchovně. Do té podoby se pak promítá mnohem více právě určitá emocionalita, nikoli racionalizace a intelektualizace toho, proč, co a jak dělám.

PK:
Na začátku jste zmínili, že tato výstava vaši tvorbu posílá někam „dál“. V několika rozhovorech dříve jste se zmínili, že pro vás byla důležitá určitá pomalost, určitá změna každodenního rytmu, kterou jste nacházeli v samotném tvůrčím režimu, v rukodělnosti, v materiálovosti. Šli jste proti jakémusi „produkcionismu“, tj. tlaku produkovat co nejefektivněji co největší množství s co nejvyšší hodnotou. Teď ale zdůrazňujete, že se do vaší práce dostává časovost, ale nikoli ve smyslu právě pomalosti, ale objevuje se tam pohyb, vnitřní i doslovná dynamika.

Pracujete se symbolem vlaku. Ten je pro mě metaforou pohybu par excellence nejen jakožto modernistický symbol pokroku, ale také díky Albertu Einsteinovi, jehož speciální teorie relativity – tj. teorie ve výsledku nabourávající koncepty jako je „současnost dějů“ či „absolutní čas“ – se pomocí nákresu pohybujícího se vlaku a statického nádraží v popularizační vědě tradičně vykládá. Vlak coby symbol prolomení standardního vnímání času a prostoru, současně i jako metafora „relativity“, byť ta se často nesprávně chápe a v rukou různých digitálních šarlatánů se proměňuje v podivnou „ezo-karikaturu“.

MD:
V předchozích věcech nás možná více zajímal onen fantaskní svět. Ale nyní se nám jedná o to, že prostřednictvím pohybu (vlaku) – tím, že můžeme pozorovat vnější svět, míjíme lidi v oknech jejich domovů, v krajině – si můžeme uvědomit, jak svět, prostor a čas plynou jiným způsobem jiným lidem. Lidem, které zahlédneme jen zábleskem z jedoucího vlaku, avšak jejich životy jsou pro ně stejně bohaté, komplikované, plnobarevné a trvající jako ty naše. Vkrádá se tam určitě i jakýsi sentimentální pocit. Současně se ale snažíme přemýšlet v kategoriích časovosti a pohybu i o naší tvorbě samotné: pokoušíme se „nastoupit do vlaku“ a odjet tak z rámce našich dosavadních věcí, z jejich ustálené podoby. Ale zároveň si je přejeme i nějakým způsobem uchovat: vzít si je s sebou „ve skřínce“.

AS:
Samozřejmě, dá se o vlaku uvažovat i ve smyslu technického pokroku. Ale přijde mi to jako částečně zastaralý obraz – vlak, stroje, pára, průmyslová revoluce… Samozřejmě, když si mám představit vlak, tak si jej i já takto idealizuji. Ale pro nás byl vlak spíše metaforou uvědomění si vlastní reality a zároveň reality lidí tam venku, za oknem, která je tisíckrát jiná. Cesta vlakem je pro mě vlastně něčím meditativním: prostorem a časem, kde se vynořují obrazy a vzpomínky na základě toho, koho tou cestou potkáme nebo koho míhavě zahlédneme. Je to prostředí, v němž se vynořuje možnost nostalgie, ale zároveň i očekávání něčeho nového, či místem, kde člověk může zanechat vzpomínky v minulosti.

MD:
Součástí výstavy jsou také dřevěné nástěnné reliéfy, které symbolizují v podstatě zastávky, jakási nádraží. Do těchto dřevěných desek jsme zakomponovali dřevěné rámy s kresbami, které působí jako z 19. století. Současně jsme se snažili, aby samotné rámy působily spíše futuristicky. Je to opět ten základní princip: kombinovat historizující prvky s nějakým dynamismem, s elementy budoucnosti. A to je něco, na co právě ve vlaku – sť už skutečném, tak tom metaforickém – narážíme, co v něm nacházíme: ambivalenci mezi rychlostí a statičností.

AS:
Pro mě jsou ta „nádraží“ ještě místem, kde se vše na chvíli zastaví a nějak nově přeskládá. Člověk si uvědomí, že si s sebou ve svém životě nese jakýsi „kufírek“ – zavazadlo plné kousků minulosti, které na těchto zastávkách přenáší tam a zpět. A pak se ten vlak opět rozjede a život plyne s přeskládanými zavazadly nově dál. To symbolizují i ony skřínky v galerii, jakési „magic boxy“, šuplíčky, do kterých si každý ukládá vzpomínky, minulost, ale i plány do budoucna.

PK:
Pro mě je pak důležitá i samotná opona, která uzavírá prostor galerie a zároveň je leitmotivem i samotného názvu výstavy: „Čas oponou trhnul“. Myslím si, že je to příznačné, protože člověk k takovému pohledu na svět musí časem dospět. Jako by čas dokázal strhnout oponu onoho imaginárního divadla, u kterého máme do jisté chvíle pocit, že se „sehrává jen pro nás“. Čas, vzpomínky a zkušenosti tuto oponu strhávají a odhalují útroby, infrastrukturu a celou technologii života skrytou za našim životním spektáklem, za našim osobním jevištěm. Čas tak odhaluje gigantickou mašinérii lidských osudů a příběhů, které ono divadlo života pro nás „sehrávají“. Ale současně nám ukazuje, že i každý z těchto „herců a techniků“ ze svého osobního „hlediště subjektivity“ pozorují pak zas každý své vlastní jeviště, za nímž v jeho útrobách jsem součástí infastruktury jeho osobního příběhu třeba já sám, byť jen na zlomek vteřiny.

MD:
Ta představa je zásadní. Představme si, že existuje filozofický postoj, jako je solipsismus.

PK:
Tedy krajní poloha subjektivního idealismu, uznávající za reálně existující jsoucna pouze obsahy konkrétního individuálního lidského vědomí, do absurdních důsledků dotažená Schopenhauerova myšlenka že „Svět je má představa“.

MD:
Ano, pro to člověk musí projít nějakou „meditací“, udělat nějakou negaci tohoto postoje.

PK:
Je třeba si představit, že to, co se odehrává ve mně, se odehrává ještě osm miliardkrát tolik.

AS:
Ale nejen v osmi miliardách lidských vědomí. Jsou zde i zvířata a celé ekosystémy, které také vnímají a žijí svůj prostor a čas. Udělat si od toho všeho odstup je nesmírně těžké, ale zároveň zcela zásadní. Když se chceš ohlížet za minulostí, musíš zaujmout širší perspektivu. Uvědomit si, že mnoho celospolečenských nálad a globálních jevů se odehrává v opakujících se cyklech, kterými prošly miliony subjektivních vědomí. Ale... řekla bych, že jen málokdo se z nich opravdu poučil.

Anna Slama & Marek Delong, Pavel Kubesa
Praha, listopad 2024

---

Výstava Čas oponou trhnul a program Galerie NoD vzniká za kontinuální grantové podpory Magistrátu hlavního města Prahy a Ministerstva kultury České republiky.