Jan Nálevka: Enteignen

Galerie NoD
Jan Nálevka
Enteignen
Kurátor: Pavel Kubesa
9. 4. – 14. 5. 2025
Vernisáž: 8. 4. 2025, 18:00

---

Nálevkovy topografie moci

Násilí společenské smlouvy

„Člověk se rodí svobodný, a přece je všude v okovech.“
—  Jean Jacques Rousseau: O společenské smlouvě (1762)

Bylo to při rozpadu feudálního řádu, náboženských jednot a ztráty legitimity starých hierarchií, když se na osvícenských základech 17. a 18. století rodila otázka po základech nového politického řádu. Krize autority, občanské války a rozvoj individualismu i racionality vedly k rozvoji podmínek pro navržení nové systémové ideje – ke konceptu „společenské smlouvy“. Ta coby hypotetická a symbolická dohoda mezi jednotlivcem a společností (státem / institucí) měla jedinci nabídnout ochranu před „přirozeným stavem“, tedy před „válkou všech proti všem“ jakožto důsledkem „práva každého na vše“.

Pro Jean-Jacquese Rousseaua, který dovedl ideu společenské smlouvy k maximu – ve smyslu jejího zamýšleného emancipačního potenciálu – je její realizace hluboce morálním a etickým aktem, prostřednictvím něhož se z nahodilého souhrnu jednotlivců rodí politické společenství. Společenská smlouva v jeho pojednání O společenské smlouvě (1762) je nástrojem transformace svobody jedince do podoby kolektivního sebeurčení, tj. do sféry obecné vůle („volonté générale“) vyjadřující společné dobro (nikoli jen součet partikulárních zájmů)[1]. Protikladem rousseauovské vize je Leviathan (1651) Thomase Hobbese, kde se společenská smlouva stává únikem před chaosem a agresivitou již zmíněného přirozeného stavu. Logickým vyústěním je pak odevzdání téměř veškeré moci postavě suveréna. Tam, kde Rousseau hledal politickou rovnost jako předpoklad svobody, staví Hobbes absolutní autoritu jako hráz proti svévoli hrozící anarchie. To vše za cenu radikální nerovnosti distribuce moci a poslušnosti.

Je to právě tento druhý (historicky původnější), Hobbesův motiv společenské smlouvy zdůrazňující represivní, absolutistické vynucování „litery smlouvy“, který stojí v jednom z referenčních center kresebných sérií Jana Nálevky na standardizovaných formátech kancelářských papírů. Jejich základ položil v projektu Můžeme ztratit všechno, jen ne čas (2009–2010), kde Nálevka šestici balení prázdných papírů formátu A4 s pomocí propisovací tužky se strojovou přesností ručně nalinkoval, načež jednotlivé papíry vyskládal na sebe zpět do původních bloků a vystavil na půdorysně shodně adaptovaných podstavcích. Čistá – rozuměj „zcela svobodná“ – plocha papíru nabyla linkovanou strukturou určitou formu („vymahatelného“) striktního řádu. Vzniknuvší „pruhovaný papír“ se paradoxně stal papírem zcela prázdným. Linkovaný papír totiž ve výsledku demonstruje nikoli přítomnost linek, ale naopak přímou absenci textu. Linky tak zde nakonec vystupují coby implicitní příkaz „piš jen zde a tímto směrem“, jakýsi zákon a „násilí na pisateli“: „piš, co chceš, ale jen v těchto mantinelech“.

Princip linkování, který Nálevka nadále rozvíjel a doplňoval různými systematickými a procedurálními intervencemi v sériích Ráda bych totiž podotkla, že (2010), Jiné pokoje, jiné hlasy (2011), Jak jsem již dříve podotkla (2012–2013) či Forma následuje normu (2016) se tak pro něj stal metaforou společenské smlouvy. Organizovaný list, jenž sám o sobě již asociuje prostředí institucí, standardizace, normativit a administrativních aparátů, je tak jedním z nejfamiliárnějších utilitárních nástrojů našeho civilizačního horizontu, který se stává obrazem jakési centrální dohody vytyčující hranice manévrovatelnosti našich životů.

