Olga Krykun: Days, Months, Years

Galerie NoD
Olga Krykun
Days, Months, Years
Kurátor / Curated by: Pavel Kubesa
15. 1. - 21. 2. 2025
Vernisáž / Opening 14. 1. 2025

---

Days, Months, Years Olgy Krykun

PK:
Olgo, Tvůj aktuální výstavní projekt Days, Months, Years pro Galerii NoD kombinuje Tvé niterné osobní zkušenosti, emoce a prožitky s hlubšími sociopolitickými reflexemi, v prvé řadě vázanými na Tvou blízkou osobní zkušenost války na Ukrajině. Na výstavě představuješ sérii maleb, které však nejsou zobrazením konkrétních válečných reálií, ale svým způsobem přináší specifickou poetiku na pomezí snu, pohanských mytologií a rituálních praxí. Jaká je konkrétnější genealogie této série, která vzniká v posledních dvou letech trvání ruské agrese na Ukrajině?

OK:
Série Days, Months, Years přímo navazuje na mou předchozí sérii Forget-me-nots, jejíž obrazy byly přímou a urgentní reakci na invazi na Ukrajině. Je už to ale vlastně doslova „dávno“ – jsou to už pomalu tři roky. Proto se má aktuální práce a její význam trošku posouvá a je už více o „paměti této války“. Jednotlivé malby, často rámované do rukodělných rámů, vznikaly, podobně jako ony vlastnoručně vyráběné a dekorované rámy, dlouhou dobu, kontinuálně mezi lety 2023-2024. Proto i samotný název výstavy – Days, Months, Years – odráží jejich charakter a proces vznikání. Jedná se vlastně o jakési diáře pocitů, emocí, které jakožto ukrajinská žena žijící dlouhodobě v Česku mám a zažívám v přímé konfrontaci s celým válečným konfliktem. Ale jde to i za rámec těch pouhých emocí.

PK:
Olgo, ještě se vrátím trošku zpět s malým ohlédnutím a mám pocit, že náš rozhovor bude i ve více okamžicích o paměti, ohlížení se do minulosti. Naše první setkání se datuje do roku 2017, kdy jsi zde v prostorách NoD měla výstavu v dnes již neexistujícím výstavním prostoru Video NoD, který byl dedikovaný prezentaci digitálního pohyblivého obrazu. Bylo to období Tvé umělecké kariéry, kdy ses věnovala digitálnímu obrazu. V průběhu let jsi pak vystupovala s projekty, které pracovaly i s formátem videoartu, uměleckého filmu, instalací či objektovou tvorbou. V posledním období a aktuálně pak především na této výstavě se prezentuješ ale především čistě malbou. Zajímá mě tento Tvůj umělecký formální vývoj, role malby v Tvé kontinuální práci, zda ses k ní dopracovala, zda to byl vývoj přirozený, nebo zdali ji pojímáš jako něco, co v Tvé tvorbě bylo přítomno vždy.

OK:
Ta malba tam byla vždy. Maluji od dětství. Chodila jsem na výtvarnou základní školu, také má střední byla umělecká. Je to něco, co neumím odmazat a nedokážu si představit své umělecké myšlení bez malby jako takové. Ale formovalo mě samozřejmě i prostředí vysoké školy, kdy jsem na UMRPUM studovala v ateliérech Intermedií a poté Supermédia. A to mi rozšířilo obzory, byla jsem plná entuziasmu, že můžu dělat i umění, které je digitální, konceptuální, intermediální či multimediální. Byl zde pak i silný vliv post-internetového umění. Ten mě velice oslovil a zajímal. Tehdy celá situace s internetem a i náš vztah s internetem byl ale diametrálně odlišný než dnes. Nyní jsme se – i s ohledem na rostoucí vliv AI – dostali úplně někam jinam.

Tehdy mě bavilo pracovat s koncepty blíže něčemu jako „early internet“, pracovala jsem s principy a tématy „web 2.0“, neboť ten rámoval věk mojí adolescence. Nejenom že jsem celý život malovala, ale byla jsem i „online dítě“: bavilo mě kódovat, dělat webovky. Proto bych řekla, že i když se teď vyjadřuji především formátem malby, nacházím se vlastně stále „někde mezi“: mezi digitálním uměním a malbou. Současně bych se i dokázala vymezit a říci, že mě v podstatě zajímá jakási vlastní forma, kterou bych nazvala „expresivní naive art“, prostřednictvím které se věnuji tématu „digitálního“. A to je něco, co spojuje mou aktuální malířskou tvorbu i s mou tvorbou předešlou, ve které jsem pracovala převážně s instalačními strategiemi – tedy že kontinuálně tvořím na digitální téma.

PK:
V jakém smyslu myslíš „na digitální téma“?

OK:
Má první série maleb E-girl Melancholy vycházela z mého vnímání tématu platformy TikTok, současně se tam odkazem na formát „selfie fotografie“ reflektuje i téma sebepřijetí, vnímání sebe-sama. Ale do mých maleb se stále více dostávala reflexe zkušenosti války, jejího sledování prostřednictvím online platforem z pozice ženy. Přestože jsem se na Ukrajinu v průběhu války již několikrát na krátké období dostala, stále je pro mě sledování jejího průběhu skrze internetové kanály nejpodstatnější. A především pak v počátku celého konfliktu.