V Nálevkově konceptu se ale odráží nejen otázky systémové politiky, ale také ještě jedna důležitá politika: „politika práce“. A je to právě toto téma, otázka povahy a smyslu práce, které vytváří druhý fundament Nálevkova přístupu.

Promýšlet svět prací

„Musíme si představit, že Sisyfos je šťasten.“
— Albert Camus: Mýtus o Sysifovi (1942)

Ve stínu selhání racionalismu, osvícenské víry v pokrok a lidské civilizace v běhu druhé světové války otevírá Albert Camus v eseji Mýtus o Sysifovi (1942) téma absurdna a možné strategie, jak mu jedinou množnou formou čelit: tj. stát se postavou „absurdního hrdiny“. Pro Camuse je to právě Sysifos, který absurditu povstávající z konfrontace lidské potřeby smyslu a jasnosti a nepřiměřeného mlčení, chladné, lhostejné a iracionální povahy světa překonává jejím přijetím: žít pak pro absurdního hrdinu znamená přivést absurditu k vědomí:

„Tento mýtus je tragický jedině proto, že jeho hrdina je vědomý. (…) Jasnozřivost, která měla být jeho utrpením, zároveň dovršuje jeho vítězství. Neexistuje osud, který by se nedal překonat pohrdáním.“

Akt vzpoury spočívající v přijetí repetitivního, nekonečného a bezcílného úkolu otevírá otázku nejen po smyslu lidské práce vůbec, ale vystihuje i určitý rys práce – umělecké práce – Jana Nálevky. Podobně jako Sysifos, přejímá Nálevka („očividně či zdánlivě“) absurdní rutinní úkon za „svůj“ a vymaňuje se z jeho teleologického smyslu. Nálevka svůj pracovní systém nepojímá jako prostředek k dosažení cíle (telos), nýbrž jako otevřenou strukturu, jako kontinuální ideové pole, jako nástroj myšlení. Práce, tj. linkování papírů, která se ve světle industrializované a automatizované výroby jeví jako zcela nesmyslná a zbytečná, se mu stává formou reflexe a rozvažování řady témat sahajících od bazálních témat („co je prázdno?“ či „co je prostor?“ a další) až po otázky společenských a institucionálních vztahů, architektury, urbanismu či dědictví historických avantgard. Jeho přístup, založený na kontinuitě a rozvíjející napříč jednotlivými sériemi hru vrstvení referencí a významů, však neupadá do rigidní vážnosti. V Nálevkově metodice je ve výsledku přítomna totiž i neochvějná ironie spočívající v demonstrativním „nabalování koule z ničeho“: jeho linkování se vysmívá nárokům efektivity a svou výslednou monumentalitou a ostentativní organizovaností bezúčelného boří mýtus produktivity. Zůstává jen to neměřitelné, možná něco hluboce emocionální, něco podvratně tázavého: „Pracuji, tedy jsem? Nikoli! Pracuji nesmyslně, vzdorujíc tedy jsem.“ U Nálevky se pak lehkost misí s „akceptovaným tíživým“. Výsledná poťouchlost vyprazdňující ekonomický smysl práce tak v neposledku přináší kýžené přijetí údělu. A s ním konečně i samo „sisyfovské štěstí“.

Klíče avantgard

„nevím k čemu bych tě přirovnal
Tři linky táhlý tón tvůj zaznívá
Telegrafistce někdo lásku lhal?
Tři linky každá stejně pravdivá“
— Vítěslav Nezval: ABECEDA (1926)

Enteignen Jana Nálevky se v načrtnuté logice – tj. linkovaný papír jakožto metafora společenské smlouvy a linkování balíků papírů coby kritika smyslu práce – obrací s odkazem na několik událostí avantgard 20. století ke konkrétnímu aktuálnímu společenskému tématu, konkrétně ke krizi bydlení.