PK:
Tedy že se pro Tebe jedná o jakousi převážně „digitální zkušenost“.

OK:
Ano. Ono se i říká, že je to první válka, která probíhá – přímo i živě – na TikToku: máš možnost se podívat do zákopů na obou stranách. Současně se tam děje ale mnoho pozitivního i negativního kontentu. Probíhá tam samozřejmě propaganda, ale lidé se prostřednictvím této digitální platformy mobilizují, informují. Je to nové médium, nová technologie. A ta válka se stala do jisté míry digitální, taky válkou kybernetickou, kdy se děje řada kybernetických útoků. A ty mé obrazy jsou o prožitcích, jsou to – jak už jsme zmínili – mé osobní diáře, záznamy člověka, který toto všechno vnímá, v celé šíři toho konfliktu a zásadní roli v tom sehrává právě tato zkušenost v online prostředí.

PK:
Mě zajímá ten princip jakéhosi vyvažování a zpřítomňování: převahu digitální zkušenosti převracíš do něčeho konkrétního, do fyzického zacházení s reálným materiálem a fixací určité zkušenosti a jejího emocionálního odrazu do hmotné věci – do obrazu.

OK:
Ano, je to doslova „útěk zpět do reality“. Zajímá mě to, že můžu dělat něco fyzického, něco vlastníma rukama, protože i přestože maluji, trávím prací na počítači – potažmo i na telefonu – příliš mnoho času. Je to podobné jako v období covidu, kdy jsem se také obracela k malbě, protože v tomto období sociální izolace nebyly možné projekty založené na umělecké spolupráci, která je pro mě také důležitá. Malba mi nabízí určitou možnost svobody: můžu dělat umění právě tehdy, když sama chci nebo potřebuji. A formát malby je i něčím mnohem lépe kontrolovatelným. Tím, že žijeme ve světě, který je dnes chaotický, který hodně ztrácí kontrolu, je malba pro mě možností, jak něco pod kontrolou naopak mít, už třeba i tím, že ji v tom nejhorším můžu kdykoli srolovat a odvézt pryč. A pak samozřejmě svoboda a kontrola toho, že můžeš malovat prakticky kdykoliv a kdekoliv – pro malbu Ti stačí málo.

PK:
Název výstavy Days, Months, Years pro mě odkazuje právě na onu plíživost nějaké zkušenosti, něco, co se z jednoho dne může stát horizontem jednoho života, něco co „bohužel trvá“. Odráží to – mimo jiné – téma časovosti, která se v Tvých malbách manifestuje v několika rovinách: nejen v principu vznikání – tj. „malba coby diář válečných emocí“ –, ale také v samotných námětech a symbolech, které se v sérii opakují. Květiny, panenky, vázy nebo samotné hodiny… Myslím si, že to vše můžeme vnímat jako určité archetypální objekty, které se současně i v jisté rovině intepretace váží ke konkrétnímu konečnému „času života“ – panenka jako symbol pro „dočasnost dětství“, květina coby obraz pro „rychlé uvadnutí“ nebo zapletený cop jakožto symbol ženství či pomíjivosti, sluneční hodiny jako odkaz na běh času a stálost nadpozemských kosmických konstant. Co pro Tebe tyto symboly znamenají a proč je ve vztahu ke svému prožívání války na Ukrajině a její paměti užíváš?

OK:
Květiny jsem začala používat již v sérii Forget-me-nots. Už v tomto případě se jedná o téma času – „forget-me-nots“ totiž znamenají „pomněnky“.

PK:
Tedy květiny, které říkají „nezapomeň na mě“.

OK:
Ano. A pojmenovala jsem tu sérii tak právě ze začátku invaze, kdy Ukrajina opravdu byla ve všech „headlinech“, ale současně jsem věděla, že z těch headlinů jednou, dříve či později, zmizí. A že i kdyby nezmizela, tak tuto zkušenost nechci nikdy zapomenout. A nechci ani, aby ji zapomněli lidé. A to i proto, že i když to byly ty nejhorší časy, tak v něčem tam byla i špetka pozitivního: lidé se spojili, spolupracovali, byl tam pocit věrnosti. A to nejen na Ukrajině, ale i tady v Česku. Všichni jsme tu situaci prožívali spolu, byli jsme v šoku spolu. Byla to kolektivní zkušenost. Forget-me-nots znamená nezapomenout, přičemž Days, Months, Years poukazuje na to, že to stále trvá. A že i když to jednou skončí, něco stále přetrvá a na něco bychom stále neměli či nebudeme moci zapomenout. Pro mě v podstatě celá lidská historie je o tom, že máme nějaká traumata z minulosti, která se znova a znova zpracovávají, cyklus válek se navrací a odchází.

Důležité jsou pro mě oba obrazy s druhým elementem, který jsi zmiňoval – malby s hodinami: obrazy Your Time is Up a Not Much Time Left (oba 2024). Oba – včetně jejich názvů – jsou na jednu stranu poetické, na druhou stranu ale i výstražné. Odkazují k tomu, jak v historii jako lidstvo stále děláme chyby a současně podléháme iluzi, že máme spoustu času i když ve skutečnosti již žádný čas nemáme. A možná to vzhledem k dnešku nemusíme nijak konkretizovat.

PK:
Je to prostě něco konstantního.

OK:
A bude to taky spojeno s tím, že už i prožívám nějaký svůj věk, že poprvé v životě začínám přemýšlet o tom, že jsem smrtelná. Když ti je dvacet+, máš pocit, že jsi nesmrtelný, ale když je ti najednou třicet, tak už si začínáš říkat „Aha! Zas tak nesmrtelná nejsem“. A ten čas jako takový má pak znenadání zcela jiný rozměr. Vše, co posledních pět let tedy dělám je o nějakém osobním, personálním příběhu, skrze který se snažím zrcadlit svět, respektive mluvit o velkých tématech skrze vlastní soukromé a niterné prožitky.

PK:
Napadá mě ještě jedna věc, a to je role ženského elementu v Tvých malbách, který v nich vnímám jako velice silný. (Celý rozhovor vzniká v prostoru kavárny NoD s výhledem na křižovatku ulic Dlouhá a Rybná, nad kterou od počátku ruské invaze na Ukrajině instalován umělecký objekt Veroniky Psotkové s názvem VINOK – ukrajinsky вінок – věnovaný ukrajinským ženám a matkám postihnutým válečnými hrůzami a ztrátami způsobených válkou na Ukrajině. „Vinok“ je tradiční ukrajinská pokrývka hlavy, ze které se stal symbol uctívání, symbol Matky Země, současně se vyvinul jako symbol slávy, vítězství, štěstí, úspěchu, míru, cudnosti, mládí a ženskosti. Ukrajinský vinok se tak v průběhu dějin stal kulturním symbolem ukrajinského národa. Jeho popularita na současné Ukrajině následně výrazně stoupla po událostech roku 2014 – anexe Krymu – a ruské invazi v roce 2022.) Jak Ty, Olgo, vnímáš roli žen a roli matek v celém tomto válečném konfliktu a v reflexi této agrese?

OK:
Ženy hrají strašně zajímavou a důležitou roli. Právě proto jsem už v sérii Forget-me-nots pracovala se symbolem panenek. Když začala invaze, spousta mladých kluků a můžu šla bojovat, ale odešli i nějaké ženy. V globále by se ale dalo říci, že žena v ten okamžik získala zásadní privilegium – poprvé za neskutečně dlouhou dobu to bylo tak, že ženy získaly vůbec nějaké privilegium – vycestovat opakovaně do zahraničí a moci se vracet zpět. A to je velká věc – moci vnímat konflikt zvenku i přímo uvnitř našeho území. Naprosto ti to promění vědomí toho, co se ve skutečnosti děje. Spousta z mých známých a kamarádek, které dělají v kultuře, se začaly organizovat na různých online chatech, kde jsme okamžitě řešily, co a jak budeme komunikovat navenek, jak budeme o celých událostech informovat na západě. Spousta z nás pracovala například ve filmu či jiných kreativních odvětvích. Vznikaly tak videa a karusely na Instagramu, prostřednictvím kterých jsme si navzájem poskytovaly informace a informovaly svět o naší situaci. Současně, například když cestujete na Ukrajině autobusem nebo vlakem, tak tam potkáš jenom ženy, protože pouze ženy můžou cestovat přes hranice. Je to něco strašně silného, jakýsi speciální pocit, který na jednotlivých takovýchto detailech otevírá v naší společnosti obrovské diskuse: lidé pomalu „docházejí“ a ptáme se například, zda má jít bojovat i žena. A tím, jak je celá ta válka „online“, tak mi přijde i strašně silné například téma veteránek: bojovníci a bojovnice jsou vlastně často i doslova influencery, kteří mají i stovky tisíc followerů a tím i dokážou hýbat se společností. Máme tam ženy s vysokoškolským PhD. vzděláním, které dříve pracovaly například právě v kultuře a ze své pozice dokážou promlouvat i do zahraničních médií jakožto „vzdělané ženy z fronty“. Máme tam taky řadu žen, které přišly o končetiny a dále fungují s bionickými protézami. A vše to pak sdílejí na sociálních sítích. A to vše je neskutečně „empowering“, posilňující, povzbuzující: mají sílu dělat nějaký impakt, dopad, mají sílu žít dál. Válka dnes ve spojitost s tématem ženy otevřela tak obrovské pole možností, že není možné to obsáhnout v jedné výstavě.

Olga Krykun & Pavel Kubesa
Praha
6. 1. 2025

---

Výstava Days, Months, Years a program Galerie NoD vzniká za kontinuální grantové podpory Magistrátu hlavního města Prahy a Ministerstva kultury České republiky.