Série Enteignen (2020) je inspirována berlínskou občanskou iniciativou Deutsche Wohnen & Co. enteignen, která od roku 2018 v reakci na dramatickou bytovou krizi způsobenou globalizací trhu, gentrifikací a investičními spekulacemi usiluje o vyvlastnění bytových fondů ve vlastnictví velkých realitních korporací. Tato iniciativa navazuje na dlouhou historickou linii snah o řešení bydlení jako základního společenského problému – od utopických projektů meziválečné levicové avantgardy a jejích pokusů o kolektivní a racionalizovanou výstavbu (Bauhaus), přes socialistické urbanistické plánování až po dnešní boj o dostupné bydlení (již nejen) ve velkých světových metropolích.

Základem Nálevkovy instalace je soubor dosud nevystavených 250 kreseb na papírech formátu A3, které vznikly v době pandemické klauzury v roce 2020. Každý list je výsledkem ručního přepisování struktur linkovaného papíru, přičemž původní horizontální rastr je překryt identickou vertikální strukturou s vynecháním každého druhého řádku. Vzniká tak geometrická mřížka připomínající fasády pozdně modernistických panelových domů – typický obraz centrálně plánované výstavby bývalého východního bloku. Počet 250 odpovídá běžnému balení kancelářského papíru formátu A3, což spolu s použitím tradičního spotřebního materiálu (tj. běžný papír, euro-clip rámy) podtrhuje autorovu dlouhodobou práci s fenoménem standardizace, administrativní normalizace a institucionálních struktur. Přísně pravidelná instalační kompozice výsledné kolekce kreseb svým uspořádáním a vizuálním tvaroslovím pak připomíná klasické sídliště tvořené 250 identickými jednotkami panelových domů.

Druhým elementem výstavy je soubor dvou autorských červených neonových nápisů, které vznikly na podkladech Nálevkových kreseb v letech 2020–2025 a jsou volným přepisem fragmentů hesel „enteignen“ („vyvlastnění“) a „wohnraum“ („obytný prostor“), které se objevovaly na protestních transparentech v rámci berlínských demonstrací za dostupné bydlení. Vizuální forma neonů vychází z transkripce fyzických pohybových kreací avantgardní choreografky a tanečnice Milči Mayerové (1901–1977) realizovaných jako předloha knihy ABECEDA (1926). Na podkladě jejích tanečních miniatur fotograficky zachycených fotografem K. Paspou vznikl ve spolupráci s básníkem Vítěslavem Nezvalem a výtvarníkem, teoretikem a typografem Karlem Teigem vrcholný počin české meziválečné avantgardy, unikátní syntéza poezie, typografie a tělesného pohybu, jeden z nejinovativnějších experimentů evropského konstruktivismu a poetismu. Pro Nálevku je zde podstatný moment přítomnosti lidského těla. Tělo – konkrétně neobjektifikované, autorsky aktivní tvůrčí ženské tělo – zde figuruje v roli média veřejného vyjádření, tj. v téže funkci, kterou plní v aktuálních formách občanských protestů.

Sada referencí na různé avantgardní principy, koncepty a tvarosloví tak vytváří třetí pilíř aktuální Nálevkovy série Enteignen ztvárňující aktuální společenské téma. Avšak ambicí Jana Nálevky není hledat řešení či nabídnout jakýsi politický manifest. Enteignen je jakousi analytickou esejí o vztahu mezi strukturou a individuem, mezi normou a její neviditelnou mocí, mezi tím „mít právo“ a podvolit se zákonu. Repetitivním souborem kreseb se Jan Nálevka pokouší spíše o soustředěné odhalení „režimu“, v němž žijeme – režimu linií, pravidel, restrikcí, administrativních formulářů a systémové architektury. A jsou to právě tyto instrumenty, které se čím dál tím častěji a pevněji stávají nástrojem nerovné distribuce nejen bohatství a moci, ale také již i jednoho ze základních lidských práv zakotvených v Článku 25 Všeobecné deklarace lidských práv: práva na domov.

Pavel Kubesa

---

[1] V rámci Rousseauovy představy společenské smlouvy jedinec část své „přirozené svobody“ přenáší na celek, aniž by tím ztratil svobodu jako takovou, nýbrž ji proměnil ve svobodu politickou – tedy v sebeurčení prostřednictvím zákonů, které si ujednává spolu s ostatními.